V letech první světové války došlo k nebývalému rozvoji různých motorových bojových prostředků, k nimž vedle tanků či letadel patřily obrněné automobily. Ačkoli myšlenka osobního automobilu, dodatečně vybaveného kulometnou výzbrojí byla realizována již v prvních letech minulého století, první sériově vyráběná vozidla, vybavená pancéřováním a jednou až dvěma otočnými věžemi spatřila světlo světa na bojištích Velké války. Faktem je, že obrněná auta produkovaly v podstatě všechny větší státy, které se konfliktu zúčastnily.
První z našich legií, držících ve výzbroji obrněné automobily (dále jen AO) byly ty ruské. Legionářům se 28. května 1918 na nádraží v Penze podařilo zmocnit vlaku, vezoucího mimo jiné tři takovéto stroje. Největší z nich byl automobil Garford-Putilov, vyrobený v Rusku na základě podobného typu amerického. I přesto, že vozidlo nevynikalo provozní rychlostí, disponovalo neobvykle silnou výzbrojí v podobě kanónu vz. 1910 ráže 76,2 mm, umístěného v otočné věži. Tento vůz, nesoucí pojmenování „Groznyj“, pomohl československým legionářům již následující den při dobytí města Penzy a později tvořil součást improvizovaného obrněného vlaku 4. pluku čs.
Další z obrněnců nacházejících se v transportu byl OA Austin, provizorně poskládaný (jak bývalo zvykem) ze součástek několika poškozených vozidel - v tomto případě 1. a 2. série, který měl jen jednu, namísto dvou kulometných věží. Zúčastnil se rovněž boje o Penzu a později se pod jménem „Juráš“ stal důležitou oporou legionářů, když sloužil i jako kulometný vůz pancéřového vlaku. Třetí exemplář, který v Penze padl do rukou legionářů, byl automobil Armstrong-Withwort Fiat. Ten však vzal za své již brzy, 31.
Naši legionáři na Appeninském poloostrově žádný obrněný automobil - alespoň pokud je známo - neukořistili, ale na samém konci Velké války, v listopadu 1918, dokonce dva exempláře od italského velení obdrželi. Jednalo se o jeden stroj typu Ansaldo-Lancia, druhý Bianchi. Dne 23. prosince 1918 oba automobily, přináležející legionářským eskadronám č. 6 a 7 odjely vlakem z Padovy do Československa.
V prosinci 1918 se obě vozidla zúčastnila slavnostní přísahy čs. legionářské divize v Padově, a zakrátko se začalo s jejich přípravou na cestu do naší vlasti. Na základě rozhovorů s osádkami vozidel však T. G. Masaryk požádal vrchního velitele čs. vojska v Itálii generála Piccioniho o ujednocení typu obrněnců. Tak byl typ Bianchi nahrazen druhou Lancií; ta byla označena číslem 1, zatímco Lancia, nalézající se v čs. výzbroji již dříve, měla číslo 2.
Krátce po vyhlášení samostatnosti Čechů a Slováků (28. října 1918) vypukly na Slovensku boje, v nichž se začala projevovat materiální a technická převaha Maďarů. Proto naše vrchní velení nejenže trvalo na výstavbě dalších pancéřových vlaků, ale věnovalo pozornost i otázce nových obrněných automobilů. Italské typy Lancia a Ansaldo se tak staly součástí radové výzbroje a byly nasazeny při operacích na Slovensku i v dalších lokalitách.
Svůj bojový křest prožila „jednička“ již zanedlouho, v rámci čs. ofenzívy počátkem června. Nejprve odjela do Nových Zámků a pak po vlastní ose přes Bajč (Bajc), Pribetu (Perbeta), Kis-Ujfu (zřejmě Nová Vieska), až do oblasti Šarkán - Nána v okolí Štúrova (tehdy Parkán). Před štúrovským nádražím probíhala obranná linie čs. vojsk, a našim se po hodinovém boji podařilo město obsadit. Boje pokračovaly i následující den. Maďaři přes řeku Dunaj ostřelovali město kulomety z ostřihomské pevnosti a kanóny z říčních monitorů.
