Americká vojenská vozidla: typy, historie a jejich vývoj

Leopard 2A4 je bojové, pancéřované, pásové obrněné vozidlo s vysokou manévrací schopností v terénu, a prapomí úrovni zejména v rámci koaličních operací se zřetelem na mobilitu a modularitu.

Kolové bojové vozidlo pěchoty KBVP je obojživelné kolové obrněné vozidlo schopné překonávat vodní překážky plavbou bez nutnosti použití přídavných prostředků.

LOV Iveco je lehké víceúčelové, pancéřované vozidlo nové generace od italské firmy Iveco.

První prototyp vozidla byl dokončen v roce 2001 na základě zkušeností a potřeb z operací v různých geografických oblastech světa.

Vyznačuje se velmi dobrou balistickou ochranou proti nebezpečím, která při operačním nasazení hrozí nejvíce.

Je speciálně zkonstruováno především pro specifické nasazení v rámci zahraničních misí.

Pro úspěšný výrobek snad nemůže být větší pocty, než když jeho jméno zobecní a stane se označením pro celou kategorii produktů.

Mezi předměty denní potřeby se toho dočkal např. lux či žiletka, mezi automobily je to nepochybně džíp.

Dnes toto slovo označuje terénní vůz s pohonem čtyř kol a je to i značka významného výrobce.

Původně se ale jednalo o neoficiální název vozu, jenž se zapsal do historie vojenství tak jako snad žádný jiný.

Americká armáda používala lehké terénní automobily již od závěru první světové války primárně pro průzkumné a spojovací účely, ale také pro přepravu zbraní pro podporu pěchoty.

Žádný z nich se neuchytil, ale v roce 1940 armádu zaujala lehká terénní vozidla značky American Bantam Car Company, která se následně začala zkoušet.

Na jejich bázi vznikly požadavky na budoucí lehký terénní armádní vůz, které zahrnovaly mj.

Střediskem vývoje se stal armádní sklad Holabird, který podléhal US Army QMC (Quartermaster Corps - zásobovací služba).

V červnu 1940 bylo vypsáno výběrové řízení, do něhož se přihlásilo mnoho firem, ale prototypy dodaly jen firmy Bantam a Willys-Overland.

O tu se kromě výše zmíněných firem ucházel i gigant Ford Motor Company a zdálo se, že armáda ho upřednostní.

Začínalo být totiž jasné, že omezené kapacity obou zbylých podniků nebudou stačit na očekávanou hromadnou produkci.

Spory se protahovaly a mezitím firmy Willys a Ford dodaly další prototypy, jež sice vycházely z typu značky Bantam, ale byly značně upravené.

Jako lepší v řízení zhodnotili v červnu 1941 vůz Willys MA.

Nakonec upřednostnila Willys MA, jenž byl překonstruován do definitivní podoby Willys MB.

Sama automobilka ale dobře věděla, že její kapacity nestačí na očekávané počty vozidel, a tak poskytla vládě celou konstrukci jako nevýhradní licenci.

Firma Willys měla sériově vyrábět dle svých možností a o zbytek se postaral Ford, který pak vozidlo dodával pod jménem Ford GPW.

V době zahájení sériové produkce se pro vozidlo stále častěji užívalo označení Jeep, ačkoliv o jeho původu dodnes není zcela jasno.

Projektanti auto každopádně s ohledem na masovou produkci vyřešili výjimečně jednoduše.

Základ konstrukce tvořil ocelový žebřinový rám, k němuž byly připojeny odpružené nápravy, motor, převodovka a otevřená ocelová karosérie.

Kola s bubnovými brzdami byla zavěšena na jednoduchých listových pružinách s kapalinovými tlumiči.

Jednoduchost vozu podtrhovala i palubní deska, která obsahovala pouze rychloměr s počítadlem vzdálenosti, palivoměr, ampérmetr, ukazatel teploty chladicí kapaliny a ukazatel tlaku oleje.

