Škodovky, kam se podíváte, doplněné Ladami a několika málo dalšími vozy z Východu, malý provoz. Jak však vypadala tehdejší silniční doprava? Pojďme si to připomenout. Začněme pozitivně, řidičům se totiž na silnicích před pár lety žilo volněji díky menší dopravě. V městských ulicích bylo snazší zaparkovat, na silnicích a dálnicích se pohybovalo méně aut. Vysokokapacitních silnic přitom bylo výrazně méně než dnes.
První dálnice otevřela až v roce 1971 (úsek dálnice D1 mezi Prahou a Mirošovicemi), přičemž z Prahy až do Brna mohli řidiči po dálnici dojet až v roce 1980. Do konce roku 1989 pak bylo v ČSR v provozu 336 kilometrů dálnic a 218 km rychlostních silnic. To k 1. lednu 2015 v Česku bylo zprovozněno 1.228 kilometrů dálnic. Volnost provozu ale souvisela s tím, že automobilů v Československu jezdilo výrazně méně než dnes, vlastnit automobil totiž nebylo tak běžné.
Pohledem statistiky to vypadalo následně: v roce 1970 počet registrovaných automobilů přesáhl milion aut a v roce 1988 činil 2.247.773 osobních automobilů, k 30. září 2015 bylo v Česku registrováno celkem 5.110.452 osobních aut. Pro srovnání benzin o tolik levnější dnes není, v roce 1964 litr stál 2,1 Kčs, což odpovídá dnešním 31 korunám. A taková cena je dnes za litr Naturalu 95 naprosto běžná, byť za letošní listopad činila průměrná cena pohonných hmot na českých čerpacích stanicích 28,89 Kč za litr.
Nyní navíc máme mnohem větší výběr, kde tankovat. Ještě v osmdesátých letech byly po celé dálnici D1 jen dvě tankovací stanice. Výhodou pro řidiče byla i jiná pravidla silničního provozu. Hlavní změnou proti dnešku byly rychlostní limity. Jestliže dnes se může ve městě jezdit 50 km/h, mimo obec 90 km/h, na silnicích pro motorová vozidla 110 km/h a na dálnicích 130 km/h, v minulosti bylo omezení posunuto na vyšší hodnotu.
Jestliže v polovině 70. let bylo obdobně běžné, že neomezená rychlost platila mimo obec, omezena byla jen v obcích a na dálnicích volnost provozu byla částečně zachována. Od roku 1976 se v obcích mohlo přes den jezdit 60 km/h, v noci (od 23 hodin večer do pěti hodin ráno) byla rychlost už od roku 1960 dokonce neomezená. K omezení rychlosti ve městě i přes noc došlo až v roce 1990, o sedm let později pak byl limit opět snížen na 50 km/h. Neomezená rychlost platila také mimo obec, a to až do srpna 1979, kdy byl dálniční limit pro osobní vozidla stanoven na 110 km/h a ten na okresních silnicích na 90 km/h.
To byl v sedmdesátých letech trend, kdy se maximální rychlost omezovala napříč světem v důsledku ropné krize - díky pomalejší jízdě měla auta spotřebovat méně paliva. Ke zvýšení povolené rychlosti na dálnici došlo až v roce 1997, a to na dnešních 130 km/h. Dálniční známky byly zavedeny až v roce 1995.
Také v dalších směrech byla znatelná benevolentnost zákonů. Řidiči se nemuseli poutat bezpečnostním pásem, tato povinnost byla zavedena v roce 1967, tehdy však jen při jízdě mimo obec. Povinné nebylo ani svícení ve dne, poutání dětí do autosedaček nebo zimní řetězy na vyhrazených úsecích. Jenže tato benevolentní pravidla měla v kombinaci s ne tak dokonalými vozidly svůj důsledek v bezpečnosti provozu.
Počet dopravních nehod sice mírně vzrostl, jestliže v roce 1980 se na našich silnicích událo 76.350 nehod, v roce 2015 to bylo 93.067 nehod, jenže s ohledem na stále hustější provoz je to vlastně vylepšení. Navíc klesl počet obětí nehod, zatímco v roce 1980 na našich silnicích zemřelo 1.261 osob, v roce 2015 to bylo 660 osob. Tento pokles je o to výraznější, pokud jej dáme do kontextu. V roce 1980 na 100 vážných nehod se zraněním a úmrtím zemřelo v průměru 6,88 osoby, zatímco v roce 2015 to bylo jen 2,72 osoby. Vyšší bezpečnost aut je zkrátka jasně patrná.
