Řada Čechů každoročně řeší, kam na dovolenou, asi ale nebudu moc daleko od pravdy s tvrzením, že to kolikrát bývá stále na jedno brdo. Týden u moře, hotel, každý den v podstatě to samé jídlo a zážitky mimo rezort by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Opálení za pár týdnů zmizí a na fotky v telefonu narazíte spíše náhodou, nebo když si chcete zkrátit čekání na úřadech. Co nechat válení na pláži na jindy a vyrazit na pouť, na které je zážitkem i jindy nudná ranní hygiena? A to hezky „v sedle“, lépe řečeno za volantem Volkswagenu Touareg, který se na čtyři celé dny stane vaším nejlepším kámošem.
Bude vás to sice stát balík, ale pokud vezmu v úvahu, co všechno za vaše peníze dostanete, je to vlastně ještě docela pohoda. Putování, o kterém vám chci vyprávět, nebylo běžnou novinářskou akcí. V jejich případě víme, na co zhruba se můžeme připravit, tenhle africký výlet však byl mixem úplně všeho. Propozice nás upozorňovaly na vysoké i nízké teploty, dokonce i na sníh, který se při pomyšlení na Afriku jenom tak někomu nevybaví. Jenže my míříme do Maroka za vším, co k němu patří, včetně pohoří Vysoký Atlas, jehož nejvyšší bod (Džabal Tubkal) leží ve výšce 4167 metrů nad mořem.
Začínáme v Marrákeši. Je to krásné město se širokými bulváry, luxusními obchody a hotely, kam jenom oko dohlédne, místní si ale neodpustí ani divadélko pro turisty. Chcete se vyfotit s dromedárem tak, aby to vzdáleně vypadalo, že jste s ním v poušti? Není problém, jenom se připravte na to, že je přivázán za nohu ani ne půlmetrovým lanem, vy stojíte před obrovskou plachtou a šlapete v tom, co to zvíře stihlo během chvíle vyprodukovat.
Dny tady mají trochu jiný průběh než u nás. Před osmou ráno stojím před hotelem, venku tma a zima, kolegové si dávají načas. Není nás málo. Vedle čtyř Čechů jsou s námi ještě Rusové a Korejci, kteří si prostřednictvím tohoto tripu připravovali půdu na červnové uvedení Touaregu na jejich trh. První den byl co do ujeté vzdálenosti nejnáročnější. Čekalo na nás téměř šest set kilometrů z celkových asi třinácti set, které máme v Maroku ujet. Až na nestandardní pneumatiky General Grabber AT3 nebyly naše Touaregy v ničem jiné od těch, které koupíte i u nás.
Na obzoru už pomalu začalo vykukovat slunce, když se ve vysílačce ozvalo, že jsou před námi tak čtyři hodiny jízdy „rovně“. Pozlacený Marrákeš necháváme za zády a otevírá se před námi ten pravý a nefalšovaný pohled na Maroko. Vesnic jsme projeli bezpočet a vesměs to v nich zelo prázdnotou. Na ulicích potkáte téměř výhradně muže, ne že by se ale předřeli. Příliš se nezdržujeme, asi po sto kilometrech však zastavujeme a poprvé ochutnáváme „marockou whisky“.
Takhle tady říkají tradičnímu čaji Touareg (to je ale náhodička!) servírovanému výhradně muži do malých skleniček. Je směsicí zeleného čaje a máty a má tak výraznou hořkou chuť, že si do malé „decovky“ všichni házeli spousty kostek cukru. Taková vzpruha přišla vhod, protože se silnice začala náramně klikatit a my stoupali výš a výš. Aby ne - čeká nás asi nejnebezpečnější část cesty, průsmyk Tizi n'Tichka vedoucí z Marrákeše skrze Vysoký Atlas do města Warzazát (Ouarzazate, natáčely se zde třeba filmy Mumie a Gladiátor).