Lancia č. 1 během druhé noci prováděla strážní službu na komunikaci mezi městem Parkánem a nádražím. Nepřítel pod ochranou tmy obsadil železniční stanici a s asistencí obrněného vlaku donutil československé jednotky k ústupu. Naše Lancia měla jedinou možnost ústupu po silnici směrem k nádraží, která ovšem byla pod palbou z lodí i ostřihomské citadely. Naopak, osádce Lancie se podařil husarský kousek, když neohroženě projela kolem nádraží, překvapila osazenstvo pancéřového vlaku a palbou z kulometů pokropila vojska shromážděná na nádraží a u silnice k obci Mužla (Muzsla).
Po vyčerpání bojových operací byla Lancia odeslána do Prahy, kde byla v továrně Breitfeld - Daněk opravena. Osádka obrněného automobilu Lancia č. 1 byla později využita při dalších operacích i k podpoře průzkumných a palebných činností.
Mezi válkami: vývoj a nasazení obrněných automobilů v Československu
Na počátku své existence nevlastnila Stráž obrany státu žádná vlastní motorová vozidla kromě nepříliš velkého počtu těch, jež převzala od “mateřských“ jednotek, tedy zejména policie, četnictva a armády. Nejpočetněji byly zastoupeny nákladní automobily firmy Praga. Když se však situace v pohraničí vyostřovala a zátěž SOS rostla, padlo rozhodnutí vybavit tento sbor i obrněnými vozidly.
V roce 1923 vyzkoušela firma Škoda prototyp obrněného automobilu PA-I. Na první pohled zaujal nezvyklým symetrickým tvarem, protože byl zkonstruovaný tak, aby mohl jezdit stejně rychle vpřed i vzad. Proto měl i dva řidiče, kromě nichž tvořil osádku velitel a dva střelci. Armáda tucet zhotovených vozů normálně používala a zavedla pro ně své vlastní označení OA vz. 23, ačkoliv je vlastně nikdy formálně nepřijala do řadové výzbroje.
Obrněnec Škoda PA-II neměl (na rozdíl od PA-I) otáčivou věž, protože inženýři ze Škodovky dali přednost čtveřici kulometů Maxim 08 ráže 7,92 mm v rozích korby. Každou dvojici obsluhoval jeden kulometčík (zbytek osádky obrněnce tvořil opět velitel a dva řidiči), přičemž pozice kulometů umožňovala pokrýt palbou celé okolí vozidla. Z patnácti sériových vozidel PA-II (alias OA vz. 23) byla tři prodána policii města Vídně, kde v únoru a červenci roku 1934 zásadně přispěla k potlačení nacistického pokusu o převrat.
V roce 1927 pak armáda zavedla do služby typ PA-III neboli OA vz. 27, který zachovával „oboustrannou“ koncepci, ale vrátil se k jednodušším tvarům a otáčivé věži. Jeho výzbroj tvořily dva těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24 (jeden ve věži a jeden v korbě) a jako záloha lehký kulomet ZB vz. 26.
Kopřivnická Tatra už na konci 20. let postavila a prodala armádě několik obrněných vozidel na podvozcích nákladních automobilů a výborné výsledky jejich zkoušek přiměly československé vojáky, aby si objednali sérii padesáti obrněnců s oficiálním označením OA vz. 30. Několik prvních kusů dostalo podvozky z typu Tatra 26/30, které armáda využívala např. jako velitelské či spojovací vozy, ale posléze se vyrábělo standardizované provedení na šasi Tatra 72.
