V meziválečném období měla československá armáda ve výzbroji šest stálých obrněných vlaků. V případě válečného konfliktu plánovalo Ministerstvo národní obrany postavení dvanácti improvizovaných obrněných vlaků, které měly být po jedné soupravě přiděleny velitelstvím jednotlivých hraničních oblastí. Improvizovaný obrněný vlak měl být složen z předběžného vozu, dělového vozu s jedním dělem a kulometného vozu. Pro stavbu mělo být použito běžných železničních vagónů a upravené lokomotivy řady 310.0 nebo 311.4. Podle mobilizačního plánu měly být improvizované obrněné vlaky bojeschopné již čtvrtý den od vyhlášení mobilizace.
Průběh vývoje a první cvičení v roce 1937-1938
V květnu 1937 byla řešena problematika stavby improvizovaného obrněného vlaku velitelstvím 11. divize. Stavbou tohoto bojového prostředku u ní byla pověřena posádka v Košicích, jelikož dle velení právě ona mohla být ohrožena podobným zvláštním bojovým prostředkem ze strany budoucího nepřítele. Dle názoru velení nebyla stavba tohoto vlaku jednoduchou záležitostí, stavba se zdála i časově náročná. Proto bylo rozhodnuto provést cvičení, při kterém by se vyzkoušela stavba improvizovaného obrněného vlaku (impr.OV). Mělo se ověřit, jestli je možné vlak zhotovit za čtyři dni, dále budoucí velitel impr.OV se měl obeznámit s adaptací železničního materiálu pro stavbu vlaku a v případě mobilizace využít svých zkušeností při plánované stavbě obrněného vlaku.
Hrubý rozpočet na stavbu impr. Dřevěný materiál - fošny 5m3…; hranoly 2m3…; Železný materiál - drátěnky, svorníky apod. … Materiál použitý k cvičné stavbě impr. OV měl být ošetřen konzervačními prostředky a uložen pro případ mobilizace. Cvičná stavba improvizovaného obrněného vlaku byla plánována až na září 1938. Však v kritickém září 1938 se cvičení nekonalo a všech dvanáct obrněných vlaků bylo po vyhlášení mobilizace postaveno „na ostro“.
Srovnání s nasazením po roce 1938 a odkaz na SNP
Také stojí za připomenutí bojové nasazení improvizovaných obrněných vlaků během bojů na jižním Slovensku v letech 1918-1919, v podstatě se jednalo o stejnou koncepci, jaká byla užitá v roce 1938. Povstalecké jednotky během Slovenského národního povstání (SNP) neměly dostatek těžkých zbraní, proto bylo povstaleckým velením rozhodnuto o stavbě improvizovaných pancéřových vlaků. Právě v oblasti Banská Bystrica - Zvolen bylo centrum železniční sítě. Rozkaz ke stavbě prvního obrněného vlaku byl velitelstvím 1. československé armády na Slovensku vydán dne 4. září 1944.
Organizační a technická stránka stavby IPV (improvizovaných pancéřových vlaků)
Vojensko-organizačním řízením stavby byl pověřen plk. Štefan Čáni, který dříve velel Pluku útočné vozby. Za technickou stránku a konstrukci byl zodpovědný por. v záloze Ing. Hugo Weinberger (později Velan). Realizační tým se skládal z dalších důstojníků, poddůstojníků a civilních zaměstnanců. Ke stavbě se měly využít běžně používané vagóny, u kterých se měly zesílit stěny fošnami a pytli s pískem. K improvizovanému pancéřování lokomotivy měly sloužit pytle s pískem a strojvůdce s topičem měly chránit clony z řetězů. Dělový vůz byl vyzbrojen jedním dělem ráže 8 cm a dvěma kulomety vz.7/24.
Povstalecká armáda měla k dispozici řadu nepojízdných tanků. Po dohodě s plk. Čánim byl odsouhlasen projekt improvizovaného pancéřového vlaku. Stavba vlaku se rozeběhla okamžitě v železničních dílnách ve Zvolenu. Lokomotivka zajišťovala jen přípravu lokomotiv. Pro IPV byly určené lokomotivy řady R-320 proti původně plánovaným malým posunovacím lokomotivám R-310. Pro práci byly vytvořeny dvě pracovní čety po patnácti pracovnících. Na úpravách lokomotiv pracovali zaměstnanci lokomotivky bez jakéhokoli projektu. Úpravy a zhotovení pancéřování řídil v podstatě sám O. Trnka, který pracoval na dvě směny. Na pancéřování lokomotiv byl použit kotlový plech. Ochrana byla tvořena z pytlů a řetězů; tato metoda byla Trnkou zavržena. Ve vozovce byly stavěny všechny vozy bojových souprav a probíhaly úpravy vozů ubytovacích souprav přidělených ke každému boji. Času bylo málo, na výkresy nebyl čas, problémy řešeny na místě.
Dne 5. září se rozběhly práce na dělovém a kulometném voze. Problém byl s materiálem na pancéřování vozů; železárny v Podbrezovej nedokázaly rychle dodat plech vyšší tvrdosti, a tak bylo pancéřování prvních dvou vlaků zhotoveno z obyčejného kotlového plechu. Postup stavby byl sledován i velitelstvím povstalecké armády. Doba trvání stavby IPV I byla čtrnáct dní, souprava byla pojmenována IPV I „M.R. Štefánik“ a prošla zkušební jízdou na trati Zvolen-Kriváň.
Po ostrých střelbách 20. září byla provedena další úprava: byl přepracován dělový vůz. Dne 24. září dostali pracovníci železničních dílen ve Zvolenu pochvalné uznání od velitelství 1. čs. obr. Druhý (technicky lepší) pancéřový vlak dostal jméno IPV II „J. M. Hurban“, dokončen byl za jedenáct dní. Třetí vlak IPV III „T. G. Masaryk“ byl nejdokonalejší a kladl důraz na vzhled i technické vychytávky.
