Parní automobil: dobový tisk, historie a články

Parní automobil je silniční dopravní prostředek, poháněný parním strojem. První pokusy s parním automobilem (parovozem) prováděl francouzský vynálezce Nicolas Joseph Cugnot (1725 - 2. října 1804) již v 18. století. Funkční prototyp jeho automobilu vyjel poprvé 23. října 1769. Stroj z roku 1770 je dodnes zachován v pařížském Musée des arts et métiers.

Ten byl po samohybu Francouze Cugnota teprve druhým na evropské pevnině. První pokusy s parním automobily prováděl už na sklonku 18. století francouzský vynálezce Nicolas Cugnot. V dalším roce postavil vynálezce vylepšený model a v roce 1771 s ním narazil do cihlové zdi, což je první známá automobilová nehoda.

Průkopníci v českých zemích: Josef Božek

Vynálezce a průkopník české techniky Josef Božek (1782-1835) již od mládí vynikal strojnickou zručností a zájmem o technické novinky. Skutečný věhlas získal sestrojením protéz pro knížete Ypsilantiho a ruského důstojníka Danilevského. Maximální úsilí věnoval Božek vývoji parního stroje, jehož použití viděl nejen v továrnách, ale také v dopravě. Přes všechny překážky svůj parovůz úspěšně dokončil, přestože celou stavbu financoval z vlastních prostředků a značně se tím zadlužil.

Když si Božek osvojil ovládání vytvořeného samohybu, podal si žádost k zemskému prezidiu na uspořádání veřejné prezentace, a teprve když obdržel souhlas, nechal natisknout plakáty a požádal o svolení prodeje vstupenek. Na představení vozu bylo třeba zakoupit vstupenku. Svou konstrukcí se Božkův vůz podobal kočáru s vypolštářovanou dřevěnou korbou, zavěšenou vpředu i vzadu péry na železném podvozku. Mezi předními koly byl umístěn měděný kotel, ve kterém pracovaly dva válce, nad ním byla nainstalována řídítka, kterými se parovůz řídil.

V pražské Královské oboře (dnešní Stromovce) se 24. září 1815 sešla celá pražská honorace, tvořená především vysokou šlechtou. Po slavnostním projevu a hymně vyzval Božek přítomné, aby vždy ve dvojici zaujali místa na pohodlných sedadlech parovozu. Pára zasyčela a prapodivný vůz se za lomozu pístů dal bez koní a lidské pomoci plynule do pohybu. Strnulí diváci s napětím čekali, kdy se samohyb rozpadne nebo exploduje. Nestalo se tak, a proto se na sedadlech cestujících začali střídat další a další zájemci.

Vystoupení mělo takový úspěch, že je Božek zopakoval hned následující týden. Parní jízdu předvedl na tomtéž místě také 1. června 1817, kdy zároveň předváděl parní loď na Vltavě. Úspěšnou exhibici však tehdy zkazila náhlá průtrž mračen a především krádež pokladny s vybraným vstupným. Zadlužený Božek údajně v prudkém hnutí mysli svůj vůz rozbil a k experimentům s parním strojem v dopravě se už nikdy nevrátil.

Svým parovozem Božek položil základní kámen rozvoje motorismu v českých zemích. V roce 2015 si připomínáme dvousté výročí prvního využití parního stroje jako zdroje hnací síly pro vozidlo u nás. Výročí se konkrétně vztahuje k parnímu vozu, který v září 1815 předvedl pražské veřejnosti vynálezce a mechanik Josef Božek. Úspěšnou konstrukcí prvního parního vozidla se Božek řadí mezi nejdůležitější průkopníky parostrojní techniky v českých zemích i v Evropě.

Léon Serpollet a „bleskový“ parní kotel

Léon Serpollet patří mezi nesmrtelné představitele automobilové konstrukce. Byl celoživotním zastáncem parního pohonu. Dokázal dovést dílo, které započal Nicolas Joseph Cugnot v roce 1769 až na samotný vrchol. Léon Serpollet byl typem člověka, který od mládí věděl, co chce, a který dokázal svým nadáním a usilovnou prací přeměnit své dětské sny ve skutečnost.

