Úvod do problematiky
V počátcích roku 1918, kdy již měli českoslovenští legionáři ve Francii a zejména v Rusku značné renomé, v Itálii se plnohodnotné československé jednotky teprve formovaly. V italském městě Foligno byl 22. dubna 1918 vytvořen 1. československý střelecký pluk, jenž byl za krátkou dobu přeměněn na 31. československý střelecký pluk.
Označení příslušnosti v Itálii
Vojáci československých jednotek v Itálii nosili standardní stejnokroje italské armády s červenobílou stužkou na límci. Pro rozlišení jednotek sloužily rukávové štítky s iniciálami „ČS“. Na rozdíl od sofistikovaného systému rukávových štítků československých legionářů v Rusku, kde jeden štítek označoval druh vojska, číslo pluku, specializaci a hodnost, zde bylo umístěno pouze číslo pluku.
Představovaná nášivka je jedním z mnoha dochovaných typů a výrobních variant označení plukovní příslušnosti. Tento typ rukávového znaku byl standardně zavedený i pro ostatní střelecké pluky československých legií v Itálii a distribuoval se k jednotkám v pruzích látky, ze kterých se následně motiv vystřihoval.
Vývoj stejnokrojů a hodnostních označení
V roce 1930 dospěla československá armáda k typu stejnokroje, který se s podstatnými změnami dochoval dodnes. Letní uniformy měly světlejší tón a zapínaly se až ke krku bronzovými, stříbřitými nebo zlatavými knoflíky. Důležitou součástí byly límcové výložky. Mužstvo navíc nosilo vyšívané odznaky odbornosti na levém nadloktí. U lodičky byly státní znak a hodnostní označení přesunuty nad klopu lodičky.
Podložka v barvě příslušné zbraně pod odznakem a hodnostním označením však vydržela jen krátkou dobu. Vojín na fotografii má podložku pod odznakem v barvě čepice.
Uniformy a doplňky v ruské armádě
V období formování samostatného Československa byly uniformy a jejich označení ovlivněny tehdejšími armádními standardy. V ruské armádě se používaly různé typy uniforem a doplňků:
- Gymnasterka M1912 - „Rubáška“: Košile ruského střihu s rovným stojatým límcem, vyrobená z vlněného sukna záštitné barvy (šedo-zelená). Existovalo mnoho variant, s kapsami i bez nich, s různým zapínáním. Na gymnasterce se nosily odnímatelné nárameníky „pogony“, které značily zařazení a hodnost vojáka.
- Kalhoty M1907: Kalhoty z vlněného sukna záštitné barvy (šedo-zelená), širší na stehnech a zúžené přes lýtka pro snadnější zasunutí do vysokých bot. Měly vertikální kapsy po stranách.
- Nepředpisové sako pro důstojníky - „Frenč“: Sako oficiálně nezavedené, ale hojně rozšířené v ruské armádě. Vyrábělo se ze sukna různých barev a variant, charakteristické byly skládané kapsy a pásy látky našité mezi rameny a kapsami.
- Vladivostocký stejnokroj - „Návratovka“: Uniforma vyrobená na objednávku československé armády v Rusku v Japonsku z japonského vojenského vlněného sukna. Jednalo se o jednotný stejnokroj pro všechny československé vojáky v Rusku, střihově inspirovaný americkou uniformou.
- Čepice M1910 - „Furážka“: Čepice z vlněného sukna záštitné barvy (šedo-zelená) s koženým štítkem. Na čepici se nosila kokarda v barvách ruské říše (oranžová a černá), později nahrazená červeno-bílou stužkou.
- Čepice vz. 1919 - „Vydumka“: Čepice z vlněného sukna záštitné barvy, později i z japonského sukna. Její název odkazuje na složitost jejího návrhu s cílem odlišit se od ostatních armád. Nosila se s červeno-bílou stužkou, později s doplňovaným sdruženým odznakem odboje.
- Zimní čepice M1910 „Papacha“: Zimní čepice z pravé nebo umělé kožešiny, používaná v ruské armádě. Později se objevilo mnoho různých zimních čepic.
Výstroj a výzbroj
K výstroji a výzbroji československých legionářů patřily rovněž:
- Opasková spona M1904: Spona se znakem carské monarchie, vyráběná v různých variantách pro různé druhy vojsk. Legionáři ji používali do konce roku 1917.
- Kožený opasek M1914: Opasek se zapínáním na přezku s jedním trnem, hojně používaný v carské armádě a rozšířený mezi legionáři po roce 1917.