Je snadné nechat si strhnout pozornost zasněženými vrcholky hor, přitom ale stačí okamžik a zničíte auto nebo rovnou někoho přejedete. Ne všechny úseky průsmyku jsou totiž dokončené a ne všude platí, že na sobě pracovníci mají reflexní prvky. Časté střídání povrchů bylo také zkouškou komfortu Touaregu. Že je na asfaltu i navzdory nazutým „átéčkům“ tichý, jako by jel po klasických silničních gumách, jsem si už zvykl, on si ale v pohodě poradil i s výtluky, blátivými hlubokými kalužemi a tunami všudypřítomného prachu.
S výjimkou nebezpečného průsmyku byl celý den v podstatě na asfaltu, jenom na chvíli jsme si vyzkoušeli bloudění v písku podél vyschlého říčního koryta. Kilometry ubíhaly, s každou zastávkou do sebe lijeme další marocké čaje a krajina se začíná pomalu barvit dožluta. Městu Warzazát se tady přezdívá Dveře pouště, my ale míříme mnohem, mnohem dál. Podobných zařízení byste v okolí napočítali desítky, dostat se k nim už ale vyžaduje čtyřkolku.
Vůbec poprvé přepínáme Touareg do režimu Off-road, ve kterém dojde k deaktivaci protiprokluzu, omezení stabilizačního systému (ESP pak můžete úplně vypnout v nastavení vozu), pneumatický podvozek si poskočí o úroveň výše a při určitém klesání se sám aktivuje asistent pro sjíždění kopců. Nocleh nacházíme až se západem slunce, teplota strmě klesala a marocký čaj přišel vhod. Nebyl jsem sám, kdo si berberský kem v saharské poušti představoval trochu prostší. Kdyby mi ale někdo řekl, že budu chodit po kobercích a spát ve stanu vybaveném jako hotelový apartmán, asi bych se mu vysmál.
Elektřina, sprcha, záchod, umyvadlo… takovou postel nemám ani doma! Tajine/tažín není konkrétní recept, ale styl vaření ve speciálním hrnci s kónickou vysokou poklicí, kde se využívá stékání přebytečné páry zpět do hrnce. Používá se libovolné maso i zelenina, pokrájené na větší kusy, různé druhy koření…
Rána v poušti bývají chladná a nejsem si úplně jist, že všichni „účastníci zájezdu“ absolvovali ledovou sprchu. Já si ji však dal se vším všudy a s otevřenou pusou sledoval svítání v dunách. Nic podobného jsem nezažil. Vnímání vzdálenosti je tady úplně jiné než obvykle.
Druhého dne jsme měli ujet pouze 65 kilometrů, jenže převážně v dunách a šnečím tempem. Tohle jsem si vyzkoušel úplně poprvé a Peterova názorná instruktáž proto přišla vhod. Základem je mít co největší styčnou plochu pneumatik, kola našich Touaregů pro upouštíme z původních 2,5 atmosfér na 1,2 vpředu a 1,0 vzadu. Překvapivě využíváme základní režim Off-road se zaměřením na písek (vypne asistent rozjezdu do kopce) a jen s lehce zvýšenou světlostí.
Musíte umět číst terén: pokud v písku nevidíte vzorek pneumatik, je podklad měkký a při špatné práci s plynem snadněji zapadnete. Nemůžete ani naplno zabrzdit, protože se vůz hned zaboří všemi čtyřmi koly. V písku nikam nespěcháte, sjezdy provádíte se srovnanými koly, a když náhodou zapadnete, nesmíte zpanikařit a snažit se z toho dostat plynem. A pokud ani to nezabere, musí vám někdo pomoci.
Buď vlastní sílou, nebo pomocí druhého vozu. Přiznám se, že jsem měl z jízdy v písku fakt respekt. Snažím se držet instruktora Petera a s každým metrem si uvědomuji, jak je to třeba v porovnání s jízdou ve sněhu jiné. Auto se ovládá velice lehce a hranice mezi stavy „všechno je v pohodě“ a „sakra, zapadnul jsem“, je tenčí než vlas. Však se mi to také stalo jenom po pár minutách za volantem, zrovna když jsme s kolegou vtipkovali, koho asi bude Peter tahat jako prvního. Bylo zle.