Tatra vz. 30 si vedla výtečně i mimo pevné cesty, přestože byla kvůli své těžší obrněné karoserii pomalejší než standardní nákladní vozidlo. Korba byla vyrobena z ocelových pancéřových plechů o tloušťce 3-6 mm a byl v ní umístěn jeden lehký kulomet ZB vz. 26 ráže 7,92 mm. Druhá zbraň tohoto typu se nacházela v otáčivé věži a třetí byla uložena uvnitř automobilu coby záloha. Obrněnec měl tříčlennou osádku, kterou tvořil velitel-střelec, druhý střelec a řidič.
Firma Tatra zakončila dodávky podle plánu v roce 1934 a z obrněných tater se později stal též jeden z hlavních typů výzbroje armádních rychlých divizí. Během kritických dnů na podzim 1938 ale armáda nemohla vozidla postrádat, takže je mohla SOS prodat až v únoru a březnu 1939.
Typy obrněné techniky a jejich vývoj
Kolová obrněná technika - obrněné transportéry, BVP i obrněné automobily - představuje jednu z nejrozšířenějších kategorií vojenské techniky. Ve výzbroji světových armád, včetně Armády České republiky, kolová obrněná technika slouží ve velkých počtech. Oproti pásové technice je ta kolová výrazně levnější, má nižší provozní náklady, má obvykle nižší hmotnost než odpovídající pásové systémy a v neposlední řadě je výhodou také její vyšší rychlost a často snazší transport vzduchem.
Kolová obrněná technika sice v rámci svých schopností nikdy nedokáže nahradit pásovou obrněnou techniku, jak bylo v určité době předpovídáno, lze však předpokládat, že jednotlivé armády budou právě počty tohoto druhu obrněné techniky navyšovat. V rámci svého původu existují dva druhy kolové obrněné techniky - obrněná resp. První skupinu reprezentují např. různé úpravy dnes již legendárního vozidla Land Rover Defender (např. Snatch Land Rover). V tomto vynikali především Britové a dalších členských států Commonwealthu, kde podobné přestavby vznikaly především pro pořádkové jednotky (policejní i armádní). Nejrozšířenější pak bylo jejich použití v Severním Irsku.
Druhá skupina, kterou se budeme v tomto článku dále zaobírat, spadají vozidla, u kterých se při jejich vývoji a konstrukci nevycházelo ze žádného civilního vozidla, nebo jen minimálně. Do této skupiny spadá celá řada vozidel, jako např. sovětské BDRM, francouzské VAB, německý LGS Fennek apod. Jejich uspořádání náprav se často podobá běžným civilním terénním vozidlům, tedy 4x4, avšak vyskytují se i vozidla v uspořádání 6x6, což umožňuje lepší průchodivost terénem, zvětšuje vnitřní prostor (např. pro transport pěšího družstva) a celkově umožňuje širší využití těchto vozidel.
Pokud se jedná o kolová bojová vozidla pěchoty (KBVP), která mají za úkol se přímo zapojovat do vedení bojových operací (a nejsou tak určena primárně pro transport či průzkum), je nejrozšířenějším uspořádáním náprav 8x8. Jako příklad evolučního vývoje kolové obrněné techniky můžeme uvést slovinské vozidlo Valuk.
Po dlouhá desetiletí kategorii obrněných vozidel 8x8 (6x6) zastupovaly obrněné transportéry, které byly z dnešního hlediska až směšně lehké. Jejich typickým představitelem byly známé sovětské obrněné transportéry řady BTR s hmotností cca 12 tun a výzbrojí tvořenou pouze kulomety, nebo československý obrněný transportér OT-64 s obdobnou výzbrojí a hmotností cca 14 tun. Avšak i západní transportéry byly ve své době velmi lehké. Jejich typickým představitelem byly např. švýcarské obrněné transportéry řady Mowag Piranha, které ve své základní podobě vážily jen cca 13 tun.