Jednodílnou svařovanou karosérii konstruktéři koncipovali tak, aby vpředu seděl řidič a spolujezdec a vzadu čtyři další muži.

Max. Vůz měl sklopné čelní sklo a dal se snadno vybavit natahovací plátěnou plachtou, jež tvořila střechu a záď.

Na karosérii bývalo uchyceno rozmanité příslušenství, např. Na přední nárazník se někdy připevňoval řezač (svislý ocelový profil), který měl vyříznuté sbroušené místo pro případy, že by bylo přes cestu nataženo telefonní vedení či nástražný drát, což jinak mívalo fatální následky v podobě zranění či úmrtí vojáků.

Na lafetě v zadní části vozu se často vozil kulomet, zpravidla Browning M2 ráže 12,7 mm či Browning M1919 ráže 7,62 mm.

Džíp také běžně mohl tahat malý nákladní přívěs, tzv. Přechod obrovského průmyslového potenciálu USA na válečný režim se projevil i v produkci džípů.

Přesné číslo vyrobených vozů asi nebude nikdy zcela spolehlivě známo, neboť prameny armády i automobilek se zde rozcházejí.

Nejčastěji se uvádí hodnota kolem 640 000 kusů zhotovených do konce války, z nichž zhruba 361 000 vzniklo jako Willys MB a necelých 278 000 jako Ford GPW.

Uvedená čísla ale nejsou konečná, jelikož velké počty džípů sestavovali i útvaroví mechanici z náhradních dílů, které se rovněž dodávaly v gigantických objemech.

Proto dnes řada znalců soudí, že celkový počet džípů vzniklých za války přesahuje milion.

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) směřovaly tisícové série rovněž do spojeneckých zemí.

Zdaleka nejvíce jich dostala Velká Británie, kam dorazilo bezmála 105 000 džípů, a druhé místo obsadil SSSR se zhruba 49 250 exempláři.

V džípu jezdil mimo jiné i velitel 1. československého armádního sboru v SSSR, generál Ludvík Svoboda.

Značné počty džípů mířily i do Kanady, Francie a Číny.

Všude tento automobil sloužil jako osobní či nákladní vozidlo, pro průzkumné, hlídkové, spojovací či velitelské úkoly.

Flexibilita džípu se projevila nejen v rozsahu úkolů základní verze, ale i v množství zvláštních účelových variant.

Patrně žádný vůz v dějinách se nedočkal tolika modifikací jako právě džíp, takže zde stručně zmíníme jen ty nejdůležitější a nejzajímavější.

Džíp ale mohl také hrát roli platformy pro těžší zbraně; zkoušelo se např. několik úprav s 37mm protitankovým kanónem, ty se však do služby nedostaly.

Naopak značně se rozšířily džípy nesoucí lehké dělostřelecké raketomety, jež se užívaly hlavně na tichomořském válčišti.

Za pozornost stojí obrněné úpravy, s nimiž se také často experimentovalo.

Sériově se nakonec nevyráběla žádná, uspěla ovšem řada polních modifikací džípu s přídavným pancéřováním.

Mezi rozšířené polní úpravy se řadí i prodloužené džípy, na které pak navázal oficiální tovární program Super Jeep, jehož výsledkem mělo být šestikolové vozidlo.

Takový automobil měl sloužit mj.

Na opačném konci spektra se nacházely zmenšené a odlehčené vozy, stavěné především pro výsadkáře.

Džíp však nezůstal jen na zemi, neboť dokázal i plavat a létat!

„Plovoucím džípem“ byl Ford GPA, přezdívaný „Seep“ (Sea Jeep); tento malý obojživelník však nebyl příliš povedený ani oblíbený.

Létající podobu džípu představoval britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy, který měl být tažen dopravním letounem.

Historie značky Jeep se s koncem druhé světové války samozřejmě neuzavřela, produkce běžela i po jejím skončení.

Navíc se rozběhla také výroba u francouzské firmy Hotchkiss, která prodávala jen nepatrně pozměněnou kopii pod jménem Hotchkiss M201.