Narodil se 4. října 1858 ve francouzském městě Culoz v departmentu Ain regionu Rhône-Alpes v rodině tesaře. Již ve svých sedmnácti letech snil o tzv. „bleskovém parním kotli“, v němž by se pára vyvinula během několika minut. Během následujícího roku si dokonce postavil dřevěný model parního tricyklu (1876), který je dodnes uchovaný jako velmi cenný exponát v pařížském muzeu umění a řemesel (Museé des arts et métiers). O čtyři roky později postavil v pronajaté dílně svoji první tříkolku z kovu.

Studoval a pracoval s principy Marca Seguina (1786 - 1875, francouzský vynálezce zavěšeného mostu a vícetrubkového parního kotle). Vymyslel odpařovací nádrž založenou na oběhu vody v cívce z ploché trubky, která zrychlila produkci páry při zajímavém snížení vlastního objemu kotle a zvýšení jeho účinnosti. Byl inspirován starším bratrem Henrim (1848 - 1915), který měl stejnou ambici - optimalizovat efektivitu a výkon parního motoru.

V roce 1878 se Léon Serpollet vrátil na čas do rodného Culozu, kde společně s bratrem Henrim postavil parní stroj s tzv. okamžitým generátorem páry. V roce 1886 byl vývoj tzv. bleskového parního kotle završen, dotažen k možnému patentování (1888). Léon dokázal svojí nezdolnou vůlí a vírou v kladný výsledek materializovat myšlenky svého bratra.

Vzápětí předvedl svůj parní stroj průmyslníkovi Larsonneauovi, který se pro novátorské technické řešení nadchl a dal Léonovi k dispozici část své továrny na Rue des Cloys. Nutno říci, že v té době již relativně dlouho existovaly dopravní prostředky poháněné parními motory - lodě a lokomotivy a dokonce i automobily, či spíše tzv. omnibusy.

Jeho největším úspěchem bylo dotažení vynálezu a výroba kotle s vinutými trubkami minimalizující riziko výbuchu a nabíhací čas produkce páry, který patentoval v roce 1888 jako „bleskový kotel“. Léon Serpollet postavil již v roce 1887 svůj tricykl vybavený parním motorem vlastní konstrukce, jednoválcem o maximálním výkonu 1 k, který byl schopen vozítku udělil maximální rychlost 30 km/h.

Netrvalo dlouho a Léon Serpollet si vyžádal představení jízdy na svém vylepšeném parním tricyklu před komisí Asociace civilních inženýrů, která se konala 15. června 1888 v Paříži. Předvedl se na svém voze v okruhu po ulicích Montmartru - Girardon a Norvis. S tříkolkou byl schopen zdolat 15 % výjezd při rychlosti 3 m/s, tedy 10,8 km/h. Lehký a velmi dobře ovladatelný tricykl s parním motorem byl doslovnou senzací Paříže.

Pro světovou výstavu (Exposition Universelle) v roce 1889 Léon Serpollet postavil čtyřsedadlový parní vůz, se kterým se jal projíždět Paříží. Tímto počínáním podnítil místní autority k vydání již druhé licence pro jízdu ve městě, která je obecně považována za první řidičský průkaz vydaný ve Francii, ne-li na celém světě. Stalo se tak 16. srpna 1889, řidičský průkaz opravňoval Serpolleta jezdit s oběma paromobily všemi ulicemi Paříže. Nicméně o tři dny později dostal Serpollet pokutu za rychlou jízdu, protože se po Paříži, považte, proháněl rychlostí přes 35 km/h.

Již v roce 1891 zaměnil uhlí za parafínový olej (petrolej), čímž se mu podařilo snížit provozní hmotnost parního stroje, nastavit automatické topení pod kotlem a zvýšit dojezd vozidla na velmi solidních 400 kilometrů. Navíc parafínový olej byl k dostání v každé lékárně či drogérii.

Parní omnibusy, paromobily a jejich rozšíření

Historie vozidel s pohonem parním strojem byla do té doby lemována kreacemi, jako byl například tahač polních děl kapitána Nikolase Cugnota (1769) s obrovským kotlem čnícím před řiditelným předním kolem, paromobil Josefa Božka (1815), The Puffing Devil (Bafající ďábel) Richarda Trevithika (1801), dostavník Marcerone & Squire (1843) pro tucet pasažérů, se kterými dosahoval rychlosti 28 km/h, dvoumístný paromobil Virginia Bordina (1854) jezdící v Turíně, v němž měli místo řidič a topič, a nejznámější z paromobilů, famózní omnibus L’Obéissante - Poslušná (1872) postavený průkopníkem klasické automobilové páry Amédéem Bolleé.