Zkušenosti z válečných konfliktů však jasně ukázaly, že takto koncipované obrněné transportéry jsou nepostačující. Jejich velkou slabinou bylo slabé pancéřování, které zajišťovalo ochranu pouze proti ručním palným zbraním. Docházelo tak k postupnému zesilování pancéřování, což však mělo za následek, že kolové obrněné transportéry výrazně ztěžkly (např. obrněné transportéry Piranha III již měly hmotnost 18,5 tuny a Piranha V může mít dokonce 30 tun). Dnešní kolové obrněné transportéry ovšem tuto hranici suverénně překračují. Např. vozidlo Patria AMV ve svých posledních verzích dosahuje hmotnosti až 32 tun. Obdobné hmotnosti dosahuje také francouzský typ VBCI. Nejnovější izraelský obrněný transportér Eitan má pak hmotnost cca 36 tun.
Podobný trend lze pozorovat i u fyzických rozměrů, kdy kolové obrněné transportéry výrazně „narostly“. Do značné míry je to důsledek čím dál vyššího důrazu na pohodlnou práci výsadku, na dostatek prostoru pro přepravované vojáky. Také výzbroj doznala změny. U obrněných transportérů, jejichž primárním úkolem není přímé zapojení se do bojů jako podpora pěších jednotek, je postačující výzbroj v podobě velkorážního kulometu, případně automatického granátometu, kdy jsou tyto zbraně určeny primárně k vlastní obraně.
U kolových bojových vozidel pěchoty, kde se počítá s jejich palebnou podporou pěšímu prvku a přímým zapojením se do boje, se však jejich výzbroj posunuje směrem k větším rážím, a to 30 mm a výše včetně vybavení PTŘS apod. Trend navyšování hmotnosti kolových obrněných prostředků a jejich osazování čím dál těžšími zbraňovými systémy se však zastavuje, jelikož zvyšování hmotnosti obrněných transportérů již naráží na své technické limity, což je patrné např. u izraelského typu Eitan.
Těžká, silně vyzbrojená kolová vozidla jsou sice mediálně atraktivní, pro jednotlivé armády jsou však již obtížně použitelná, protože je lze nasadit jen v určitém terénu. Na všech stávajících platformách obrněných vozidel (4x4, 6x6, nebo 8x8) se také v současnosti stále více objevují různé specializované nástavby, na které jsou umisťovány prostředky PVO, REB, spojovací, průzkumné, případně minomety (samohybné minomety), v menší míře pak prostředky s PTŘS.
Pokud se podíváme na jednotlivé kategorie kolových obrněných vozidel, je zřejmé, že u všech proběhlo/probíhá hned několik trendů. Tím zřejmě nejvýznamnějším je celkový nárůst rozměrů a hmotnosti. Takřka samozřejmostí se u všech kategorií stalo používání moderního software, moderních pozorovacích přístrojů, zajišťující co nejdokonalejší přehled na bojišti.
Také Armáda České republiky dnes disponuje nezanedbatelnými počty kolových vozidel, především pak kolovými BVP Pandur II 8x8, či obrněnými vozidly TITUS 6x6 (pouze ve specializovaných verzích, nikoliv jako prostředek pro přepravu pěších družstev).
Příklad současných pásových a kolových vozidel
Leopard 2A4 je bojové, pancéřované, pásové obrněné vozidlo s vysokou manévrovací schopností v terénu. a prapomí úrovni zejména v rámci koaličních operací se zřetelem na mobilitu a modularitu.
Kolové bojové vozidlo pěchoty KBVP je obojživelné kolové obrněné vozidlo schopné překonávat vodní překážky plavbou bez nutnosti použití přídavných prostředků. Vyznačuje se vysokou manévrovatelností, pohyblivostí a průchodivostí.
LOV Iveco je lehké víceúčelové, pancéřované vozidlo nové generace od italské firmy Iveco. První prototyp vozidla byl dokončen v roce 2001 na základě zkušeností a potřeb z operací v různých geografických oblastech světa. Vyznačuje se velmi dobrou balistickou ochranou proti nebezpečím, která při operačním nasazení hrozí nejvíce. Je speciálně zkonstruováno především pro specifické nasazení v rámci zahraničních misí.
