Neologie, nauka o nových lexikálních prostředcích a jevech, může přispět k řešení obecně lingvistické problematiky potud, pokud se neomezuje na pouhou registraci nových lexikálních jednotek.
Sleduje-li, nakolik se lexikální inovace po stránce vznikové a funkčně strukturní shodují s dosavadním pojmenovacím a slovotvorným repertoárem daného jazyka (a jsou projevem jeho fungování), nakolik se od něho liší (a přitom podmiňují pohyb jak ve slovní zásobě, tak i v dalších rovinách jazykové stavby), a tudíž do jaké míry zasahují do existující struktury jazyka, vyslovuje se k jednomu z fundamentálních problémů jazykovědy - k problému, který můžeme nazvat, v návaznosti na antickou tradici, problémem vztahu analogie a anomálie v jazyce.
Trvalou aktuálnost tohoto problému zdůraznila řada autorů (Skalička, 1948/49; Coseriu, 1958; Lyons, 1971; Milewski, 1975; Ivićová, 1975; Hjelmslev, 1971; Martinet, 1970; aj.).
Bývá vyjadřován a postihován v dalších protikladných pojmech a termínech. Odstiňují se jimi jeho koncepční obměny: regulárnost : neregulárnost (jazykových jednotek ve vztahu forma : význam, z hlediska tvoření), proporcionálnost : neproporcionálnost (ve smyslu matematickém - Lyons, 1971, s. 15) aj. Vcelku lze říci, že tento problém, vytyčený již antickou lingvistikou, se stal nejen základem dvou různých jazykových koncepcí ve starší lingvistice (analogisté chápali jazyk jako systém pravidel, anomalisté zdůrazňovali porušování pravidelnosti, výjimky), ale přetrvává, modifikován saussurovskou dichotomií „langue : parole“ dodnes.
Jak se pokusíme dále ukázat, zejména odpověď na otázku, do jaké míry a jakým způsobem soubor inovací, objevujících se v jazykové praxi, v „parole“, ovlivňuje jazykový systém, „langue“, charakterizuje dnešní pokračatele někdejších analogistů (parole je pro ně jen realizací langue) na straně jedné a pokračovatele někdejších anomalistů (pro něž je langue momentálním zprůměrováním parole) na straně druhé.
Formulace o vztahu analogie a anomálie jako o trvale základním problému jazykovědy se objevila nedávno v explicitní podobě zejména u Arapova (1985) a Savického (1985). Zásadní význam pro vývoj pojetí tohoto protikladu v naší lingvistice má článek Skaličkův (1948/49). Skalička rozlišuje jednak analogii a anomálii v jazykovém systému (poměr těchto dvou složek určuje do značné míry typologickou charakteristiku jazyka), jednak analogii a anomálii jako vývojové tendence (z tohoto hlediska je hláskoslovný zákon vůči protikladu analogie - anomálie neutrální: některé hláskoslovné změny podporují analogii, jiné anomálii, mnohé jsou vůči tomuto protikladu irelevantní).
Předpokládáme-li, že neologie může dodat četný konkrétní materiál pro řešení této problematiky, vycházíme ze zjištění, že soubor inovací v daném dobovém průřezu jak co do jazykově systémového charakteru, tak co do účasti na změnách v jazyce není homogenní (Martincová, 1983, s. 144). Lze mezi nimi stanovit jak projevy přímého působení anomalizující tendence, kterou nelze považovat jen za náhodný výsledek spontánních změn (jde zejména o výpůjčky, ale i o tzv. „neústrojné“, od „pravidelného“ tvoření se odklánějící neologismy, leckdy evidentně utvořené ve snaze o „ozvláštnění“ jazykového projevu), tak i rozsáhlé soubory nových pojmenovacích prostředků tvořených pravidelně, ve shodě s existujícími produktivními pojmenovacím a slovotvornými typy, jakož i hromadné tvoření inovací lišících se v podstatných rysech od tradičního tvoření slov.[125]
Co se týče některých aspektů obecného problému vztahu analogie a anomálie, jde např. o protiklad aspektu ontologického a gnozeologického. V aspektu ontologickém zjišťujeme, nakolik je jazyk a jeho vývoj pravidelný či nepravidelný. V aspektu gnozeologickém pak jde o to, kterou z těchto stránek (pravidelnost či nepravidelnost) učiní jednotliví lingvisté předmětem svého zkoumání. Mnohé pokusy o matematické modelování jazyka jsou založeny spíše na gnozeologické volbě analogického přístupu než na hypotézách o reálné (ontologické) situaci v jazyce.
