Alpine se díky rallyeovým speciálům proslavila u nás již za socialismu. Renault ji po letech oživil, charakter lehkých sporťáků si ale drží dodnes.
Francouzskou automobilovou produkci si se světem sportovních vozů primárně asi nespojíme, přece jen větší renomé mají italské supersportovní krásky, němečtí sportovci ze Zuffenhausenu nebo britské elegantní kočky, jenže opomíjet sporťáky země galského kohouta by byla velká škoda.
Existuje přece značka Alpine, která nic jiného než sportovní vozy ani nevyráběla. Pojďme si její příběh připomenout.
Za vznikem Alpine stojí jistý Jean Rédelé, prodejce vozů Renault v Dieppe a také závodník, který úspěšně využíval právě vozy automobilky s diamantem ve znaku. S Renaultem 4CV v poválečné éře vítězil v své kategorii třeba ve slavné Mille Miglia nebo alpské rallye. Dařilo se mu hlavně pro jeho konstruktérský um, protože vozy Renault zásadně upravoval - odlehčoval karoserii pomocí hliníku, měnil převodovky a prováděl další změny.
Odtud vedla jen krátká cesta k tomu, aby si jeho úspěchů všimla i veřejnost, která si od Rédelého vyžádala postavit vlastní automobil. A tak v říjnu 1955 zakládá Société Anonyme des Automobiles Alpine, která se na stavbu vlastních aut měla zaměřit. Jméno odkázalo na úspěchy v rallye Coupes de Alpes, bohužel ji však o něco dříve užila britská značka Sunbeam u svého kupé, což vedlo ke sporům mezi oběma výrobci. Možná i proto (a s odkazem na použitou techniku) se tak často užívalo rovněž spojení Alpine Renault či Renault Alpine.
Prvním dílem nově založené značky se v roce 1955 stalo kupé Alpine A106. Základem se staly komponenty z Renaultu 4CV (jak také jinak, když s ním měl Rédelé bohaté zkušenosti), na tvarech to ale nebylo vůbec znatelné. Karoserie byla totiž zcela svébytná, navržená italským designérem Giovannim Michelottim. Pro odlehčení byla vyrobena z laminátu, díky čemuž se Alpine stala jedním z automobilových průkopníků tohoto materiálu.
Ve výrobě vůz vydržel až do začátku šedesátých let, do důchodu se odebral vlastně společně s Renaultem 4CV. Když Renault začal připravovat jeho nástupce, Dauphine, rozhodl se na novém autě pracovat i Rédelé. A106 každopádně vznikla nejen jako kupé, ale také ve formě kabrioletu.
Nástupce, nazvaný Alpine A108, se začal vyrábět v roce 1958 s tím, že využil komponentů náhrady za 4CV, Dauphine. Zpočátku se vyráběl po boku A106, s nímž jej spojoval stejný designér. Giovanni Michelotti ale tentokrát použil zcela jiné tvary, které později dále rozvinul v modelu A110. Dvoumístné kupé postupně doplnil roadster nebo model s konfigurací 2+2. Zajímavostí je pak licenční výroba vozu v Brazílii, pod označením Willys Interlagos.
Přichází legenda. To už se ale blížila šedesátá léta a s nimi i nástup modelu Alpine A110, vůbec nejslavnějšího vozu značky, který ostatně dal jméno i dnes nabízenému kupátku. Opět se jednalo o vůz na bázi techniky Renaultu, v tomto případě za základ posloužil Renault 8. Alpine už s automobilkou v tuto chvíli úzce spolupracovala, díky čemuž se konstrukci povedlo parádně vyladit. Navíc od poloviny šedesátých let to umožnilo prodávat vozy značky přímo v distribuční síti Renaultu.
Tvary opět zpracovával Giovanni Michelotti, svůj podíl ale měl i Marcel Hubert nebo Philippe Charles, přičemž autoři dvoudveřové kupé nazývali jako berlinette. S výchozím vozem souvisela i koncepce, stejně jako předchůdci tak šlo o sporťák s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Pohon měl zpočátku na starosti vcelku skromný řadový čtyřválec o objemu 956 cm3, naladěný na 37 kW. I tak však Alpine A110 dokázala zaujmout, o to víc pak v souvislosti se závodními úspěchy, které se datují především do přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
V roce 1968 dokonce Alpine převzala celý rozpočet závodního oddělení Renaultu, a tak alpinky závodily přímo v barvách Renaultu. V roce 1973 se pak Alpine Renault stal vítězem prvního světového šampionátu v rallye, už dříve A110 dominovala třeba na slavné Rallye Monte Carlo.
Vedle závodění ale Alpine také rozšiřovala nabídku. Dorazilo kupé GT4 s prodlouženým rozvorem, vyšší karoserií a zadními nouzovými sedačkami pro zákazníky hledající více komfortu. Vedle toho vzniknul i kabriolet. Mezinárodní úspěch pak znamenal, že se Alpine A110 začala v licenci vyrábět i v dalších koutech světa, konkrétně v Mexiku (tzv. Dinalpin) nebo Bulharsku (Bulgaralpine).
