Lidé obhajující Bibli (apologeti) si už celá staletí uvědomují důležitost historických podrobností v biblické zprávě a její vliv na to, že je Bible přijímána jako svrchovaně pravdivá a mající božský původ. Proslulý je výrok o tom, že „chronologie je páteří historie“ (Thiele, 1983, str. 33). Je-li tento maxim pravdivý, pak si musí člověk obhajující Bibli uvědomit, že útoky na biblickou chronologii podkopávají jak historicitu tak pravdivost Svaté knihy a poškozují samu podstatu poselství evangelia. Naštěstí se této problematice dlouho věnují obránci víry, kterým se znovu a znovu daří s úspěchem Bibli obhájit.
Historie biblické chronologie a její učenci
Theofil Antiochijský, „otec křesťanské chronologie“ (1971, str. 118nn.), vypracoval začátkem druhého století systematické datování hlavních událostí biblických dějin, jen s využitím Písma, a srovnáním biblické chronologie se světskými dějinami dospěl k přesvědčení, že chronologie Bible je starší a přesnější než chronologie přítomná v kterémkoli profánním díle. Podobně ve třetím století napsal o tomto tématu Julius Africanus pět svazků (ze kterých se dochovaly jen zlomky), přičemž se zaměřil zejména na námitky týkající se starobylosti egyptské civilizace. Posvátná chronologie, jak ji uvádí Bible a potvrzují učenci, byla po celá staletí plně přijímána; situace se změnila teprve zcela nedávno. James Barr bez skrupulí poznamenal: „Třebaže by se mohlo zdát, že biblickou chronologii berou v moderní době vážně jen pomatenci a snílkové, kdysi se jí vážně zabývala řada největších myslitelů“ (1999, str. 379).
Stavba epoch a jejich chronologie
Přijímali ji „církevní otcové“, podporovali ji scholastici, a učenci v období osvícenství byli asi jejími nejhorlivějšími zastánci. Zmínění badatelé se přitom neopírali pouze o informace Bible, i když byla jejich primárním pramenem; porovnávali rovněž genealogie a seznamy králů ve Starém zákoně s dalšími dávnými historiografickými díly. S použitím Bible jako rámcové struktury pak byly události veškerých dalších světských dějin na tuto kostru navazovány, což vedlo k vytvoření podrobného vylíčení světových dějin. A na těchto dějinách se shodovali lidé, kteří by jinak jeden druhého upálili na hranici kvůli vzájemným neshodám: Melanchton i Tostatus, Lightfoot i Jansen, Salmeron i Scaliger, Petavius i Kepler, inkvizitoři i reformátoři, jezuité i jansenisté, kněží i rabíni, ti všichni byli zajedno ve víře, že Písmo dokazuje, že ke stvoření člověka došlo mezi lety 3900 a 4004 před Kristem (White, 1896, str. Nyní je Ussher (1581-1656 předmětem velkého všeobecného posměchu, ale jeho učeností se mu nikdo nevyrovnal a za svého života byl znám i četnými jinými přednostmi než jen zběhlostí v chronologii.
Ussher a jeho vliv na chronologii světa
Jelikož byl tak trochu zázračným dítětem, byl v třinácti letech přijat na Trinity College, vysvěcen na kněze ve dvaceti, a nakonec se roku 1625 stal hlavou anglo-irské církve. Po desetiletích pečlivého studia v rozsáhlé osobní knihovně plus výzkumu 2000 stránek v latině Ussher prohlásil, že svět byl stvořen roku 4004 př. Kr. A právě tenhle ultimativní závěr a jeho posvěcení zařazením mezi odkazy v prostředním sloupci anglické King James Bible připravuje panu biskupovi dneska ostudu. V Ussherově díle pokračoval slavný cambridgeský hebraista John Lightfoot, který dále specifikoval, že Stvořitelský týden trval od 18. do 23. října 4004 př. Kr., a že Adam byl stvořen 23. října v 9:45 greenwichského času.