Aspekt ontologický lze dále členit na otázku pravidelnosti a nepravidelnosti v systému jazyka (v langue) na straně jedné - výzkumy v tomto směru vyúsťují zejména v typologickou problematiku, srov. přístup V. Skaličky (1948/49) - a na otázku, nakolik pravidelně či nepravidelně probíhá pohyb v jazyce (diachronie, synchronní dynamika), na straně druhé. Zmínili jsme se už, opět v návaznosti na V. Skaličku, o analogické a anomalistické tendenci ve vývoji jazyka. Existuje však ještě obecnější problém, v němž se prolíná otázka jak vztahu synchronie a diachronie, tak i vztah 關 langue a parole. V saussurovské terminologii jde o otázku, do jaké míry může parole ovlivňovat langue. To, že změny langue mají svůj zdroj v parole, Saussure několikrát explicitně tvrdí; na jiných místech svého Cours to však, zdá se, popírá; langue je entita na parole nezávislá. Podstata i význam tohoto problému byly však již dříve pronikavě vystiženy v díle H. Paula: „Je tedy zřejmé, že veškerá nauka o principech historie jazyka se soustřeďuje kolem jedné otázky: jaký je vztah mezi jazykovým územ a individuální řečovou činností, jak je tato činnost územ určována a jak na něj zpětně působí?“ (Paul, 1920, s. 33).
Je třeba mít na paměti, že výraz „úzus“ chápe Paul v širším smyslu, než je dnes obvyklé - neklade ho do protikladu k „systému“.[1]
V tomto článku se snažíme přispět k řešení této velmi obecné a doposud sporné otázky analýzou jednoho dílčího aspektu: do jaké míry vznik a šíření hybridních složenin tzv. afixoidálního typu pozměňují morfémový a slovotvorný systém češtiny a ruštiny a jak se skutečný stav tohoto jevu promítá do jazykového popisu a jazykovědné teorie. Znamená to, že se soustřeďujeme na ty hybridní útvary, kde složka cizího původu má charakter „afixoidu“, tj. morfému přechodného charakteru mezi kořenovým a afixálním (příklady afixoidálních složenin: biopamět, feroslitina, infrazářič, protohvězda, plynofikace; sám tento termín i pojem je v české i sovětské lingvistice poměrně nový; k jeho pojmoslovné i terminologické krystalizaci se vrátíme níže).
Afixoidní tvoření je v protikladu jak k čisté hybridní derivaci (subdodávka, houslista), tak k čisté hybridní kompozici (dvojkompas; rus. porfironosec). Podle našeho názoru právě afixoidní typ hybridních útvarů je příkladem dalekosáhlé inovace, která probíhá takřka před našima očima a jejíž zasahování do struktury jazyka dosahuje takového stupně obecnosti, že může ukázat ve zvlášť nápadné podobě prolínání tendencí analogických a anomalistických.
Z dosavadního zkoumání v první řadě vyplývá, nakolik jsou hybridy jevem specifickým a v čem jejich specifičnost záleží. Objevuje se to především v otázce, znamená-li tvoření hybridů vůbec nebo některých jejich typů druh zvláštního tvoření slov, i v otázce, jaký je morfémový charakter prvků cizího původu, které se v struktuře hybridních slov uplatňují a na jejich tvoření se podílejí.
Popis hybridních útvarů v gramatikách a slovnících i v jiné lingvistické produkci ukazuje, že přístup k těmto otázkám může být různý, že v nemalé míře závisí na domácím lingvistickém (a šířeji kulturním) kontextu. Zvláště je patrný v rozdílných řešeních otázky, tvoří-li hybridy samostatnou a osobitou problematiku lingvistického popisu, či nikoli.[126]
Existence hybridů, jejich registrace, snahy o popis a interpretaci ukazují ve vyostřené podobě také problematiku poněkud odlišného charakteru. Jde o lingvistické postoje k těm inovacím, které se při porovnání s dosavadním pojmenovacím a slovotvorným repertoárem daného jazyka jeví jako odlišné, dokonce soustavě jazyka až nevlastní.
Je-li pro českou lingvistiku do poloviny 60. let příznačné, že se vyslovuje především k hybridnímu tvoření, reflektujíc s jistým časovým odstupem jeho vývoj v češtině, a že ukazuje problematiku hodnocení nových textových, uzuálních a systémových jevů v plné šíři, pro sovětskou lingvistiku je charakteristická pozornost k morfémovému statutu slovotvorných prvků cizího původu. K jednotnějšímu pohledu a ke shodnějším přístupům, pokud jde o danou problematiku, dospívá se v národních lingvistikách teprve v poslední době.