A jak vy vzpomínáte na řízení před rokem 1989? Jezdilo se vám lépe, nebo hůře? / Foto: Archiv Autoforum.cz
Když se podíváte na mapu nejvyšších povolených rychlostí celého světa, zjistíte, že až na pár výjimek platí paušální limity prakticky všude. Tu vyšší, tu nižší, pomineme-li ale Německo, pak na celém světě nenajdeme jedinou zemi označitelnou z našeho pohledu jako civilizovanou, kde by nějaké obecné omezení rychlosti neplatilo. Česká republika se Slovensko nejsou výjimkami a máme pocit, že je to tak snad odpradávna a pod tlakem neustálého opakování fráze „rychlost zabíjí”, můžeme snadno nabýt pocitu, že to i něčemu pomáhá. Realita je ale do značné míry odlišná.
Paušální rychlostní limity nebyly v Československu nic běžného, pokud přesto nějaké platily, bylo to hlavně v dobách, kdy byl automobilismus ještě v plenkách. Za první republiky byl platný ještě rakouskouherský předpis, který hovořil o maximální rychlosti 15 km/h v uzavřených osadách a 45 km/h mimo ně. A limitována byla i rychlost koně: 6 km/h. Jak toto omezení kdo vymáhal a jestli k identifikaci přestupce sloužil cejch koně na jeho zadních partiích, nevíme.
Už v roce 1935 byla pro osobní auta omezena pouze rychlost v obcích na 35 km/h, jinde jen s pomocí místního značení. A také později vše mířilo stejným směrem. Od roku 1967 byla pouze omezena rychlost aut těžších než 3,5 tuny (na 80 km/h) a stejný limit byl „přišit” i motocyklům. Od poloviny roku 1971, tedy v době tvrdé normalizace, ale i část těchto omezení zmizela - na dálnicích byla od té chvíle rychlost neomezená pro všechny, na okreskách pro osobní auta, ve městech platila „padesátka” vždy krom zmíněných nočních hodin. Vyhláška z roku 1971 zrušila rychlostní omezení na dálnicích pro všechny automobily bez rozdílu.
Odstraňování omezení tak kráčelo dále a vrchol vývoje v tomto smyslu nastal před 40 lety, 1. ledna 1976. Tehdy nově vstoupilo v platnost pouze tolik, že „řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným předvídatelným okolnostem a jet takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost rozhledu” - to bylo prakticky všechno. Bylo dále zrušeno obecné omezení na 80 km/h mimo obec pro náklaďáky, autobusy a motocykly, totéž už dříve platilo na dálnicích a v obcích byl limit zvýšen na 60 km/h, stále ale platil jen mezi 5. a 23. hodinou - od 23:01 do 4:59 tedy v ČSSR roku 1976 neplatil pro osobní auto žádný obecný limit, něco jako dnes německý Autobahn bylo prostě všude.
Jistě, existovala lokální omezení rychlosti, ale byla racionální, výjimečná a nikoli nesmyslně nízká. Ne zase tak velcí pamětníci si vzpomenou na občasné úpravy na 100 či 110 km/h na silnicích 1. třídy. Považte, 100 nebo 110 km/h v roce 1976, dnes na těch samých místech, kde dnes platí 90 km/h paušálně a místy ještě méně. Vyhláška platná od ledna 1976 zrušila prakticky veškeré obecné rychlostní limity krom toho ve městě v denních hodinách.
Někteří se mohou divit, ale bylo to naprosto logické, na rozdíl od současného stavu. Automobily byly stále lepší, rychlost nezabíjela ani tehdy a lidé prostě jezdili s ohledem na to, jak s přihlédnutím k řadě okolností (nepochybně i k možnostem vlastního auta a peněženky, pochopitelně) mohli. Jistě ne všichni, krvavá jatka ale na silnicích přesto nenastala. Úplně dole přiložené grafy vám ukážou, že navzdory rostoucímu počtu aut i mizícím limitům rychlosti počet nehod a mrtvých při nehodách klesal a nikoho ani náhodou nenapadlo, že by bylo třeba rychlost omezovat kvůli bezpečnosti či excesům některých jedinců.