Kritika a moderní recenze
Když o tomto tvrzení referoval, poznamenal jeden učenec sarkasticky: „Tak na minutu se to neodvážil určit coby opatrný učenec ani sám aktivní rektor univerzity v Cambridge“ (viz Ramm, 1954, str. Ussherovo dílo, přestože se mu mnoho lidí vysmívá, došlo přece jistého uznání: významný biolog Stephen Jay Gould je uznal za hodné toho, aby mu věnoval esej, ve kterém v rozumné míře obhajuje dílo tohoto uznávaného učence a varuje samozvané kritiky, aby neposuzovali teologa ze sedmnáctého století podle vědeckých měřítek století dvacátého (1993, str. 181 nn.).
Příčiny a důsledky moderní chronologie
Podobně profesor Vanderbiltovy univerzity James Barr často Usshera ospravedlňuje a líčí ho jako schopného intelektuála své doby (1985; 1999). Navzdory arcibiskupovým nesporným zásluhám a opatrnému návratu do přízně dnešní akademické obce je stále jeho přesná biblická chronologie odmítána, protože „základním východiskem oné metodologie“ je „víra v neomylnost Bible“ - víra, která je neslučitelná s dnešním poznáním a nepřijatelná pro moderní akademickou obec (Gould, str. Všeobecně přijímaná biblická chronologie začala být zpochybňována dokonce už v šestnáctém století, kdy znovunalezení byzantského souhrnu Manethónových spisů vedlo k opětnému otevření problému stáří Egypta.
Archeologie a starověké civilizace
S využitím zmíněného dokumentu propočítal francouzský klasický filolog Joseph Scaliger (1540-1609), že první egyptská dynastie začala roku 5285 př. Kr. - nějakých 1336 let před datem, které vypočítal pro Stvoření (3949 př. Kr.). Scaliger, oddaný protestant, byl znepokojen tímto zjevným nesouladem mezi biblickou zprávou a světskými zdroji, a rozvinul teorii „předjímajícího času“, která umožňovala přijmout existenci prebiblických civilizací (viz James 1991, str. 7). Protože Scaligerova učenost byla uznávána, byl nesoulad mezi posvátnými a světskými chronologiemi po dalších dvě stě let prakticky ignorován (White, 1896, str. I když i ve Scaligerově době bylo občas slyšet pochybovačné hlasy, nebral nikdo až do devatenáctého století chronologie sahající i před rok 4000 př. Kr. vážně, a prostí lidé je nepřijímali až do století dvacátého.
Průměrného člověka zkrátka zaprášené rukopisy ani suchá vědecká pojednání nepřiměla k přehodnocení běžně panující víry v mladou Zemi. Veřejné mínění se změnilo, až když učený svět nastoupil novou cestu: intelektuálové opustili knihovny, nasadili si sluneční přilby a začali systematicky vykopávat dávná města a artefakty, o kterých dříve pouze četli. Archeologie začínala jako honba za poklady, ale postupně získávala vědečtější základy s tím, jak se mezi prosévaným pískem začala nacházet stále větší a velkolepější překvapení. Roku 1738 našli Johann Winckelmann a Ennio Visconti pod nánosy popílku města Herkulaneum a Pompeje. Napoleonova výprava do Egypta roku 1799 objevila rosettskou desku, kterou přeložil zčásti Jean Francois Champollion ve 20. letech 19. století a zčásti Henry Rawlinson v letech 1846 až 1855. Poté, co Rawlinson rozluštil staroperské písmo, byly přeloženy tisíce nápisů na zdech a destiček s klínovým písmem z oblasti celého Středního východu. Spolehlivý obraz starověku nabýval stále zřetelnějších obrysů, když se zájem vědců soustředil na nové odvětví archeologie - egyptologii. Fascinace se stupňovala s každým novým nálezem a země pyramid se pevně zabydlela v povědomí veřejnosti ve 20. letech 20. století. Moderní archeologie používá při hledání informací složité techniky a vybavení; tato věda vyplnila postupem doby mnoho mezer v dřívějších teoriích, vrhla světlo na mnoho temných míst a vyjasnila mnohá tajemství obklopující staré civilizace.