- Přilba M1917 - „Sohlberg“: Ocelová přilba finské výroby zavedená do ruské armády v roce 1917.
- Kuklo-kapuce M1882 - „Bašlyk“: Zimní kuklo-kapuce z vlněného sukna hnědé barvy.
- Plynová maska M1916 Zelinsky-Kummant: Plynová maska v plechovém pouzdře, nošená na tkalounu přes rameno.
- Tlumok M1910 - „Věcměšok“: Jeden z typů tlumoků používaných v ruské armádě, vyroben z režného plátna zelené barvy s koženými řemínky a kováním.
- Polní láhev M1909: Hliníková láhev s látkovým obalem.
- Kotlík M1909: Měděný, pocínovaný kotlík nošený připevněný na smotaném plášti.
- Puška Mosin M1891: Standardní opakovací puška ruského pěšáka, vyráběná v ráži 7,62x54R.
- Bodák Mosin M1891: Ocelový bodák pro pušku Mosin M1891, nosil se na hlavni.
Spolková činnost a odznaky
Obnovení samostatnosti českých zemí během I. světové války bylo naplněním snah našich předků, k čemuž významně přispěli dobrovolníci z čs. zahraničních vojsk, zejména legionáři z Ruska. Po jejich návratu domů se objevila myšlenka vytvořit spolek legionářů. Postupně vznikaly různé organizace, jako Družina čs. legionářů, socializující Svaz čs. legionářů a Jednota čs.
V roce 1921 vznikl spolek Čs. obec legionářská (ČsOL). V roce 1923 se odštěpili legionáři-katolíci a v roce 1925 vznikla Nezávislá jednota čs. legionářů (NJČsL). K 10. říjnu 1934 měla NJČsL 13 000 členů ve 154 odbočkách.
Odznak Nezávislé jednoty čs. legionářů
O členském odznaku NJČsL se začalo uvažovat již při vzniku jednoty. Umělecký návrh odznaku pocházel od sochaře a italského legionáře Rudolfa Březy, s heslem „Pravda vítězí“ a iniciálami „NJČsL“. Symbolika odznaku představovala legionáře s puškou, který z plamenů války přináší českému národu květ Svobody.
Ražba odznaku, který se odlišoval od jiných spolků, byla prováděna firmou J.B.Pichl v Praze za cenu 5 Kč. V původních stanovách nebyla o členském odznaku zmínka.
V roce 1928 vznikl Kruh přátel NJČsL (KP NJČsL), jehož odznak se lišil od odznaků NJČsL pouze páskou s nápisem „Kruh přátel“.
Dne 31. ledna 1934 podala NJČsL žádost Ministerstvu vnitra o povolení členského odznaku. Odznak byl popsán jako bronzový, o výšce 3 cm a šířce 18 mm. Po korespondenci mezi Ministerstvem vnitra a Zemským úřadem byl odznak 11. srpna 1934 povolen pro Čechy a v říjnu byla obdobná žádost vyřizována v Brně.
Spolkový prapor NJČsL
Dne 9. října 1934 podala NJČsL žádost Ministerstvu vnitra o povolení malého státního znaku na spolkovém praporu. Prapor byl slavnostně odhalen 23. listopadu 1934. Jeho popis uvádí:
- Barva: Světle modrá, představující slovanské moře.
- Československý stát: Zobrazen bílo-červeným klínem vystupujícím na západ.
- Líc: Malý státní znak provedený stříbrem.
- Rub: Zlatem vyšívaný členský odznak NJČsL.
- Zakončení: Bílo-modro-červená slovanská trikolora.
- Žerď: Zakončena 4 spojenými kruhy představujícími země Československé republiky (Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus).
- Autorství: Prof. O. Blažíček a akademický malíř major Miloslav Smolka, provedeno Jedličkovým ústavem v Praze.
- Inspirace: Starý prapor z legií navržený gen. M. R. Štefánikem jako státní prapor.
- Hřeby v žerdi: 24 hřebů s vyrytým označením jednotlivých žup a míst odboček.
Prapor byl široký 100 cm a dlouhý 130 cm.
Odznak z X. plesu NJČsL
Odznak vydaný u příležitosti X. plesu NJČsL, který se konal 4. února 1936, využívá motiv členského odznaku. Mnou vlastněný odznak má průměr 3 cm a je ze zadní strany puncován s popiskou 900 Pichl.