Už tehdy tu byly relativně silné Lady a další auta schopná jezdit i přes 150 km/h asi tak samozřejmě, jako dnešní auta jedou poloviční rychlostí. Žádná krvavá léta pod psa ale zkrátka nenastala, právě naopak - mezi rokem 1971, kdy byl zcela odstraněn limit na dálnici, rokem 1976, kdy byly odstraněny prakticky zcela a 1979, kdy byly poprvé zavedeny, počet mrtvých klesl o třetinu. A to nehovoříme o tom, že počet registrovaných aut za tu dobu stoupl více jak dvojnásobně na skoro 2 miliony kusů.
Rychlostní limity byly náhle zavedeny v polovině roku 1979, a to pro osobní auta na 90 km/h mimo obec a 110 km/h na dálnici a pro autobusy nákladní mezi 70 a 90 km/h podle jejich hmotnosti a využití. „Pachatelé dobra” se nám nyní snaží vyprávět, že se tak stalo také kvůli tomu, že počet aut na silnicích rychle rostl, pro řadu z nich rázem nebylo třeba 130 km/h přirozeným maximem nebo že se situace stála neúnosná z bezpečnostního hlediska. Jsou to lži, nesmysly a zbožná přání, tyto faktory nehrály v zavádění limitů žádnou roli a s ohledem na výše zmíněné a níže zdokumentované ani nemohly - počet aut dramaticky rostl, rychlostní limity se rozvolňovaly, počet nehod klesal či stagnoval a počet mrtvých mířil dramaticky dolů na úroveň podobnou té v minulých letech.
Rychlostní limity byly skokově zavedeny v polovině roku 1979 a nikdo ani nenaznačoval, že by měly bezpečnostní konotace. Opět ne až tak staří čtenáři si vzpomenou, že jediným důvodem byla ropná krize roku 1979. Když byly limity v polovině roku narychlo zavedeny, nikdo se ani nepokoušel tvrdit, že by důvodem měla být bezpečnost. Šlo tu jen o drahý a nedostatkový benzin a jeho kombinaci s bobtnajícím motorismem.
Nikdo ani nezavadil o „Nemyslíš, zaplatíš,” nic takového nebylo na stole. Mělo jít o dočasné opatření, které sníží spotřebu ropy. Stalo se ale podobně dočasným, jako tehdejší přítomnost sovětských vojsk. A chcete důkaz, že o bezpečnost tu nešlo ani trochu? Noční neomezená rychlost ve městě nebyla v roce 1979 touto změnou dotčena, mezi 23. a 5. jste dále mohli jezdit městem kolik chcete. Dávalo by to smysl, kdyby šlo o bezpečnost? Ne, na tu nikdo při konstrukci zákona ani nemyslel a autoři uvažovali racionálně - v noci beztak nikdo „dvě stě v městě” nejezdí a omezovat rychlost kvůli spotřebě paliva právě tehdy a tady nemá smysl. Tak se to nestalo a neomezená noční rychlost ve městě platila až do konce roku 1989.
František Koudelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! mohl v půjčeném Fordu Mustang uhánět před kamerami více než 200 km/h aniž by za to byl pranýřován kýmkoli. A stydět se za to nemuseli ani autoři filmu - rychlost tehdy nebyla omezena. Proto jsme také jako hlavní obrázek tohoto článku použili Ford Mustang v rukou Luďka Soboty coby Františka Koudelky, který uhání českými cestami i rychlostmi přes 200 km/h. A autoři filmu to neměli problém otevřeně zdokumentovat. Někteří se dnes diví, že si to zvlášť tehdy, za komunismu troufli, však dnes už se před kamerou pomalu nesnese ani kouření...
Jenomže ani komunisty tehdy nenapadlo klást falešné rovnítko mezi rychlost a bezpečnost. A v roce 1974, kdy tento film šel do kin, většina lidí ani netušila, co to obecný rychlostní limit je. Žádný nebyl a nic nenasvědčovalo tomu, že je třeba - o dva roky později padla i většina těch zbývajících. Nevoláme po anarchii, jen je dobré si připomenout, že paušální rychlostní limity v Československu nebyly zavedeny s jakoukoli vazbou na bezpečnost silničního provozu a praxe u nás ani kdekoli jinde nedosvědčila, že by taková vazba existovala.