1. Základní linie a teoretické otáčky v české lingvistice
Základní linie přístupu k hybridům v české lingvistice se vyznačuje snahami vyřešit otázku jejich existence v národním jazyce a určit jejich postavení, ať již vzhledem k spisovnému úzu, nebo vzhledem k slovotvorné soustavě češtiny. Proto se jako stěžejní jeví výklad příčin a podmínek jejich vzniku, postižení osobitosti jejich tvoření a hodnocení.
Tato linie vyrůstá z postřehu etymologicky orientované lingvistiky, která koncem 19. a v průběhu 20. století registruje, že se v češtině vyskytují osobitě utvořená slova, v nichž jsou spojeny domácí (a zdomácnělé) základy s cizími slovotvornými prvky, a vymezuje je jako slova vznikající hybridizací.
Etymologicky orientovaný přístup na straně jedné vede k registraci jevu, na straně druhé však pro svá obecná (teoretická a metodologická) východiska a hodnotící stanoviska respektuje jev pouze v omezeném rozsahu a platnosti. Je tudíž pak i pochopitelné, proč se přijímají celkem bez výhrad - i přes obranné postoje vůči jinojazyčným vlivům (Stich, 1979) - stabilizované typy hybridních derivátů a ojedinělé případy polokalků a proč se vědomí osobitosti hybridů plně uplatňuje teprve při hodnocení zaregistrovaných kompozitních, resp. afixoidních hybridů.
Představa mateřského jazyka bez rušivých jinojazyčných prvků a tzv. napodobenin motivuje lingvistické postoje k afixoidním hybridům natolik, že jejich negativní hodnocení vzniká dříve než jejich důkladná analýza. Přesto však negativní stanoviska (Helcl (1972) mluví o postojích puristických) napomohla uvědomění, že se v češtině vyvíjí specifický případ inovací.
Jedno z raných vymezení hybridů, při němž se respektuje čeština, se objevuje v OSN (XI, 1897). Pod heslem hybrida vox, zpracovaným Zubatým, se podává stručná charakteristika hybridních slov s příklady šizuňk a vědátor. Zde a v Ertlově přepracovaném vydání Gebauerovy Mluvnice české nacházíme nástin koncepce hybridů, kterou o řadu let později uvádí Mluvnice spisovné češtiny (I, 1948) Fr. Trávníčka.
V Mluvnici české se ovšem ještě nemluví o hybridech, pouze mezi slovy přejatými z němčiny se uvádí skupina slov jako vánoce, bavlna, velryba aj., která se charakterizují jako slova zpola přejatá a zpola přeložená.
K výrazům elektroměr, elektrobudič aj., se nepřihlíží. Zatímco české lexikografie při tvorbě Příručního slovníku jazyka českého je již nucena otázku kompozitních a afixoidních hybridů v praxi řešit, v rovině teoretického popisu zůstává ještě dlouho stranou pozornosti.
Oproti tomu je derivovaným útvarům věnován drobný příspěvek Nadání, nadace (NŘ, 1927), kde se mluví přímo o „hybridních tvarech“, a zvláště pak Trávníčkův (1942) k nim přistupuje z hlediska jazykové kultury (správnosti). Kromě toho najdeme zmínku o tvoření slov typu nadace a o útvarech s prvním členem arci- v Havránkově Vývoji spisovné češtiny (1936); autor charakterizuje jejich tvoření v češtině koncem 16. a zač. 17. století.
2. Morfémový status a typy afixoidních hybridů
Do gramatik se tvoření hybridních slov dostává poprvé v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny I (1948), kde je jim věnována kapitola Tvoření slov hybridizací. Trávníček postupně ukazuje, že hybridizace zahrnuje nejen derivaci, ale i kompozici a někdy i zkracování; došel k závěru, že existují stabilizované typy hybridního tvoření: na tvoření slov z domácího (zdomácnělého) základu cizími příponami (-átor, -ant, -ián, -ismus, -iana, -ita) a předponami (ex-, vice-, erc-, arci-), a na dávné tvoření polokalkováním (bavlna aj.).
U polokalků však poznamenává, že jde o staré výpůjčky, a proto se jejich hybridnost necítí. Nové tvoření, zvláště typu autodoprava, se v 2. pol. 30. let začíná v jazykové praxi objevovat ve větší míře, sice v mluvnici registruje, ale nepokládá je za hybridní. Za hybridní rovněž nepokládá typ sebekritika.
