V polovině 20. století dominovalo evropskému motorsportu, zejména prestižnímu závodu v Le Mans, italské Ferrari. Pro americký Ford Motor Company (FoMoCo), který měl na domácím trhu silnou pozici, představovalo toto vítězné tažení italské značky výzvu. Na rozdíl od Ferrari, které mělo bohaté zkušenosti s vrcholovým sportem, Ford v té době teprve sbíral zkušenosti a potřeboval potvrdit své ambice, zejména před veřejností.
Šéfem FoMoCo byl tehdy Henry Ford II., vnuk zakladatele koncernu. Jeho protějškem byl slavný Enzo Ferrari, známý svou ješitností a neústupností. Ford disponoval kvalitními motory, ale chyběly mu zkušenosti s evropským automobilovým sportem. Řešením se zdálo být spojení sil s menší, ale úspěšnou manufakturou, která by pod záštitou Fordu mohla vyvinout konkurenceschopný vůz.
Klíčovým momentem pro budoucí závodní speciál se stalo použití vidlicového osmiválce Ford v prototypu Lola GT. V polovině roku 1963 byla podepsána dohoda mezi Fordem a společností Lola, která se zavázala ke spolupráci do konce roku 1964 (s možností prodloužení) a k výrobě dvou lehkých závodních šasi Lola GT. Do těchto šasi měl být montován motor Ford V8 o objemu 289 cu.i. (4 700 cm3). Jednalo se o osvědčený small block motor, který se uplatnil například v modelu Ford Mustang a v americké střední třídě.
Paralelně s dohodou s Lolou Ford najímal přední odborníky a motoráře z USA i Evropy. Tyto aktivity neunikly pozornosti motoristického tisku, který spekuloval o tajném projektu. Henry Ford II. netajil svůj záměr deklasovat Ferrari.
Na konci roku 1963 byly hotové hrubé stavby dvou šasi. Z důvodu celních problémů a tehdy napjatých anglo-amerických vztahů se Ford rozhodl nezařadit novou řadu supersportů přímo do svého portfolia. Nový speciál dostal jméno Ford GT40. GT v názvu odkazovalo na plánované závodní využití, Ford však počítal i s výrobou omezeného počtu civilních modelů.
Premiéra vozu byla poznamenána spory mezi Fordem a Lolou (resp. Ford Advanced Vehicles - FAV) o to, kdo si zaslouží hlavní zásluhu na jeho vzniku a kdo jej prezentuje jako první. Nakonec se Ford GT40 poprvé ukázal ve Velké Británii a o deset dní později v Americe.
Technické parametry a konstrukce Fordu GT40
Ford GT40 je notoricky známý vůz, jehož vzhled ovlivnil i moderní reinkarnace. Základní technická data zahrnují objem motoru 4 736 cm3 s původním výkonem 335 koní, který se pozdějšími úpravami vyšplhal až přes 460 koní. Karoserie sériových modelů kombinovala sklolaminátové panely s lehkým ocelovým plechem a ocelovými výztuhami. Charakteristické byly široké prahy a palivová nádrž z tvrzené pryže.
Vozidlo mělo nezávislé zavěšení předních i zadních kol s doplněním stabilizátory. Agregát byl umístěn nad zadní nápravou. Vzhledem k tomu, že GT40 byl stavěn ve Velké Británii, mnoho exemplářů mělo volant vpravo (RHD).
Ford plánoval i výrobu malého množství GT40 pro běžný provoz. Tyto civilní verze měly jen minimum odlišností od ostrých závodních speciálů, například zapalovač cigaret, tenké dveřní kapsy a slabé koberečky.
Rané neúspěchy a transformace pod Johnem Wyerem
Přestože se očekávaly okamžité úspěchy, první nasazení Fordu GT40 na Nürburgringu v roce 1964 přineslo zklamání. Vůz často nedojížděl do cíle kvůli mechanickým závadám nebo nepředvídatelným jízdním vlastnostem. Henry Ford II. se rozhodl z projektu vycouvat a na konci roku 1964 jej předal Carrollu Shelbymu do jeho společnosti Shelby American.