Automobilka Willys-Overland logicky využívala obrovské popularity vozu pro účely reklamy a postavila celé své působení na trhu právě na válečném úspěchu džípu.

Koncepce vozu se ale již v té době široce kopírovala a firmě Willys se přestávalo dařit.

Po řadě komplikací se stala součástí korporace AMC, kterou poté převzal Renault a nakonec Chrysler.

Původní válečný džíp se také dočkal spousty civilních modifikací a po světě dosud jezdí řada upravených kusů.

Džíp ale nadále zůstává legendou především pro své nasazení ve druhé světové válce.

Podle tabulkových výkonů byl spíše průměrný, jeho síla však tkvěla v jednoduchosti, odolnosti a spolehlivosti.

Automobilky tak mohly chrlit tisícové série, džípy se lehce obsluhovaly, snášely i nejhorší prostředí, vydržely tropická vedra i arktické mrazy, prach pouští i bláto džunglí.

Daly se opravit i v těch nejprimitivnějších podmínkách a plnily neuvěřitelně široké spektrum poslání.

Odkud vůbec pochází slovo, jež se pak stalo i názvem výrobce terénních vozů?

Dlouho převládal názor, že pojem „džíp“ vznikl z výslovnosti zkratky GP, tzn. General Purpose, víceúčelový, popř. Government Purpose, pro vládní použití.

Pro toto tvrzení ovšem neexistuje žádný důkaz, protože vozu se v americké armádě takto nikdy neříkalo a název GPW byl jen interním označením ve firmě Ford.

Zdá se, že mechanici v US Army nazývali „jeep“ každý automobil převzatý k vojskovým testům, a je potvrzeno, že v roce 1941 při prezentaci prototypu prohlásil zkušební řidič firmy Willys-Overland, že vůz je nazýván „Jeep“.

V armádě se vozu kvůli jeho průzkumnému účelu nejprve říkalo „peep“ (což znamená nakouknutí či krátký pohled), ovšem asi od roku 1942 se rozšířilo slovo „jeep“.

Firma Willys-Overland po válce těžila z úspěchu vozu v reklamách, čemuž se značka Bantam pokoušela bránit soudní cestou s tím, že automobil původně vytvořila ona.

Armáda České republiky zformulovala specifikace na druhé výběrové řízení na osobní terénní automobily, které by měly ve službě nahradit stávající sovětské vozy UAZ-469 a britské vozy Land Rover Defender.

S tímto projektem se však pojí řada kontroverzí, které už ostatně vedly k zastavení prvního výběrového řízení v prosinci 2019.

Základní problém ve druhém řízení se týká toho, že armáda poptává pickup s dvojitou kabinou, zatímco původně mělo jít o uzavřený osobní vůz.

Připomeňme, že původní výběrové řízení požadovalo automobil kategorie VM1-G, kterou lze označit za protějšek civilní kategorie M1, což znamená vozy, jež poskytují místa pro dopravu max. osmi osob.

Jeden z uchazečů však vznesl dotaz, jestli je možno nabídnout i pickup, resp. vůz se záďovou ložnou plochou.

Tím vznikl konflikt s českou legislativou, jelikož vozy kategorie M1 dokážou splňovat i specifikace N1, zatímco naopak to neplatí.

Navíc došlo ke změně zadání během výběrového řízení, což spolu s dalšími rozpory zřejmě přispělo k jeho zastavení.

Zajisté nelze popírat, že pickupy mají na trhu své místo a v určitých situacích nabízejí vhodné uplatnění.

Zdali v rámci armádních požadavků na lehké taktické vozidlo jde o ideální řešení, je otázkou.

P pickup se může zdát jako levný kompromis mezi osobním a nákladním vozem, ale vyznačuje se i slabinami, z nichž některé jsou pro armádní provoz poměrně zásadní.