Trávníčkovo stanovisko k těmto typům se ukazuje v citované stati (1942) a objasňuje se v jeho slovníku. Slovo autodílna se ve Slovníku jazyka českého (Trávníček, 1952) hodnotí jako nečeské, autoneštěstí jako hrubě nečeské; u slova autoneštěstí je uvedeno, že to je „jazyková nestvůra“.
Je to proto, že se v nich vidí nejen nevhodná jednoslovná náhrada víceslovného pojmenování, ale také napodobenina cizího vzoru. Zde je zřetelně vidět, nakolik se k jazykovému jevu přistupuje prostřednictvím hodnocení a v jakém smyslu se chápe hybridnost.
Távníčkovo vymezení hybridizace, hybridních slov i typologie hybridních útvarů rámcově přijímá M. Helcl (1953). Avšak rozborem hybridů s komponenty auto-, radio-, foto-, elektro- aj., zjištěných v úzu, dospívá k závěru, jenž ovlivňuje dosavadní výklad původu hybridů i chápání povahy a rozsahu hybridizace: tzv. hybridní „složeniny“ nevznikají pouze polokalkováním, vznikají i skládáním zkráceného cizího komponentu a domácího základu, aniž by bylo nutné cizí slovo jako předloha; hybridní tvoření se zakládá vedle derivace na kompozici ve vlastním smyslu. Respektováním kompozice vzniká impuls k přehodnocení dosavadního pojetí hybridizace.
Hybridní kompozice se sice ještě hodnotí jako skládání někdy neústrojné, pro češtinu neobvyklé, ale uznává se, že jde o jev, který se v nové době šíří, zčásti proniká i do spisovného jazyka a kterému je tudíž třeba věnovat pozornost.
Tak jak převažuje nad etymologickým přístupem k tvoření slov přístup funkčně strukturní, ustupuje sledování hybridů vycházející z hodnocení jevu. Objevují-li se návraty k myšlence o specifickém způsobu tvoření slov v češtině, tj. hybridizaci, jsou již v jiné rovině. Vl. Mejstřík (1965) formuluje otázku, zda lze mluvit o hybridním tvoření jednotně jakožto o jednom z typů tvoření slov.
Analýzou hybridních substantiv dospívá k typickému představiteli hybridního tvoření: „zvláštní“ kompositní typ substantiv, která jsou tvořena buď spojením zkráceného, nebo jako slovo samostatně se nevyskytujícího výrazu cizího původu s domácími základy. Sám typ je autorem charakterizován vzhledem k slovnědruhové povaze první složky a vzhledem k povaze vztahu mezi oběma členy kompozita jako typ přechodný, stojící mezi českými typy vzducholoď a maloměsto.
3. Praktické dopady na popis a teorie jazykových systémů
Co se týče vývoje jazykového popisu, výzkumy ukazují, že hybridní útvary nejsou jednostranným fenoménem. Jde o spektrum, které zahrnuje jak pravidelně vznikající nové pojmenovací prostředky, tak i polovlastní výpůjčky a neústrojné formy, jež se liší od tradičního tvoření slov.
Podle některých autorů je afgixoidní tvoření signifikantní pro pochopení dynamiky jazykového systému a ukazuje prolínání analogických a anomalistických tendencí. Z hlediska metodiky je proto důležité rozlišovat typy hybridů podle jejich morfémové struktury a způsobu tvorby (derivace vs. kompozice vs. polokalky).
V české lingvistice do poloviny 60. let byla hlavní pozornost zaměřena na hybridní tvoření a jeho historický vývoj v češtině, zatímco sovětská lingvistika kladla důraz na morfémový status slovotvorných prvků cizího původu. Do budoucna se předpokládá sjednocení pohledů a vznik společných teoretických rámců, které by umožnily porovnat hybridy napříč jazyky a zohlednit jejich dopad na langue a parole.
Možné ilustrace a vizuály
Infografika ukazující afixoidní tvoření a rozdíl mezi derivací, kompozicí a polokalkami.
Mapa vztahů mezi analogií a anomálií v různých fázích vývoje jazyka (ontologický vs. gnozeologický pohled).
Krátké video shrnující klíčové dílčí otázky ohledně vlivu parole na langue a historického kontextu.
4. Závěr k české a sovětské tradici
Význam zkoumání afixoidních hybridů spočívá v tom, že představují případ inovací, které zasahují do struktury jazyka a ukazují prolínání analogačních a anomalistických tendencí. Analýza ukazuje, že hybridy mohou být nejen reakcí na cizí textové a slovotvorné impulsy, ale i důležitým nositelem změn ve strukturách jazyka, a tím i klíčovým testem pro současné jazykovědné teorie.