Náš příklad je zřejmý, ten z Německa netřeba připomínat a z posledních let je cenný i ten australský. Tam na některých místech limity neexistovaly, po jejich zavedení nic dobrého nepřinesly a když byly zrušeny, dostavilo se vše, jen ne jatka. Rychlost zkrátka má být paušálně neomezená a pouze lokálně upravená a vymáhána tak, aby na ni lidé brali zvláštní ohled jen tam, kde je to opravdu třeba. Většina délky silnic to není.
VÝVOJ počtu nehod, počtu usmrcených a počtu registrovaných aut zavedení rychlostních limitů nijak nenahrával. A naopak ukazuje, že alespoň co do počtu nehod nic dobrého nepřineslo. Představte si, že by vás dnes při návratu do České republiky vítaly na hranicích takovéto značky. Fikce?
Aktualizováno 29. 1. Připravili jsme přehled rychlostních limitů, obvyklých pokut za jejich překročení a způsobů měření v České republice a sousedních státech. Kromě soupisu omezení, která platí na různých typech silnic v jednotlivých zemích, jsou součástí článku i konkrétní tipy, na která opatření si dát pozor. Na území měst a obcí v České republice platí nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, v obytných zónách může být rychlost omezena až na 20 km/h. Na silnicích mimo města, obce a obytné zóny mohou řidiči jet nejrychleji 90 km/h. Pokuty za nedodržení povolené rychlosti se mohou pohybovat mezi jedním až deseti tisíc korun. Porušení stanoveného limitu o více než deset a méně než čtyřicet km/h vyjde viníka na pět tisíc korun. Pokud jedete o více než 40 km/h nad určenou hranici, zaplatíte pět až deset tisíc korun a můžete se dočkat i zákazu řízení. Automatické měření rychlosti je na českých silnicích a dálnicích prováděno buď pomocí stacionárních radarů, nebo formou průběžného měření, jehož prostřednictvím se sleduje průměrná rychlost na daném úseku. Další možností je měření realizované přímo policejními hlídkami s pomocí ručních radarů nebo kamerových systémů zabudovaných v hlídkových vozech.
Stejně jako v České republice je maximální povolená rychlost v německých obcích 50 km/h, mimo obce je pak možno jet až 100 km/h. Odlišně upravená je rychlost na německých dálnicích, kde je sice doporučeno 130 km/h, ale tato hranice není pevně stanovena. Při překročení rychlosti do deseti km/h se pokuta pohybuje kolem dvaceti euro, do dvaceti pak v rozmezí od třiceti do sedmdesáti euro. Na měření rychlosti jsou používány stacionární, mobilní i laserové radary, stejně jako úsekové měření. Také v Rakousku platí nejvyšší povolená rychlost v obci 50 km/h a mimo obec 100 km/h. Na dálnici pak mohou řidiči atakovat obvyklou hranici 130 km/h, i když v některých úsecích je omezena na 110 km/h. Draze vyjde překročení stanovených limitů o více než padesát km/h, kdy se pokuta může vyšplhat až na slušných 2 180 euro, nepočítaje navíc i zákaz řízení. Dodržování rychlosti na rakouských silnicích hlídají fixní i mobilní radary a častá úseková měření na dálnicích. Polsko má jednu zvláštnost, i když přes den platí v obcích obvyklé omezení rychlosti na 50 km/h, v noci se limit zvyšuje na 60 km/h. Mimo obce se mohou řidiči pohybovat rychlostí 90 km/h, na rychlostních silnicích pak značky určují úseky s povolenou rychlostí 100 až 120 km/h. Pokuta za překročení rychlosti ne více než o deset km/h vyjde na deset euro, jedete-li rychleji o více než jedenáct, ale méně než třicet km/h, zaplatíte od 25 do 50 euro. Rychlost vyšší než padesát km/h nad tou povolenou může pro řidiče znamenat pokutu až pěti set euro a zákaz řízení. Rychlost sledují stacionární radary, úsekové měření i policejní kontroly. Stejně jako na českých silnicích platí i na Slovensku maximální povolená rychlost v obci padesát km/h, mimo obec devadesát km/h a na dálnici 130 km/h. Pokuta za překročení rychlosti do deseti km/h stojí dvacet euro, pokud jedete rychleji o třicet km/h, můžete platit i sto euro. Dodržování povolené rychlosti na slovenských silnicích a dálnicích sledují mobilní i stacionární radary, stejně jako stále častější úseková měření.