Bolleé s L’Obeissante, do níž naložil dvanáct pasažérů, vykonal vpravdě průkopnické cesty z Le Mans do Paříže (1872) a z Paříže do Bordeaux (1873). Právě parní omnibus L’Obeissante páně Bolleého si Léon Serpollet vzal jako příklad pro zefektivnění paromobilů. V deváté dekádě devatenáctého století byly osobní automobily stále ještě jen hračkou svého druhu.

Někteří vynálezci a konstruktéři zvolili tehdy nejefektivnější pohon elektromotorem, další se vrhli do zcela nového dobrodružství, které skýtal zrovna „narozený“ motor s vnitřním spalováním, ale byli i tací, kteří nechtěli opustit prvotní konstrukci pohonu automobilu, a tím byl parní stroj. Naštěstí pro historii vývoje konstrukce automobilu Léon Serpollet patřil k těm posledně vzpomenutým.

Parní auta v Čechách a příklady

V České republice sice nikdy neexistovala automobilka, která by se specializovala na paromobily, měli jsme tu ale konkrétní modely s parním pohonem. Jako úplně první můžeme uvést parou hnaný automobil českého konstruktéra Josefa Božka, který svůj „paromobil“ zkonstruoval již v roce 1815, nedlouho poté, co se k nám dostal první parní stroj.

Vůz se však nijak výrazně nerozšířil - mimo jiné proto, že při předváděcí akci, kde Božek prezentoval i svoji parní loď, někdo ukradl pokladnu s vybraným vstupným. Mnohem většího úspěchu dosáhlo české parní auto Škoda Sentinel. Tento malý nákladní automobil se ve Škodových závodech začal vyrábět v roce 1924 pod anglickou licencí a úspěšně se pak vyvážel až do roku 1935.

Jeho hmotnost činila 5 tun, dosahoval výkonu 52 kW a nevadil ani malý akční rádius vozu 40 km při rychlosti 15-25 km/h. Větší problém představoval čas nutný k uvedení paromobilu do provozuschopného stavu. Parní motor měl tehdy oproti benzínovému řadu výhod. Jeho provoz byl o polovinu až třetinu levnější, motor měl větší zrychlení, lepší brzdné vlastnosti, malé opotřebení.

Tento výkonný, ale pomalý vůz byl dodáván v mnoha verzích: jako valník, jednostranný nebo třístranný sklápěč, klanicový, kropící, popelářský nebo také jako městský omnibus či kolejové vozidlo. Některé exempláře Škody Sentinel sloužily až do poloviny 50. let.

Parní automobily ve sbírkách, restaurování a výstavy

Osobní parní automobil od firmy Locomobile Company of America s karoserií Touring „B“ objednala c. k. dvorní kancelář v roce 1902 pro Ferdinanda d´Este. Americká Locomobile Company byla založena v roce 1899. Mezi léty 1899 a 1902 firma vyrobila okolo 4 tisíc parních vozů v sedmi variantách, které ve standardní výbavě stály od 600 do 1400 dolarů.

Brno - Nedávno opět zprovozněný, sto deset let starý automobil poháněný parním strojem - neboli Locomobile Touring Model B 1902. To bude hlavní tahák sobotní aukce v brněnské Wannieck Gallery. Červený krasavec bez střechy, který si zahrál i ve známém filmu Dědeček automobil, má odhadní cenu od 3 do 5 milionů korun. „Je to velmi cenný exemplář. Jde pravděpodobně o druhý nejstarší automobil s českou historií, který je v soukromých rukou,“ vyzdvihuje ředitel aukční síně Auktum Jiří Mewald vůz, se kterým i přes jeho stáří může majitel klidně legálně vyjet na silnici.

Než se ale Locomobile americké výroby do tohoto stavu dostal, byl více než devadesát let nepojízdný. Poslední důkazy o provozu pocházejí z roku 1918. Opět zprovoznit se jej podařilo až v roce 2011 restaurátorům z brněnské společnosti 1. Českomoravská restaurátorská dílna. „Nejnáročnější bylo najít jednotlivá technická řešení a zjistit, jak se co ovládá,“ vzpomíná restaurátor Michal Bednář na neobvyklou rekonstrukci vozu, ke kterému v Česku chyběla jakákoli dokumentace.