Je třeba zmínit např. relativně omezený (zejména dosti krátký) nákladový prostor, fyzické oddělení nákladní korby od kabiny s cestujícími či obtížné zabezpečení pevné krycí nástavby.

Mezi největší slabiny se řadí relativně malý prostor v zadní části kabiny s druhou řadou sedadel, což znamená problém pro sezení a pohyb vojáků, zvláště pokud mají taktickou výstroj.

V podobné situaci jako Armáda České republiky se samozřejmě nacházely či nacházejí i další ozbrojené síly.

Vesměs jde o nutnost nahradit terénní automobily, které vstoupily do výzbroje za studené války, což se dá vyřešit několika různými způsoby.

USA: Základním a v podstatě i jediným standardním typem své kategorie v US Army zůstává proslavený HMMWV, který slouží ve zhruba 100 000 exemplářích a pod názvem Hummer se stal bestsellerem i na civilním trhu.

Standardní civilní verze se vlastně dá charakterizovat jako „double cab hard top“ a uplatňuje se i ve vojenských službách, ale tam jednoznačně dominuje úplně jiná konfigurace, a to otevřený vůz pro přepravu osob či nákladu (Troop/Cargo Carrier), který nemá dokonce ani pevné boční dveře.

Velká Británie: Jistě nepřekvapí, že britská armáda jako standardní typ pořád používá zřejmě nejslavnější britský automobil všech dob, a sice Land Rover Defender, který slouží v přibližně 12 000 kusech.

Jedná se o vojenské provedení, které nese jméno Wolf a vyznačuje se částečně zesílenou konstrukcí a dalšími změnami.

Britská armáda provozuje téměř stovku verzí, ovšem v řadové službě dominuje otevřené provedení, které nemá pevnou střechu a běžně se vybavuje plátěnou střechou.

Druhou nejpočetnější verzí je plně uzavřený vůz se třemi nebo pěti dveřmi.

Německo: Mezi hlavní konkurenty typu Land Rover Defender v období studené války se řadil německý terénní automobil Mercedes-Benz řady G (Gelände).

Právě on tak pořád představuje také hlavní typ taktického vozu v soudobé německé armádě, která zakoupila cca 12 000 kusů.

Určité nedorozumění může někdy způsobovat skutečnost, že vojenská úprava „géčka“ dostala v Bundeswehru označení shodné s armádní podobou britského Defenderu, a sice Wolf.

Stejně jako v případě britského typu platí, že zdaleka nejvíce bývá vidět otevřená konfigurace (běžně doplňovaná i plachtou) a uzavřená podoba.

Francie: K největším uživatelům typu Mercedes-Benz řady G patří francouzská armáda, která zavedla 13 500 vozů, které licenčně postavila automobilka Peugeot pod označením P4.

Tento vůz je oproti původnímu německému vzoru daleko častěji vidět i v podobě, jež postrádá boční dveře.

Už několik let probíhá postupné vyřazování vozidel Peugeot P4, jichž dnes zbývá něco přes 2000 kusů.

Jako urgentní náhrada byly koupeny tři různé typy.

Pro týlový provoz slouží tisícovka pickupů Ford Ranger, ovšem definitivní náhradou za Peugeot P4 se stane 4000 vozů Acmat VT4, což je vojenská verze typu Ford Everest, pětidveřového uzavřeného vozu na šasi Ford Ranger.

Kanada: V kanadské armádě se dlouho používal terénní vůz Volkswagen Iltis, který licenčně vyráběla tamní firma Bombardier.

Jako jeho náhrada byly vybrány dva různé typy vozů, které mají zastávat dvě výrazně odlišné kategorie rolí.

Je ale nutno dodat, že jde o americký pickup, jehož obrovské rozměry znamenají, že značná část výše zmíněných slabin pickupů u něj de facto neexistuje.

Jižní křídlo: Italská armáda vlastní cca 2700 vozů Land Rover Defender převážně v otevřené podobě a kromě nich již zmíněné větší automobily Iveco VM90T, ale hlavním typem se stává lehce obrněné vozidlo Iveco LMV, v italské armádě zvané též VTLM Lince.

