Během první světové války Paříž zůstávala cílem německých bombardérů a odpovědní činitelé hledali způsoby, jak zmírnit škody a ztráty civilistů. Nejprve se zaměřili na protiletadlovou obranu, ale nepřítel brzy přešel na noční nálety, kdy piloti k lokalizaci cíle využívali topografii města. Paříž byla příliš zřejmým cílem na odolání a Němci poprvé bombardovali město 30. srpna 1914, což ovlivnilo obranné plány a taktiku; město bylo v očích obránců zřejmým cílem, než aby se mu dalo odolat.
V lednu 1918 přišel velký nálet třiceti dvoumotorových bombardérů Friedrichshafen G.III s kapacitou nákladu kolem 600 až 1000 kilogramů výbušnin, což zabilo 26 Pařížanů a zranilo téměř 200 dalších. V Paříži žil elektroinženýr italského původu Fernand Jacopozzi, který v roce 1917 vstoupil do Défense Contre Avions (DCA) a navrhl plán falešné Paříže podél Seiny, aby oklamal německé bombardéry. Seina protéká městem v charakteristických záhybech, které by mohly usnadnit identifikaci Paříže v noci; falešné město mělo být budováno podél podobných záhybů, ale zároveň dostatečně daleko, aby nedošlo k ohrožení obyvatel.
„Je to mimořádný příběh, o kterém i Pařížané věděli jen velmi málo,“ uvedl pro The Telegraph francouzský historik profesor Jean-Claude Delarue. První oblast falešné Paříže byla pojmenována „zóna A“ a zahrnovala falešná vlaková nádraží obklopená předměstskou zástavbou, situovaná na severovýchodě skutečného města. Zóna B měla být replikou Paříže na severozápadě a měla zahrnovat například Gare du Nord, Vítězný oblouk a Champs-Élysées. Zóna C se měla nacházet na východě od Paříže a sloužila by jako průmyslová oblast s továrnami a vysokými komínymi se skeletovými pecemi pro vytvoření dojmu činné výroby.
Práce na falešné Paříži začaly pouze na zóně A. Vlak a železnice byly dokončeny a vypadaly realisticky, avšak plán byl přerušen koncem první světové války; protože nebylo nutné zóny stavět ani udržovat, byly demontovány. „Zamaskované ulice, továrny, obytné domy, železnice, s dokončenými nádražími a vlaky, a vlastně zamaskované hlavní město, to byl gigantický úkol,“ uvedla zpráva z období, kdy se projekt připravoval. Mnozí Pařížané o něm tehdy nevěděli, že „těsně za hranicemi města probíhá výstavba druhé, falešné Paříže.“
Na francouzské straně hranice válka nejdříve působila jako nekoordinovaný zmatek. Chybějící kompetence velení, minimální komunikace mezi generálním štábem a posádkami a nejasné rozkazy. Na druhé straně chyběla ochota vzdát se vysoké morálky; Francouzi a spojenci očekávali, že zvládnou Němce a vrátí se domů do Vánoc. Dne 3. srpna 1914 Němci rozhodli o postupu přes neutrální Belgii a 30 kilometrů od katedrály Notre-Dame stála Paříž ve stavu bojové připravenosti; město se připravovalo na obranu se stovkami 75milimetrových kanonů, kulomety i evakuačními opatřeními. Následný francouzský protiútok 5. září 1914 spolu se ztrátou času umožnil obráncům přesunout 6 tisíc vojáků z Paříže na frontu díky zrekvírovaným taxíkům a městu se podařilo Paříž ubránit.
Němci se však zaměřili na moderní zbraňové prostředky a ukázali, že letectví a dělostřelectvo mohou útočit z dálky. 30. srpna 1914 shodil německý letoun tři granáty nad Rue des Récollets a další na Quai de Valmy; o den později letáky oznamovaly zhroucení francouzské armády u Saint-Quentin. Létání bylo tehdy považováno za zázrak, takže lidé se sbíhali na ulicích, místo aby hledali úkryt. Nálety pokračovaly a smrt přišla znenadání z nečekaného směru; zvláště po roce 1915, kdy německá armáda nasadila vzducholodě (zepelíny) kvůli nízké obranyschopnosti a nočním náletům.