Každý IPV měl omezené, avšak pevné konstrukční jádro: předběžný vůz (tykadlový vůz) chránil vlak při zaminování trati; dělový vůz s Lehkým kanónem vzor 5 ráže 8 cm a dvěma kulomety; kulometný vůz byl vyzbrojen pěti těžkými kulomety; tankové vozy nesly obrněný korpus a 3,7 cm kanón vzor 34 ÚV a kulomet vzor 35 ve věži. Dělový vůz byl zároveň velitelským, s periskopem vyrobeným Ing. Weinbergerem. Tankové vozy byly vylepšeny i interiérově pro větší munici a lepší prostor pro posádku.
Posádky a jejich nasazení
Osádky pancéřových vlaků byly složeny z vojáků a železničářů. Veliteli IPV I-III byli kpt. František Adam, kpt. Martin Ďuriš a kpt. Ján Kukliš. Velitelem obrněných vlaků se stal kpt. Martin Ďuriš; jeho jednotka byla spojována s 1. tankovou rotou. Kpt. Ján Kukliš velel četě tanků na východní frontě a později velel ÚV během povstaleckých akcí v Turci a opevňovacích pracích. Koncem září byly nasazeny tři IPV ve složení: dva tankové vozy a jeden zásobovací, se dvěma směnami posádek. Věk osádek se pohyboval od 19 do 40 let; druhou skupinu tvořili železničáři s vlakvedoucím, průvodčími, strojvedoucím a topičem.
Pancéřový vlak byl vyzbrojen třemi tankovými Vozy, dva najednou byli aktivně nasazeni. Pro každý vlak byly vytvořeny dvě směny, které se střídaly; směna mimo službu odpočívala v ubytovací soupravě. Do bojů se zapojily IPV I - Štefánik, IPV II - Hurban, IPV III - Masaryk. Velitele IPV I byl kpt. František Adam a velitelé ostatních IPV uvedeni výše. Příslušníci železniční čety byli dobrovolníci; osádka tvořila jádro pluku útočné vozby z Martina.
Nasazení a bojové operace v SNP a v bojích proti Němcům
Na Slovensku v bojích u Svatého Kříže nad Hronom a Staré Kremničky koncem září a v říjnu došlo k nasazení obrněných vlaků proti německému tlaku. IPV I byl nasazen do bojů o Dobrú Nivu; jeden z úseků zahrnoval dělostřelecký přepad a protiútok povstaleckých jednotek. V ten čas byl vlak vystaven těžké palbě; byl nucen ukrýt se v tunelu a poté pokračovat. Němci použili letectvo k poškození tratě; vlak se musel stáhnout do tunelu a na pomoc mu vyrazila pohotovostní skupina Gustava Pástora, která trať opravila a umožnila návrat do bezpečí.
Nejúspěšnější operací IPV byla akce u Staré Kremničky a Žiaru nad Hronom, kde osádka podporovala útok pěšího praporu a výsadkářů proti Němcům na západ od Zvolena. Pěchota byla podpořena i tanky pod velením poručíka Rumana. V noci 22. října byl Štefánik převelen ke Zvolenu, aby kryl ústup povstalecké armády. Dne 28. října byl vydán rozkaz k znehodnocení vlaku; u obce Ulmanka byly zničeny zbraně a důležité součásti vlaku, aby byl vlak pro nepřítele nepoužitelný. IPV I byl ze všech pancéřových vlaků nejslaběji pancéřován a nejhůř technicky vybaven, avšak měl v boji největší štěstí.
Poznámky a historické kontexty nasazení obrněné techniky
- Útočná vozba (AO) je termín používaný v čs. armádě 1918-1938 pro obrněnou techniku; v roce 1938 armáda používala jednotlivé druhy obrněné techniky, včetně obrněného vlaku (6).
- V období mobilizace byly postaveny i pohotovostní četní válkou pro uzavření důležitých komunikací v pohraničí a pro podporu bezpečnostních složek.
- Němci nasazovali ve svých operacích letectvo a těžké zbraně; obrněné vlaky měly odolávat střelbě a průzkumu protivníka; některé vlaky byly rozřezány, aby se zabránilo zničení celé soupravy.
V kontextu SNP a následných bojů bylo zřejmé, že pohotovostní oddíly podporované obrněnou technikou byly klíčové pro obranu pohraničí. Organizace a nasazení IPV ukázaly vysoký stupeň improvizace, ale i efektivitu v boji, kterou posílila rychlá mobilizace a spolupráce s železnicí.
Proč ze tří obrněných vlaků Slovenského povstání zbyl jediný?
V závěru je třeba připomenout, že v armádní praxi československé armády 1918-1938 a SNP se improvizovaná obrněná technika osvědčila jako rychlé a mobilní řešení pro obranu pohraničí v době nedostatku moderní výzbroje. První obrněné vlaky v Československu a v SNP odrážely snahu porazit přesilu nepřítele i za cenu využití improvizovaných prostředků.
Podrobnosti o vpádech a bojových operacích
- IPV I „M.R. Štefánik“ - zkušební jízdy, ostré střelby a nasazení v kritických bojích; znehodnocení vlaku provedené 28. října.
- IPV II „J.M. Hurban“ - technicky lepší a dokončený v době, kdy hrozilo bombardování železničních dílen.
- IPV III „T.G. Masaryk“ - nejdokonalejší z hlediska vzhledu i technických prvků.
- Soupravy byly doplněny ubytovacími a pomocnými vozy; komunikace mezi vozy zajišťovaly polní telefony a parní píšťaly.
tags: #improvizovane #obrnene #vozidlo