Čumák zabořený v písku, zadní kola odlehčená, nepomohlo spuštění podvozku na nejvyšší světlou výšku ani vychytávky s volantem. Peter ke mně pomalu nacouval, připojili jsme lano, a jakmile cuknul, já pomohl plynem a auto bylo venku. Styděl jsem se vzal to jinudy, jakmile jsem ale zastavil v bezpečné vzdálenosti od ostatních, mohli se Peter s Heike vracet tam, kde jenom pár chvil před tím stál můj Touareg.
Jenže víte co? Mně to stačilo jednou a všechny ty rady začaly dávat smysl. Za volantem jsem si byl stále jistější. Projeli jsme, co se dalo a ani se u toho nenadřeli, protože auto dělalo vlastně většinu práce za nás. Netrápíte se při sjezdech, protože si Touareg brzdy ovládá sám. Musíte se naučit auto vnímat úplně jiným způsobem. Zvládnete-li to, automaticky kalkulujete i s tím, jak se vám na daném povrchu sklouzne příď, kdy je třeba točit a kdy raději pro zpomalení využít samotný odpor písku.
Teoreticky to není nic světoborného, jenže zkuste si to na vlastní kůži. Ovšem pozor: nemám tím na mysli, že jsem se hned naučil číst duny a můžu vyjet na Dakar. To je totiž úplně jiná disciplína, což si všichni uvědomujeme záhy poté, co náčelník zavelí „Volno!“ a můžeme si v dunách razit vlastní cestu. Tohle všechno ale byl pořád jenom trénink, přičemž „maturita“ na nás čekala v závěru odpoledne. Tentokrát už to nebylo na jedničku, ale vytočenou dvojku mezi keři, kde se Touareg bez podpory asistenčních systémů valil šedesátkou. Peter nám prozradil, že na tomto místě čtrnáct dnů nefoukalo a nemáme se nechat rozhodit roletou vyjetou od předchozích expedicí, já spíš ale musel bojovat sám se sebou a nepovolit plyn, protože samotný písek má obrovský brzdný efekt.
Sešup dolů, jak jinak, navíc v tak pitomém rozhození, že si to Touareg mířil bokem do posledního keře, který jsem měl objet. Rychlé kontra, noha pořád na plynu a expresní traverz přímo po hraně duny, za níž by se ztratil i pětipatrový panelák. Zbývalo už jenom „zaparkovat“ čumákem dolů, aby pak bylo možné auto „spustit“ z duny. To už byla brnkačka, protože stačilo udržovat směr a Touareg díky kontrolovanému sjezdu všechno zvládnul sám.
Ale víte co? Ne na všech frontách to ale šlo tak dobře. Vzpomínáte si na naše korejské kolegy? Celkem chápu, že se stranili kolektivu, tažín jim moc nejel a místo toho srkali vlastní nudle s omáčkou. Nejde mi ale na rozum, jak může někdo řídit v gumových nazouvácích a na vrcholu duny to namířit rovnou na lidi, kteří museli uskakovat. Video, které natočil jeden z ruských kolegů, hovoří za vše. Já to viděl ještě z trochu jiného pohledu, protože „korejský“ Touareg zastavil jen kousek od zadních dveří toho mého, ve kterých jsem zrovna seděl.
Na jeden den bylo toho dobrodružství až až, začalo se navíc rychle stmívat. V dunách jsme nakonec ujeli asi 25 kilometrů s průměrnou spotřebou okolo 40 litrů na sto kilometrů. Přesun do nedaleké Merzougy probíhal v poklidu, byť v některých pasážích jsme museli poprvé vyšroubovat podvozek na maximum. Zbývalo už pouze dofoukat kola a jít to zalomit. Podobnou vzdálenost, jakou jsme během prvního dne ujeli na jeden zátah, si rozdělujeme v těch dvou zbývajících.