Začátek sedmdesátých let byl však ve znamení ropné krize a s tím souvisejícím poklesem zájmu o sportovní automobily, který se podepsal i na Alpine. Jestliže v roce 1972 prodala 1421 aut, o dva roky později to bylo jen 975 automobilů, což nakonec vyústilo v převzetí značky automobilkou Renault. Samostatný subjekt totiž neměl dostatek financí na vývoj nových automobilů, které v té době byly potřeba. A110 se totiž začala ukazovat jako silně zastaralá, a to jak na běžných silnicích, tak především na závodních tratích, kde se její základ ze začátku šedesátých let plně projevil. Zkrátka řečeno, na novou generaci závodních speciálů, jako byla Lancia Stratos, zkrátka sebekrásnější A110 neměla.
Přesto postupně vylepšovaná A110 nakonec ve výrobě vydržela až do roku 1978, tedy doby, kdy už byl dávno na trhu model A310, považovaný svým způsobem za jejího nástupce. Alpine se v té době navíc místo na rallye přeorientovalo na vytrvalostní závody. Renault vedle Alpine tehdy převzalo také Gordini, vznikla závodní divize Renault Sport, která se speciálem Alpine A442B vyhrála v roce 1978 slavnou čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans.
Alpine A310 přišla v roce 1971 s mnohem drsnějším stylem než A110, když elegantní oblé tvary nahradily agresivní hrany. Poznávacím znakem první série A310 se pak stala šestice světlometů ukrytá pod aerodynamickým krytem. Koncepce s motorem vzadu zůstala, takové nadšení už ale nezpůsobila. A310 vyrostla, čímž ztěžkla, a tak se ve výsledku zdála dýchavičná. I proto se později dočkala vidlicového šestiválce, který na tuto kritiku reagoval.
Šestiválec převzala také následná Alpine GTA z roku 1984, která už od začátku vznikala v době, kdy Alpine vlastnila automobilka Renault. I proto se jí říkalo Renault Alpine GTA. Opět šlo o sporťák s motorem vzadu, který znovu proti předchůdci vyrostl. Auta se stavěla v karosárně Chappe et Gessalin v Brie-Comte-Robert, lakovala a vybavovala, svatba s mechanickými částmi ale probíhala v Dieppe.
V roce 1977 opustily Dieppe poslední vozy Alpine A110 a Renault se stal stoprocentním vlastníkem. Osm tisíc Celkem jich vzniklo jen 8.139, produkce byla opravdu spíše kusová. Stodesítky se montovaly v mexickém Sahagúnu ve státě Hidalgo u Diesel Nacional pod značkou Dinalpin (1964-1974), bylo jich asi pět stovek včetně kabrioletů a 118 kopií GT4. Montáž probíhala i ve Španělsku (FASA-Renault, 1963-1978 s jinými zaoblenými znaky), v brazilskm Santo Amaro (Willys InterLagos, 1962-1966, spolupráce mezi Renaultem a Willys-Overlandem) a v Bulharsku (Bulgaralpine). Bulgaralpine byl společný podnik Alpine, SPC Metalhim a exportní organizace ETO Bulet. V letech 1967-1973 bylo v Plovdivu smontováno maximálně 200 aut. Plastové karoserie se vyráběly zde. FASA-Renault produkovala ve Villamuriel ještě v sezóně 1978 verzi s motorem 1397 cm3 z R5 Alpine, tamní modely měly mohutnější nárazníky. S brazilským zase závodil mladý Emerson Fittipaldi a byl jedním z mnoha, kteří s A110 absolvovali svá „školní léta.“
Úspěchy v rallye? Nejdříve se vozy účastnily lokálních francouzských podniků, malé motory 1,1 l ale na konkurenci nestačily i přes několik výher. V roce 1966 začal úřadovat na domácích soutěžích tovární tým s podporou Renaultu a vyladěnými třináctistovkami, tvořili je Jean Vinatier, Mauro a Lucien Bianchiové a Gérard Larrousse. Alpine A110 získala v nepřetržité řadě osm francouzských titulů (1968-1975) a dvacítku dalších národních v jiných zemích! Od počátku 70. let vyrazila dobývat starý kontinent a posléze i svět, postavila se Porsche 911, Escortům TC a Fulviím HF. Jean-Claude Andruet vyhrál s A110 evropské mistrovství jezdců v roce 1970. Jean-Luc Thérier si podmanil Sanremo a Acropolis, součást nově vypsaného mezinárodního šampionátu značek (ICM/CIM).
