Před budovou Janáčkovy opery se drželi pod krkem dva decentně vyhlížející muži. Ten vyšší, s výrazným profilem, fackoval druhého, který se jen chabě bránil. K rváčům přiběhl policista a ptal se, co to dělají. „Pán mi rozbíjí hubu,“ vysvětloval napadený, „ale má na to právo. Já mu totiž kradu ženu.“ Zhrzeným mstitelem nebyl nikdo jiný než Martin Růžek a muž, jemuž dal na pamětnou - pozdější doyen brněnského Národního divadla Josef Karlík - se tak mohl pochlubit jistou „výsadou“. Růžek, jemuž přátelé přezdívali „Sluníčko“, byl totiž znám svou nekonfliktní povahou a všichni, kdo ho znali, se shodovali, že by neublížil ani mouše.
Původ a první kroky k divadelním automobilům
Číšníkem, malířem i odbojářem. Původně se jmenoval Erhard Martin a spatřil světlo světa v roce 1918 v Červeném Kostelci. Jeho otec Antonín byl obchodníkem se suknem, syn se však od raného dětství zajímal o film a divadlo. Po otcově smrti se s matkou roku 1929 přestěhoval do Hradce Králové, kde studoval na gymnáziu a hrál v ochotnickém divadle. Po několika pokusech o conservatoř se rozhodl dobývat Prahu prkny, která znamenají svět.
Průchod životem plným změn a praktických dovedností
V roce 1939 začal na matčino přání studovat lesní inženýrství na ČVUT, ale válka změnila osudy. Pracoval jako číšník, maloval obrazy, a především hrál divadlo. Do Luftschutzu ho zavál čas a obyčejná práce číšníka i malíře mu zajišťovala nouzové živobytí. Tehdy si Martin Růžek budoval svou reputaci mimo divadelní akademie a formoval si svůj styl - o to více překvapivé bylo, že se stal jedním z nejvýraznějších a nejkontroverznějších herců své generace.
Jeho kariéra se zrodila z úsilí samouka, který si budoval mistrovství tvrdou prací a odhodláním. Po válce přecházel mezi angažmámi a Prahu opouštěl jen na krátké časové úseky. V roce 1957 dorazil do Divadla armády, dnes Divadlo na Vinohradech, a o šest let později se usadil v Národním divadle, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Jeho filmová kariéra začala již v roce 1949 a jeho postavy se zapsaly do paměti diváků s nezaměnitelným výrazem.
Automobilová epopej v jeho životní trajektori
Ve světle jeho herecké dráhy se často mluvilo o jeho „automobilové“ vášni - nejen jako o prostředku k pohybu mezi pražskými jevišti, ale i jako metaforě pro dynamiku jeho kariéry: rychlý start, nečekané zvraty a spolehlivá stabilita později. Růžek byl v očích spolupracovníků i fanoušků člověk, který držel odstup, ale i tak zůstával milánský a poetický ve svém pojetí herectví. Mnozí ho spojovali s jeho ikonickými rolemi - Kazisvěta v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, advokáta Kostrhuna v Doktor z vejminku, nebo stárnoucího Petra Voka v Pan Vok odchází.
Role, které z něj učinily ikonickou postavu české kultury
Role Kazisvěta v pohádce Princezna se zlatou hvězdou přinesla Martinovi Růžkovi uznání i zatracení; děti se ho bály a dospělí mu vyčítali krutost. Počáteční obdiv se proměnil v silné emoce - a on odpovídal tím, že proti negativním hrdinům nic nemá, ale šířit jen zlo mu nepřipadalo správné. Zůstával však schopen ztvárnit i kladné postavy, což ukázal například v rolích advokáta Kostrhuna či pána Skočdopole ve Zámku a podzámčí a mnoha dalších, včetně Cirkusu Humberto a Adéla ještě nevečeřela.
Jeho postaví se vyznačovala jistým odstupem a rezervovaností, což vyvolávalo u lidí rozporuplné reakce i obdiv. „Byl to vynikající herec. Natočil spoustu skvělých filmů. Jako člověk byl trochu zvláštní. Držel si od každého odstup,“ uvedl později jeho kolega Jiří Krampol. Přesto zůstával vzorem vytrvalosti a profesionality, které ho provázely celým životem.
Politika, společnost a odkaz
Růžek byl dlouho spojován s fotbalovým klubem Slavia a jeho historií. Snahy o návrat tradičního názvu Slavie a jeho role ve správě Odboru přátel Slavie ukazují na jeho sociální cítění a snahu ovlivnit dění kolem sebe. V 60. letech se dokonce zapojil do Komunistické strany, ačkoliv jeho okolí spoluvytvářelo názor, že jeho ideály byly spíše humanistické než ideologické. Rozčarování přišlo v roce 1968; veřejně se vyjádřil proti sovětské okupaci a jako jeden z mála umělců nepodepsal Antichartu. V listopadu 1989 promluvil na Letenské pláně jako doyen hereckého souboru Národního divadla a vrátil titul národního umělce.
Martin Růžek si vážil domova a české kultury; jeho slova o budoucnosti národa a o tom, že české nápisy mizí a objevují se zahraniční, zůstávají výzvou pro další generace umělců a veřejnosti. I po těžkých časech si udržel lidskost a snahu pomáhat rodnému městu a kraji prostřednictvím vzpomínek a veřejných projevů.
Závěr života a dědictví
V roce 1994 jej zasáhla mozková mrtvice a jeho zdravotní stav se zhoršoval až do smrti, která přišla šest dní před Štědrým dnem v roce 1995. Byl pohřben v Červeném Kostelci, městě, které si považoval. Jeho život byl plný rozmanitých činností: divadlo, film, televize, rozhlas, dabing a kulturní život. Martin Růžek si zvolil jméno podle svého strýce Otmarra Růžka, který byl popraven nacisty; svůj život tedy zasvětil nejen umění, ale i odkazům svým způsobem houževnatého odboje a rodinné hrdosti.
Celý jeho život byl naplněn divadlem a obrazem; zůstává nejen legendou, ale také inspirací pro mladé generace herců a divadelníků, kteří hledají odvahu zůstat věrni sobě a svým hodnotám. Jeho slova o domově, kulturní půdě a lidském odhodlání zůstávají platná i po desetiletích.
tags: #automobily #martin #ruzka