Čas tam letěl opravdu rychle, a zatímco my pořizovali snímky a nevycházeli z úžasu, instruktor Peter „někam“ odjel, aby nám v zápětí sdělil změnu plánu. Nepojedeme po okresce, ale vezmeme to přes hory, kudy běžně auta nejezdí. Když jsem viděl to strmé a hodně úzké stoupání, říkal jsem si, že tohle přece nemůžeme vyjet. Tady už nebylo co řešit: podvozek na maximum, režim Off-Road Auto, hlavy z oken a hlavně koukat kolem sebe.
Postupovali jsme pomalu, místní děti nás měly za atrakci. Hodně to házelo, ale chtělo to trpělivost a na pláních, kterých jsme nakonec bez ztráty kytičky dosáhli, také nutnost hlídat si rychlost. Pokud bychom jeli rychleji než dvacítkou, světlost spadne o úroveň níž a zvýšilo by se tím riziko poškození podvozku. Kameny už neuvidím. Máme před sebou poslední den a něco málo přes 330 kilometrů zpět do Marrákeše.
Čím více se k němu blížíme, tím více je na silnicích živo, nemám na mysli pouze provoz samotný. V každé projeté vesnici, a že na sebe občas navazují opravdu těsně, se potýkáme s cyklisty jedoucími uprostřed silnice, rozverné děti nehledí kolem sebe a klidně vám vběhnou před kapotu. Kvalita cest je naštěstí povětšinou lepší okolní budovy. Staví se ze všeho možného, povětšinou z cihel, kdo to ale dělá, netuším. My nicméně pouze projíždíme, co nevidět už podruhé míjíme filmová studia CLA, kde se natáčel třeba fantasy seriál Hra o Trůny nebo horor Hory mají oči.
Kousek za Warzazátem sjíždíme ze silnice, chvíli se trmácíme mezi kameny a čeká nás naprostý opak vyprahlé Sahary - brod! Tady opět není co řešit. Pro mě osobně je to zase něco nového, pokud tedy pominu krátké umělé brody, které občas zkoušíme na prezentacích. Touareg zvládá v nejvyšší poloze podvozku hloubku až 550 milimetrů, i tak je ale terén nutné předem prozkoumat, pokud jej neznáte.
Na rozdíl od Range Roveru vám totiž neřekne, v jaké hloubce se nacházíte, navíc pod hladinou mohou číhat velké kameny, které klidně poškodí podvozek. V našem případě to zase takové terno nebylo a osobně jsem byl rád, že se mi Peter nevzdaloval z dohledu. Netrvalo totiž dlouho a příroda vyjevila něco naprosto úžasného: ksar Ait Ben Haddou, který je v několika pramenech uváděn jako jedna z nejkrásnějších památek Vysokého Atlasu. Od roku 1987 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO a při pohledu na něj přechází zrak.
Stavby z vepřovic tvoří zvláštní síť uliček, nad kterými ční hliněné hrady. Ait Ben Haddou je už totiž pouze turistickou atrakcí, ale nádhernou. Místní tady dobře umějí anglicky, rádi vás provedou, nabídnout tradiční touareg a prozradí, jaké filmové trháky se tady natáčely. Jde tady ale především o business s tradičními, ručně dělanými berberskými koberci. Je jedno, že nemáte dost peněz. Koberec s vámi smění za hodinky, oblečení nebo telefon. Výmluvy, že se nám nevejde do letadla, tady nehrají roli.