O dva roky později si automobilka už coby Alpine-Renault triumf zopakovala, ten už ale byl skutečně mistrovský. Vozy ovládly hned první podnik nově vypsaného seriálu: Rallye Monte Carlo. Radoval se Andruet jako hostující hvězda před Anderssonem a Jean-Pierrem Nicolasem. Thérier zvítězil v Portugalsku, pod Akropolí a v Sanremu. V Maroku byl nejúspěšnější Darniche a na Korsice Nicolas. Ve speciálech pro skupinu 4, tedy GT s produkcí maximálně 500 aut, se zkoušely i motory 1796 cm3/129 kW (175 k), Pak už nastoupila Lancia se speciály Stratos a alpiny ztrácely. Nepomohly ani čtyřventilové hlavy a dvě vačky, zkoušely se osmnáctistovky s turbem a až 250 koňmi, atmosférické DOHC jich měly 220...
Alpiny závodily do vrchu, na okruzích v benevolentnější skupině 5 a také v rallyekrosu (za volantem s Brunem Saby), dokonce uspěly i v ledových závodech dávno před Trophée Andros. Najdou se pamětníci, kteří si vzpomenou na to, jak s A110 válčil na českých erzetách Vladimír Hubáček. Mohl bodovat jen absolutně, tak byl jeho vůz v letech 1972-1976 prakticky bezkonkurenční. Jednalo se o stroj, který si z dílů postavil a následně s ním jezdil Bulhar Ilja Čubrikov, velmi známá postava své doby, byl úspěšný i v ME a také manažerem výroby Bulgaralpine.. Takže šlo vlastně o ni, i když se ve startovních listinách objevovala pod původní značkou. Jiný vodil i z našich tratí známý Maďar Attila Ferjáncz.
Lokální úspěchy skončily se závěrem 70. let. Dnes slavné alpiny brázdí soutěže historiků... Z A110 vycházel i prototyp A210, účastník 24 hodin Le Mans ve druhé polovině let šedesátých.
Dá se dnes legendární stodesítka koupit? Ale jistě! Jenže ceny špičkových kusů s opravdu ostrými motory a nezřídka závodní minulostí, případně připravených na veteránské soutěže FIVA atakují i částku 130 tisíc eur (3,3 milionu korun). Původní stav tady nemůže být ani zachován, protože auta musejí vyhovovat současným předpisům včetně ochranných klecí a hasicích přístrojů. Pokud se spokojíte se slabšími agregáty a silničním provedením, kde je co největší přiblížení se originálu samozřejmě žádoucí, připravte si 50 tisíc (takřka 1,3 milionu korun).
Moderní A110 s motorem 1.8 TCe/185 kW (252), která coby definitivní verze konceptů Celebration (2015) a Vision (2016), debutovala v Ženevě 2017, je coby Première Edition k mání za 71.000 eur. Připomeňme, že Renault představil v květnu 2012 výroční koncept A110-50 s tříapůllitrem V6, ale ten nebyl tak retro jako novinka s typickými dvojitými světlomety, kompaktními rozměry, lehkou konstrukcí, motorem uprostřed a pohonem zadních kol.
With the Alpine A110, Jean Rédélé achieved a great success 60 years ago. And yet the vehicle itself was so small and flat that in France it was nicknamed “le Turbot”, the flat fish. Nevertheless, the A110 managed to drive its way into the hearts of sports car and rally fans. The lightweight car remained almost unchanged in the range until 1977. Technically, the flounder developed up to 240 hp over the years. In the 1950s, Renault also produced some interesting vehicles. Sportiness, however, wasn’t necessarily one of the core arguments with which they could be advertised. This didn’t sit well with a Renault dealer in Dieppe on the Channel coast of France at all. After all, a lot could already be made out of vehicles like the 4CV by simple tuning.
In order to at least earn money in his customer base with his sporting successes, he began to build his first own sports model on this basis the following year. He gave it the name “Alpine” in memory of his victory. It was the Alpine A106 with plastic bodywork and a tuned 4CV engine. Who was this dealer? None other than Jean Rédélé, whose name still has a good ring to it among rally fans today. However, neither his own sporting successes nor his dealership are to blame. Even the A106 was only a first taste of his skills, but not a great sales success. Likewise, the Alpine A108, introduced three years later, wasn’t one, although it was available as a coupé or convertible. In retrospect it is a trailblazer with numerous sporting successes.
Inside Alpine A110 Factory in France - Production Line
V roce 1962 se na autosalonu v Paříži představila A110 Berlinette s Tour de France, která výrazně ovlivnila další vývoj. Do zádě se musely vejít větší pohonné jednotky, proto získala agresivnější proporce…
Celkově vzniklo 8.139 Alpine A110 v Dieppe a dalších coprodukčních místech; 1:8 139 kusů. Osm tisíc Celkem jich vzniklo jen 8.139, produkce byla opravdu spíše kusová. V Mexiku se montovaly pod značkou Dinalpin, v Brazílii jako Willys Interlagos a v Bulharsku Bulgaralpine.
Královna rallye Úspěchy v rallye? Nejdříve se vozy účastnily lokálních francouzských podniků, malé motory 1,1 l ale na konkurenci nestačily i přes několik výher. Alpine A110 získala v nepřetržité řadě osm francouzských titulů (1968-1975) a dvacítku dalších národních v jiných zemích!