Shelbyho zásahy měly pozitivní vliv. V únoru 1965 přinesla Daytona první vítězství. V roce 1966 došlo k zásadní změně - zástavbě většího, sedmilitrového motoru. Tento robustní a jednoduchý agregát, vycházející ze sériových vozů Ford Galaxie, Fairlane či Thunderbird, se stal klíčem k budoucím úspěchům.
Celý rok 1966 byl ve znamení triumfů GT40 v režii Shelby American. Tři nasazené vozy často obsazovaly všechna místa na stupních vítězů. Vrcholem bylo vítězství v Le Mans 1966, kde vozy Ford GT40 projely cílem v těsném pořadí, přičemž zlaté vavříny získal vůz Bruce McLarena.
Následovala řada dalších úspěchů. Ford GT40 se stal ikonou, která přinesla Ferrari mnoho bezesných nocí. V období 1964 až 1968 bylo vyrobeno 134 exemplářů.
Další vývoj a odkaz
V pozdějších letech se objevily pokusy osadit GT40 populárním pětilitrovým V8 302 cu.i., ale původní V8 289 cu.i. si stále udržoval velkou oblibu.
Po úspěšné éře GT40 se Ford snažil modernizovat jednotlivé exempláře, ale tyto snahy již nebyly tak úspěšné. Okruhy se postupně staly doménou evropských stájí a výrobců. V současnosti se průměrná aukční cena Fordu GT40 pohybuje od 1,5 do 2 milionů USD, přičemž vítězné vozy z Le Mans či Sebringu mohou dosáhnout až 10 milionů dolarů.
Ford GT40 zůstává jedním z nejikoničtějších amerických závodních automobilů, jehož design ovlivnil i moderní reinkarnaci z třetího tisíciletí.
Ford v 50. a 60. letech 20. století
Vstupem do druhé poloviny 20. století se Ford ocitl v období hospodářského oživení v USA. Na počátku 50. let byl spuštěn rozsáhlý program výstavby dálniční sítě. Ford představil nové modelové řady jako Crestline, Customline a Mainline. Zastaralé šestiválce nahradily modernější motory s rozvodem OHV, stejně jako vidlicový osmiválec z roku 1932, který v roce 1954 dostal moderní verzi s rozvodem OHV.
V roce 1954 spatřil světlo světa model Fairlane, vyráběný v několika generacích až do 70. let, a sportovní Thunderbird, jehož desátá generace se vyrábí dodnes.
Rok 1956 přinesl zrod další značky koncernu Ford - Continental. Nový vůz nesl označení Mark II. V roce 1957 představil Ford model Edsel, pojmenovaný po jediném synovi Henryho Forda. Jeho design byl zajímavý, ale vůz nezískal velkou oblibu kvůli své velikosti a spotřebě, což pro Ford znamenalo značnou ztrátu.
V dubnu 1959 byl vyroben padesátimiliontý vůz značky Ford. Následující rok představil Ford svůj první "kompakt" Falcon jako reakci na rostoucí dovoz menších aut do USA. Byl to první americký vůz se samonosnou karoserií a první Ford vyráběný (nejen montovaný) v Austrálii. Ve stejném roce se prezidentem firmy stal Robert McNamara, který však firmu opustil po několika měsících, aby se stal ministrem obrany USA.
Šedesátá léta se vyznačovala prohlubující se spoluprací mezi britskou a německou pobočkou Fordu. Ve Velké Británii slavila úspěchy Cortina (1962), prodávaná i v Československu, a v Německu Taunus (1960). V roce 1967 byla založena evropská centrála Ford of Europe se sídlem v britském Essexu. V roce 1968 bylo představeno první "evropské auto" - Escort, vyráběný v Anglii i v Německu, který se uplatnil i na sportovním poli.
Šedesátá léta byla pro Ford úspěšná i na sportovním poli. Henry Ford II. si umínil, že zvítězí v Le Mans, a neúspěšný pokus o koupi Ferrari vedl k vývoji vozů Ford GT40, které v letech 1966 až 1969 v Le Mans zvítězily.