Stejnou cestou se vracíme zpět na pevný povrch, nechávám spadnout podvozek do komfortního módu a mažeme zpátky do Marrákeše. Výlet je téměř za námi, na počítadlo kilometrů se už dávno přehouplo přes tisícovku a do cíle zbývají necelé dvě stovky kilometrů. Znova se totiž před námi otevírá obávaný průsmyk Tizi n'Tichka, jenom v opačném směru, než jsme jej jeli první den. Provoz totiž od posledně zhoustnul, po cestě potkáváme spoustu autobusů, náklaďáků, a přestože o výkon není nouze, každé předjíždění smrdělo průšvihem.
A když jsme to dotáhli až sem, přece si to teď nepokazíme. Moc rád bych se tam ale jednou vrátil, zastavil a poznal tento kus světa hlouběji, radost ze všech těch nádherných panoramat však vždycky bude ovlivněna vůní strachu.
Naše cestovatelsko-gastronomické okénko se blíží ke konci. Během čtyř dnů strávených za volantem jsme ujeli téměř 1300 kilometrů, plazili se pískem, brodili se řekou, jednou tankovali a dvakrát projeli jeden z nejnebezpečnějších průsmyků v Africe. Situací, kdy se mohlo něco zvrtnout, bych se už nedopočítal, Touareg nás ale nechal ve štychu jenom jednou, navíc mojí chybou. Asi jsem nebyl sám, kdo se kvůli absenci off-roadověji laděné verze Terrain tech obával, že vůz s novou generací trochu vyměknul, ale to se neprokázalo.
Nedávno testovaný plug-in hybridní Touareg R eHybrid byl vybaven „jen“ základním vzduchovým podvozkem, nikoliv natáčecí zadní nápravou či aktivními stabilizátory. I tento podvozek je však naladěný velmi dobře pro komfortní jízdu a navzdory zaměření auta i pro ostřejší svezení v zatáčkách. Zároveň s výborným filtrováním nerovností totiž nabízí víc než slušnou porci jistoty a hmotnost vozu i kol na nerovnostech skvěle reguluje.
Praxe: Matrix světlomety HD IQ.Light, 14 funkcí osvětlení a nový tříoký design světel slibují lepší viditelnost. Praxe: Bez debat největší změna k lepšímu na zmodernizovaném touaregu. Zatímco dřív měl Touareg R sice dobře fungující funkci LED Matrix, ale zároveň byly v kuželu jeho potkávacích světel tmavé fleky, kvůli kterým nebyla vozovka nasvícená tak, jak bych chtěl pro příjemnou a bezpečnou jízdu ve tmě, nové světlomety svítí jasněji a kužel těch potkávacích je rovnoměrný až po cutoff line.
U vzduchového podvozku lze prostřednictvím volitelného vzduchového podvozku zvětšit světlou výšku vozu až na 258 mm. Záď vozu může být např. pro komfortní nakládání a vykládání snížena ze standardní výšky až o 40 mm. Všechny uvedené ceny jsou orientační a slouží pro ilustraci; aktuální cenu a výbavu vám sdělí autorizovaný prodejce. Fotografie a videa jsou pouze ilustrativní.
| Podvozek | Snížení | Poznámka |
|---|---|---|
| Ocelové pružiny | 215 mm | Základní výška |
| Vzduchové | 190 mm (původně) | Možnost +70/-40 mm |
| Off-road režimy | - | Auto, Sand, Off-road |
Modernější design s novým světelným podpisem, lepší terénní jízdní schopnosti a aktivní stabilizátory ARC doplňují pevný podvozek Touareg. Aktivní stabilizátory a zadní natáčecí náprava zjednodušují ovladatelnost v úzkých prostorách a zmenšují poloměr otáčení. Zvládání terénu doplňuje i pohon 4x4 s mezinápravovým diferenciálem a systémem řízení zadních kol.
V závěru lze říci, že modernizovaný Touareg s pevně laděným podvozkem i vzduchovým systémem nabízí vyvážený mix komfortu pro každodenní použití a schopností pro náročný terén. Praktický dojem potvrzuje i schopnost vozu zvládnout náročné scenérie Vysokého Atlasu a zrcadlí zkušenost z testovacího workshopu značky.