Ladislav Hodač – Evangelium milosti v kontextu Božího charakteru
Pod rouškou těchto moderních metod začínají někteří vědci s příběhem člověka před 250 000 lety a dokumentované dějiny lidstva se datují teprve asi od roku 3000 př. Kr. „Důkazy“ nabízené archeology vypadají dokonale vědecky a jsou využívány ke konstruování světa, ve kterém archaický člověk poprvé použil oheň asi před 460 000 lety, poprvé si postavil umělá přístřeší asi před 380 000 lety, začal se zemědělstvím kolem roku 9000 př. Kr., začal tavit kovy kolem roku 6500 př. Kr., a konečně vynalezl písmo kolem roku 3700 př. Kr. (viz Scarre, 1993, str. 1nn.).
Kočovníci založili mezopotamské město Uruk označované za „první metropoli světa“ kolem roku 2500 př. Kr. Harapská kultura se vytvořila kolem roku 2600 př. Kr., kdy podél břehů řeky Indus vyrostla města - přibližně v téže době, kdy byly vystavěny v Peru chrámové plošiny (viz „The History of Mankind“, 1997, str. 344).
Takže podle některých odborníků nám studium dávných civilizací poskytuje „další přesvědčivý důkaz o tom, že jakkoli jsou morální a náboženské pravdy v našich posvátných knjách i jejich historická data cenné, jsou tyto pravdy a data nutně zasazeny do mytického a legendárního rámce“ (White, 1896, str. ...). Tento závěr považovaný mnohými za nevyhnutelný nahlodává důvěryhodnost Bible a je nutné ho uvážlivě přezkoumat a prověřit. Mnohé ze svrchu probíraných civilizačních milníků, včetně datování, je založeno na spekulacích, na filozofii humanismu, a debata probíhá i mezi profesionály (viz Brantley, 1993).
Před rokem přibližně 3000 př. Kr. neexistuje žádný psaný záznam; kterýkoli předmět datovaný do dřívější doby musí být proto chronologicky situován pomocí datování letokruhů, porovnávání keramiky či radiouhlíkovým datováním. O všech těchto metodách, které jsou zakotveny v evolucionistických apriorních předpokladech staré Země, se ví, že jsou vysoce subjektivistické a nepřesné (viz Major, 1993).
Ačkoli může být datování střepů dávné keramiky a kamenných nástrojů subjektivistické, gargantuovské kamenné struktury už nelze tak snadno přehlížet. Velebné pyramidy v Gíze jsou němými svědky věků skutečně dávných a velké starobylosti civilizovaného člověka. Egypt měl mnoho překrásných měst… a ta se neskládala z proutěných chýší, nýbrž ze staveb z otesaného kamene… a této velkoleposti musela předcházet civilizace starší, než tito další lidé předpokládají (citace podle Whitea, 1896, str. Tyhle obří monumenty - jejichž obrazy se nám tak pohotově nabízejí jako zaklínadla v souvislosti s Egyptem - byly postaveny za Staré říše, která začala roku 2686 př. Kr. a trvala 500 let (všechna data převzata z Claytona, 1994).
Egyptské dějiny se dělí na čtyři říše - Starou, Střední, Novou a Pozdní. Mezi dvěma říšemi vládlo podvakrát přechodné období, které představuje interval charakterizovaný politickou nestabilitou a zmatkem. Těchto šest období se dále dělí na přibližně třicet dynastií - řadu zřejmě účelově utvořených celků tradovaných ze spisů egyptského dějepisce Manethóna ze třetího století př. Kr. Panuje všeobecná shoda na tom, že první pyramidu nechal postavit Džóser roku 2630 př. Kr. v Sakkáře, a další díla brzy následovala: Snofrewova Nakloněná pyramida a Rudá pyramida v Dahšúru roku 2600 př. Kr., Chufuova Velká pyramida v Gíze roku 2550 př. Kr., a Chafrova Velká sfinga krátce nato (viz Roberts, 1995, str. 2).