Legislativa a technické požadavky na vojenská vozidla
Vojenská vozidla jsou vojenská bojová vozidla, vojenská zabezpečovací vozidla a vojenská zvláštní vozidla. Tato vozidla jsou určena k zabezpečení úkolů vojenských útvarů, vojenských zařízení a vojenských záchranných útvarů ozbrojených sil České republiky (dále jen "ozbrojené síly") a jsou registrována pod vojenskou poznávací značkou.
Ministerstvo obrany v dohodě s Ministerstvem dopravy a spojů stanoví podle § 32 odst. 3 zákona č. ... Schvalovací zkoušky se provádí u zkušebny pověřené Ministerstvem obrany podle příslušných právních předpisů. K ověření technických a provozních parametrů dodavatel poskytuje zkušební organizaci určené ministerstvem na dobu nutnou k provedení zkoušek vojenské vozidlo, které má být schváleno.
Vojenská policie zahájí řízení o schvalování technické způsobilosti vojenského vozidla, jeho součástí, vybavení a příslušenství dnem, kdy byla Vojenské policii doručena žádost, která splňuje požadované náležitosti a která je doložena požadovanými doklady. Vojenská policie na základě schválení technické způsobilosti daného výrobku vydá dodavateli osvědčení o technické způsobilosti vojenského vozidla, vojenské nástavby nebo vojenského pracovního stroje.
Technická způsobilost vojenského vozidla, vojenské nástavby nebo vojenského pracovního stroje pro potřeby ozbrojených sil se uděluje zpravidla na 1 rok, nejdéle však na 3 roky. Stanovená doba platnosti technické způsobilosti se zapíše do osvědčení o technické způsobilosti vojenského vozidla, vojenské nástavby nebo vojenského pracovního stroje. Každé vojenské vozidlo odpovídající schválenému vojenskému vozidlu musí mít dodavatelem vystaven technický průkaz vojenského vozidla, kde je zápisem potvrzena shodnost vojenského vozidla se schváleným vojenským vozidlem.
Pokud u vojenského vozidla byla provedena přestavba podle odstavce 1, musí být před jeho uvedením do provozu po této přestavbě opět schválena technická způsobilost přestavěné části vojenského vozidla. Doplňkovým příslušenstvím a výbavou se rozumí technický celek, ústrojí nebo díl vojenského vozidla, kterým je vojenské vozidlo opatřeno nad rámec jeho schválení a provedení a jehož použití na vojenském vozidle není povinně předepsáno mezinárodními předpisy, vojenskými normami nebo touto vyhláškou a které při provozu vojenského vozidla ovlivňují jeho aktivní a pasivní bezpečnost a životní prostředí.
Výrobce doplňkového příslušenství a výbavy vozidla je povinen poskytnout ministerstvu výrobek s požadovanou dokumentací k provedení schvalovacích i kontrolních zkoušek u pověřené zkušebny. Zjistí-li Vojenská policie po schválení technické způsobilosti daného výrobku jeho konstrukční nebo výrobní závady negativně ovlivňující bezpečnost silničního provozu nebo negativně působící na životní prostředí, uloží výrobci nebo dovozci jejich odstranění a určí k tomu přiměřenou lhůtu.
Další požadavky a vybavení
Každé vojenské vozidlo poháněné vlastní motorickou silou musí být vybaveno příslušným druhem lékárničky podle zvláštního právního předpisu, a to podle druhu vozidla, pro poskytnutí předlékařské dočasné první pomoci. Obsah lékárničky musí být uložen v samostatném pouzdře s charakteristickým označením. Lékárnička musí být ve vozidle uložena v takovém prostoru, aby na ni nemohlo dopadat přímé sluneční světlo (záření). Úložný prostor pro lékárničku musí být suchý a čistý a musí být snadno přístupný.