< tagimg>Zečítání bombardování Paříže a prvních náletůV roce 1917 přišel Fernand Jacopozzi s nápadem, jak má Paříž reagovat na nové zbraně. Hledal způsob, jak zmatit pilota a aby nezničující zbraň mohla způsobit psychologický dopad. Jeho plán byl jasný: postavit falešné město podél Seiny, které by v noci znělo a svítilo stejně jako skutečná Paříž, čímž by oklamal nepřítele. „Detailní příprava realizace zabrala skoro dva roky,“ uvedl historik. Před polovinou války vznikly tři falešné Paříže: zóna A jižně od Paříže, Maisons-Laffitte na severozápadě a zóna mezi Saint Denis a Aubervilliers. Každá replika se lišila v detailech a doplňovaly je falešné monumenty jako Vítězný oblouk nebo Opera. Nejdůsledněji však Jacopozzi ovládal městské osvětlení; lampionové řady, lesklé plochy továren a oranžová záře z krbů měly vytvářet autentický dojem města.
Všechny tři falešné Paříže měly poskytnout pilotům „falešný“ cíl, ale práce postupovala zejména na zóně A. V průběhu války se však projekt vyvíjel jen do konce září 1918; Germáni potřebovali odvést frontu od Paříže a jakmile nastal klid, projekt byl ukončen. Jacopozzi zemřel v roce 1932 a většina materiálů byla skartována, neboť celý projekt byl hotov až těsně po posledním nočním náletu v srpnu 1918. Z větší části zůstala jen vzpomínka a vyobrazení v historických pramenech; falešné Paříže nikdy nebyly vyzkoušeny v praxi, a tak zůstala ostuda, kdyby vyšlo najevo, že Francie během války mrhala prostředky na lampionové davy v polích.
Později přišel rok 1940 a Paříž opět čelila válce; Němci obsadili město, zrušili mnohé normální provozy a zavedli zákaz nočního vycházení. Maginotova linie nebyla zcela účinná a Němci ji obešli přes Belgii. Italská účast v severní Francii ukázala, že opevnění samotné nestačí; v jižní Francii však pevnostní systém Itálů dokázal zadržet postup. V závěru války byl bombardován i Pařížský region a Evropa čekala na osvobození, které přišlo 25. srpna 1944.
Kanóny a jejich dopad na Paříž
Paříž čelila vývoji dělostřeleckých systémů, z nichž nejznámější byl „Kaiser Wilhelm Geschütz“ neboli „Kanon císaře Viléma“; Pařížané mu přezdívali „Velká Bertha“. Kanon byl velkorážní a jeho výstřely byly extrémně nadstandardní pro tehdejší arzenál. První palba při bombardování Paříže přišla 30. srpna 1914 a následovalo několik dalších, včetně obzvláště ničivého útoku v roce 1918, kdy posílené dělostřelectvo zasáhlo střechy kostelů a další objekty. Nejtragičtější útok na záměrně vybrané cíle připadá na velikonoční období roku 1918, kdy jednotlivé výstřely způsobily ztráty na životech civilistů. Názory britské tlače popisovaly, že účinek zbraní nebyl z vojenského hlediska vysoký, ale morální dopad byl značný a vyvolal paniku mezi obyvatelstvem.
Nejdůležitější je, že vývoj a nasazení těchto zbraní odhalilo nutnost vyvinout obranné strategie pro civilní populaci a městské prostředí. Paříž se díky spojenecké spolupráci a rychlému přesunu vojáků vyřadila z doby největší krize a zůstala nerozhodná. Zároveň však zůstává výjimečný příběh o tom, jak město zvažovalo radikální řešení obrany a vytvářelo falešné město, aby odvrátilo pozornost nepřítele. I když falešná Paříž nebyla nikdy vyzkoušena, zůstává fascinujícím příkladem inženýrského mysleni v extrémních situacích a ukazuje, jak válka nutí lidstvo hledat neobvyklá řešení.
Současné reflexe a dědictví
Rychlý německý útok v období druhé světové války vedl k pádu Paříže a okupaci, která trvala čtyři roky. V průběhu okupace byl zaveden zákaz nočního vycházení, změny v měření času a měně, a vznikly nové formy dopravy a černého trhu. Maginotova linie selhala, i když v některých místech odolala delší dobu; Němci nakonec dokázali proniknout Ardenami a obsadili Paříž v červnu 1940. Důsledky těchto konfliktů ukazují, že moderní války jsou velmi dynamické a zahrnují širokou škálu technik od vzdušných operací po mobilní jednotky a letectvo.
Pro historiky zůstává zajímavé, že projekt falešné Paříže byl tak důkladně promyšlený, ale nikdy nebyl vyzkoušen v praxi. Jeho příběh odráží touhu Francouzů chránit město i za cenu mimořádných výdajů a snahu identifikovat a zpochybnit metody nepřítele. I když se ukázal jako zcela zbytečný, zůstává důležitým dokladem inženýrské kreativity a odvahy, která doprovázela obranné snahy během první světové války.
tags: #bombardovani #pariz #renault #311