Po roce 1918 byl vůz prodán coby zabavený habsburský majetek. Kupcem se stal stavitel Vojtěch Zíma z Chlumce nad Cidlinou. Poté, co ovšem zjistil, že se jedná o auto osobní, a ne nákladní, ztratil o něj zájem. Od té doby již pravděpodobně už automobil nejezdil. Po druhé světové válce bylo auto opět znárodněno. Od roku 1969 se dostalo do sbírky Františka Krejčíka.

Výstava v Národním technickém muzeu mapuje vývoj parních motorů, které přinesly revoluční přelom v dopravě, průmyslu i zemědělství. Výstava instalovaná ve velkém výstavním sále potrvá do 28. Návštěvník bude moci projít celou historii tohoto technického fenoménu, jenž uvedl do pohybu celý svět - od prvních tzv. „ohňových“ atmosférických strojů z počátků 18. století přes revoluční počin glasgowského mechanika Jamese Watta až po nejmodernější parní motory současnosti, parní turbíny.

Na téměř 150 unikátních trojrozměrných exponátech jsou ve výstavě dokumentovány důležité etapy konstrukčního vývoje parostrojní techniky a její vliv na lidskou společnost. K zajímavým exponátům patří například parní stroj z elektrárny, která osvětlovala Národní divadlo v Praze, mohutný kotel z říčního parníku nebo parní motor, který poháněl nákladní vozy Škoda-Sentinel. Exponáty ve skutečné velikosti pak doplňují desítky precizních modelů parních strojů a kotlů, které ve srovnatelném rozsahu dosud nikdy nebyly veřejně prezentovány.

Technické a společenské aspekty parního pohonu

V té době ve Francii již Albert de Dion společně se švagry Georgesem Boutonem a Charlesem Trépardouxem vyráběli oblíbená parní vozidla (1883). V Německu byl patentován automobil se spalovacím motorem již v roce 1886 a manželka jednoho z vynálezců automobilu se spalovacím motorem, Bertha Benzová, dokázala svojí vpravdě historickou jízdou v manželově tříkolce se dvěma syny z Mannheimu do Pforzheimu v roce 1888 životaschopnost automobilu se spalovacím motorem.

V té době pro ně však byl parní stroj stále ještě příliš velký a těžký a činil z nich tak povětšinou neohrabané obludy. První vozidla opustila továrnu v Lyonu až v roce 1904, a to ještě byla vybavena konvenčním čtyřválcovým spalovacím motorem s tzv. bočními ventily, tato konstrukce byla v Británii známá pod označením La Buire. Na rozdíl od La Buire, Serpollet zůstal věrný své páře.

V roce 1893 vznikl vojenský nákladní čtyřkolový automobil, který i při vlastní hmotnosti 4,3 t dokázal vystoupat 13 % svah a dosáhnout maximální rychlosti 14 km/h při spotřebě 2,5 kg uhlí a 13 l vody na každý ujetý kilometr. A právě tento „rozežraný“ vůz se stal důvodem k tomu, aby Serpollet opět vylepšil svůj parní motor.

Parní automobily v tisku a dobových reportážích

Na představení vozu bylo třeba zakoupit vstupenku. Když si Božek osvojil ovládání vytvořeného samohybu, podal si žádost k zemskému prezidiu na uspořádání veřejné prezentace, a teprve když obdržel souhlas, nechal natisknout plakáty a požádal o svolení prodeje vstupenek. Po slavnostním projevu a hymně vyzval Božek přítomné, aby vždy ve dvojici zaujali místa na pohodlných sedadlech parovozu.

Parní osobní automobily zažívaly svá léta slávy koncem devatenáctého století a v prvních dvaceti letech století dvacátého, než definitivně podlehly konkurenci. V mezidobí si vůz zahrál dokonce ve filmu. A ne v lecjakém. Jako dekorace byl použit ve slavném snímku Alfréda Radoka Dědeček automobil z roku 1956.

Parní automobily přitahovaly pozornost dobového tisku i široké veřejnosti, prezentovaly technické novinky, ale zároveň byly často zmiňovány i praktické problémy - provozní zátěž, dojezd, doba uvedení do provozu či bezpečnost kotlů. Některé z těchto námětů přetrvaly v reportážích, odborných článcích i propagačních materiálech výrobců po celá desetiletí.

Parní stroje a jejich automobily zanechaly výraznou stopu v dějinách dopravy i v tisku své doby. Výstavy, restaurování historických exemplářů a muzeální expozice nadále připomínají technické řešení, které po staletí hýbalo světem průmyslu i dopravy.

tags: #parni #automobil #dobovy #tisk