Když před 40 lety začala vysílat Zelená vlna, nemohli řidiči dostat pokutu za překročení rychlosti na dálnici. Jednoduše proto, že tam žádný limit neexistoval. Tehdy byla přikázána pouze padesátka v obci a to ještě jenom ve dne. Zásadní změna přišla až v polovině roku 1979, kdy byly zavedeny rychlostní limity na všech silnicích. A důvody byly podle tehdejšího vysílání stanice Hvězda ryze praktické. A tak si řidiči od 1. srpna museli začít zvykat, že neomezená rychlost je minulostí. I když pro jízdu v obci se nic neměnilo - nadále zůstala 60tka maximem mezi pátou a 23. hodinou. Mimo obec ale byla stanovena jako maximální rychlost 90 kilometrů v hodině a na dálnici 110.
„Poslouchejte, víte určitě, do jakých rychlostí se vám vyplatí rozjíždět jednotlivé rychlostní stupně? Nebo jsou pneumatiky vašeho vozidla správně nahuštěné?“ Zavedení rychlostních limitů tehdy výrazně ovlivnilo dopravu a tak jednu dobrou radu řidičům dával i Československý rozhlas. Vaše cesty na chaty, chalupy a další oblíbená místa odpočinku budou mít teď trochu jiný časový průběh.
Před revolucí se vozový park českých řidičů proměnil, postavily se i nové dálnice a tak před 17 lety - 1. října 1997 - přišla další změna rychlosti. Na dálnici se zvedla na 130 kilometrů v hodině, zatímco v obci došlo ke snížení na padesátku. V minulosti nebyly rychlostní limity nikdy jen náhodné pravidlo, ale součást veřejné debaty o dopravní bezpečnosti a hospodárném využívání paliva. Dálnice z Prahy do Bratislavy za 13 let. Škoda 105 a 120 fenoménem své doby.
Platí na nich však specifická pravidla zejména ohledně rychlostních limitů. Každá země je má jiné. Jaká je maximální rychlost na dálnicích v ČR? A existuje i minimální povolená rychlost na dálnici? Většina informací v článku ukazuje, že rychlostní limity se vyvíjejí v čase a liší podle typu komunikace a stavu vozidla. Aktuálně je v rámci pilotního projektu povoleno až 150 km/h na vybraných úsecích D3, D11 a dalších.
Hlavní poznatky o rychlosti v ČR a sousedních zemích
- V ČR pro osobní auta do 3,5 t: obec 50 km/h, mimo obec 90 km/h, rychlostní komunikace 110 km/h, dálnice 130 km/h (minimální 80 km/h).
- Od října 2025 došlo k pilotnímu zvýšení rychlosti na 150 km/h na vybraných úsecích dálnic (např. D3 mezi exity Planá nad Lužnicí a Úsilné).
- Minimální rychlost na dálnici je 80 km/h; výjimky platí v hustém provozu, při nepříznivém počasí či technických závadách.
- Následky nedodržování zahrnují pokuty, trestné body, zákaz řízení a možný zákaz řízení při vysokých překročeních.
- V sousedních státech nejsou limity stejné: např. Německo nemá obecný limit na dálnicích (doporučeno 130 km/h), Rakousko 130 km/h na dálnicích, Slovensko 130 km/h na dálnicích, Polsko 140-160 km/h na některých úsecích.
FAQ: Co je maximální rychlost na dálnici v ČR? Osobní auta do 3,5 t a autobusy - 130 km/h, vozidla nad 3,5 t - 80 km/h. Kde jsou zákazy řízení při překročení rychlosti? Při překročení o více než 50 km/h mimo obec hrozí odebrání řidičského průkazu na místě a další sankce.
Celkově lze říci, že tehdejší trend snižování a následné postupné uvolňování rychlostních omezení bylo reakcí na rychlý nárůst motorismu a na ekonomické potřeby, ačkoli v mnoha ohledech nebyly rychlostní limity přímo spojeny s bezpečností. Dnes už je jasné, že správně nastavené limity a inteligentní měření mohou zlepšit plynulost provozu i bezpečnost na silnicích.