V USA se v těchto letech objevila řada nových modelů. V roce 1964 zaujal sportovně laděný čtyřmístný Mustang, který se skvěle prodával a stal se snem mnoha mladých lidí. V roce 1966 se představil Mercury Cougar se sportovním charakterem. V oblasti cestovních vozů Ford nabízel široké spektrum modelů od velké Galaxie (1965) až po "malý" Maverick (1970).
Ford v 70. a 80. letech 20. století
V reakci na invazi japonských automobilů na americký trh uvedl Ford subkompaktní model Pinto. Vůz evropských rozměrů však trpěl problémy s palivovou nádrží, což mohlo vést k výbuchu při kolizi. Miliony těchto vozů byly povolány k opravě. Sedmdesátá léta nebyla pro Ford snadná, podíl na americkém trhu klesl z 20 % na necelých 17 %, k čemuž přispěla ropná krize a recese.
V Evropě Ford vybudoval továrnu ve Španělsku a v roce 1976 tam začal vyrábět malou Fiestu s předním pohonem. V roce 1980 odešel na odpočinek Henry Ford II. a firmu převzal Phil Caldwell, čímž se poprvé dostal do čela firmy někdo mimo rodinu Ford.
Rozsáhlé investice do vývoje a úsporné programy vedly k obnově prosperity Fordu v 80. letech. Nejúspěšnějšími modely se staly Sierra v Evropě a Taurus v USA. Sierra (1982) nahradila řadu Taunus/Cortina a vyznačovala se moderními karoseriemi. Následoval luxusní Scorpio, který získal titul "Automobil roku 1986". Taurus (1986) se potýkal s kritikou vzhledu, ale byl prodejně úspěšný a stal se americkým vozem roku.
Nejprodávanějším Fordem v USA však byla americká verze modelu Escort. V roce 1987 zemřel Henry Ford II., který se významně zasloužil o rozšiřování zahraničních aktivit společnosti.
Ford v 90. letech a na přelomu tisíciletí
V 90. letech Ford pokračoval v akvizicích a rozšiřování svého globálního vlivu. Vlastnil podíly v automobilkách Mazda, Aston Martin, Volvo a Land Rover.
V roce 1993 přišel Ford s projektem "světového vozu" střední třídy Mondeo, v USA prodávaného jako Contour. Mondeo získalo titul "Automobil roku 1994". Vznikl také společný projekt s Volkswagenem pod názvem Autoeuropa, kde se vyráběly velkoprostorové vozy VW Sharan, Seat Alhambra a Ford Galaxy.
Současnou produkci Fordu v Evropě reprezentují modely Ka, Fiesta, Focus (evropský automobil roku 1999), Mondeo a Galaxy. V USA společnost zastupují značky Ford, Lincoln a Mercury, s modely jako Explorer, Expedition, Windstar, Ranger, F-150/250 a Crown Victoria.
James May o slavné rivalitě Fordu vs. Ferrari v Le Mans | Grand Tour
Závod Ford vs. Ferrari a filmové zpracování
Příběh rivality mezi Fordem a Ferrari, který vyvrcholil vítězstvím Fordu v Le Mans v roce 1966, inspiroval film Le Mans '66 (2019). Film sleduje cestu konstruktéra Carrolla Shelbyho a jezdce Kena Milese k legendárnímu vítězství.
Ford v současnosti
Ford patří mezi první automobilky, které začaly nabízet hybridní a elektrické vozy. Je také prvním výrobcem automobilů s certifikací ISO 14001 na ochranu životního prostředí. Mezi oblíbené modely patří Fiesta, Mondeo, Focus a v České republice obzvláště Ford Panda (pravděpodobně míněn model Puma, jelikož Ford Panda se nevyrábí). Model Ford Puma je kompaktní SUV s atraktivním designem a řadou inovativních funkcí.
Ford je jednou z nejprodávanějších značek v Evropě a celosvětově. Jeho bohatá historie, plná inovací, sportovních úspěchů a globálního rozmachu, jej řadí mezi automobilové legendy.