Je to neuvěřitelné, ale egyptská společnost považuje tyto dávné monolity i období Staré říše, kdy byly postaveny, za starší, než ve skutečnosti jsou. Za prvního egyptského krále je považován Narmer, záhadný chlapík, jehož jméno znamenalo „sumcovitá ryba“. Na artefaktu Narmerově tabulce je zapsán příběh sjednocení Horního a Dolního Egypta Narmerem kolem roku 3150 př. Kr. Noemova Potopa je tradičně datována do roku 2300 př. Kr. Kdyby byla Potopa pouhou místně omezenou událostí, neexistoval by zde žádný problém, ale z Genesis 7 víme, že tomu tak nebylo. Vody Potopy „na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všecky vysoké hory“. Je pošetilé předpokládat, že by pyramidy mohly Potopu přežít - a že pak egyptská civilizace „pokračovala tam, kde přestala“ před Povodní. To, že k Potopě skutečně došlo, je mimo pochybnost; nejenže ji zaznamenává Mojžíš v Genesis, ale o její autenticitě mluví i Petr, Židům, a i náš Pán (srov. Matouš 24:37-39; Židům 11:7; 1 Petrova 3:7).
Archeologové a filologové objevují artefakty a překládají staré rukopisy, ale je to odborník na chronologii, kdo určuje jejich časovou posloupnost a jejich místo v dějinách. Světská chronologie stejně jako svrchu popsaná biblická chronologie jsou obtížné a spletité obory, plné subjektivních názorů a spekulací. Podobně jako u jiného vědeckého snažení vycházejí i chronologické závěry často z apriorních tezí jako uniformitarianismus a evoluční teorie. Tato předpojatost dominuje sice sp...
Poznámky a zvažování kritických ohlasů
Zásadní kulturní přínos pro Velkomoravskou říši měl kyrilogomětodějská misie, v roce 863 bratři Konstantin (později Cyril) a Metoděj přišli na území Velké Moravy. Vytvořili první písmo nazvané hlaholice a pro liturii nepoužívali latinu, nýbrž staroslověnštinu. Konstantin a Metoděj přeložili do staroslověnštiny části Bible a liturgické texty. Archeologické nálezy nám říkají, že obyvatelé Velké Moravy žili v opevněných sídlech - hradbách. Dále se stavěly paláce a kostely. Centrum říše byla na jižní Moravě, mezi osady patřilo Staré Město u Uherského Hradiště nebo Mikulčice. Archeologické nálezy byly bohaté na šperky, které se zpracovávali pomocí technik filigránu nebo granovaných. Po pádu Velkomoravské říše se centrum přesunulo do Čech, první stavby románského stylu se objevily v 10. století, románský sloh panoval na našem území do 13. století. Typickou stavbou je rotunda, nejznámější rotundy se nacházejí na Řípu (Svatý Jiří), rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo rotunda sv. Vít. Mezi další církevní stavby patří bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, kostel sv. Klimenta, kostel v Milevsku nebo Třebíč. Rozmach zažila také stavba klášterů; v Praze byl založen Strahovský klášter nebo benediktinský klášter v Břevnově (založen 993). Kláštery se stavěly po celém území českého království, další kláštery nalezneme v Doksanech, v Milevsku a v Kladrubech. Na Moravě jsou to kláštery v Rajhradě či Velehradu. Rotunda sv. Krypta klášterní baziliky sv. Jiří na Pražském hradě má mnoho románských prvků. Malířství je neodmyslitelně spojeno s iluminací neboli knižními malbami. Nejznámější památkou je opis Gumppoldovy legendy o sv. Václavu (vznik před r. 999) a kodex Vyšehradský pořízený u příležitosti korunovace Vratislava I. roku 1085. Do této doby se také datuje vznik Codex Gigas, jediné knihy nejen svými rozměry, ale také rozměry. Nástěnné malby sehrály svou roli především jako vzdělavací prostředek. Nástěnné malby najdeme v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, kde zobrazují Přemyslovská knížata (před r. 1134), dále v kostele sv. Sv. Období raného středověku v českých zemích bylo také dobou rozvoje literatury a vzdělanosti. Kromě již zmíněných iluminovaných rukopisů vznikaly legendy, které měly význam nejen duchovní, ale také historický. Mezi nejstarší legendy patří například staroslověnská Legenda o sv. Ludmile nebo pozdější již latinská legenda Crescente fide o sv. Václavovi. Literární činnost byla úzce spojena s kláštery, které spravovaly knihovny a skripta.
Minutová Říše: Legendy - [1.8. Fantasy, draci, jednoduchá pravidla? ... (text zřejmě vytržený z původního kontextu).