Poněkud zvláštní případ v Evropě představuje armáda Španělska, v níž ještě dosluhují vozy Santana Anibal, což je licenční verze automobilu Land Rover, ovšem dominantním typem je vůz URO VAMTAC, jenž svými rozměry a výkony patří do téže kategorie jako HMMWV.

Skandinávie: Armáda Švédska provozuje terénní automobily Ptgb 5, což je lokální název pro Mercedes-Benz řady G.

Tento typ používají coby svůj standardní lehký taktický automobil též ozbrojené síly Finska (kde však v pomocných rolích slouží také menší počty automobilů Land Rover Defender a pickupů Toyota Hilux), Dánska a Norska.

Zajímavý případ ale reprezentuje posledně uvedená země, kde padlo rozhodnutí o náhradě vozů Mercedes-Benz řady G, kterou mají být militarizované pickupy Volkswagen Amarok.

Vyrábějí se v Nizozemí, kde se dodnes také používají automobily Mercedes-Benz řady G.

Je dokonce možné, že polské rozhodnutí inspirovalo i českou armádu, avšak je nutno uvést též několik dalších faktů.

Zcela: pickupy Nissan Navara jsou pořizovány výslovně pro týlovou službu, tedy zejména dopravu osob a nákladu mezi základnami po silnicích, a nikoliv pro službu na bojišti, kde polská armáda užívá terénní vozy Mercedes-Benz řady G.

Za druhé, pro Polsko jde o již několikátý pokus o náhradu vozidel Honker (ty předchozí byly opakovaně neúspěšné), takže se ocitlo pod značným časovým tlakem a muselo hledět i na finance, a proto si prostě vybralo nejrychlejší a nejlevnější nabídku.

Zbytek střední a východní Evropy: V armádě Slovenska pořád slouží automobily UAZ-469, vedle nichž se užívají nižší počty různých dalších vozů, mj. Mercedes-Benz G, Suzuki Jimny, Nissan Navara či Nissan Pathfinder, avšak rozhodnutí o definitivní náhradě sovětských vozů dosud nepadlo.

Také Maďarsko stále provozuje vozidla UAZ-469, pořídilo si ovšem také přes 220 vozů Mercedes-Benz G a nedávno objednalo i 550 uzavřených automobilů Suzuki Vitara, které se v Maďarsku i vyrábějí.

V Rumunsku slouží pestrá směs terénních vozidel (včetně amerických HMMWV či britských Defenderů) a nově se kupují domácí automobily Dacia Duster.

V Bulharsku pořád slouží staré sovětské UAZy, již se však nakupují nové automobily Mercedes-Benz G v uzavřené podobě a jejich celkový počet má dosáhnout několika tisícovek.

Rusko: Armáda Ruské federace dosud používá vůz UAZ-469, případně jeho modernizovanou variantu UAZ Hunter.

Kromě toho se v Rusku vyrobilo několik stovek vozů KAMAZ Rys, jak se nazývá licenční verze italského lehkého obrněnce Iveco LMV.

Jak Tigr, tak Rys se však pro řadu účelů ukazují jako zbytečně velké a drahé, a proto se začaly pořizovat též militarizované verze uzavřeného terénního vozu UAZ Patriot a jeho valníkové verze UAZ Pikap.

Je však třeba zdůraznit, že posledně uvedený typ se nepoužívá primárně jako nákladní, nýbrž spíše jako lehký bojový prostředek, resp.

Čína: V čínské armádě se dlouho používal terénní vůz Beijing BJ212, který se později dočkal modernizace na provedení BJ2020.

Na čínské poměry je však dosti nezvyklé, že jde o kopii licenční, resp. zcela legální.

Na bázi jeho konstrukce pak vznikla druhá a třetí generace vozů Mengshi, které již původní americký vzor připomínají jen vzdáleně, avšak v každém případě se zdá, že i čínská armáda následně dospěla k závěru, že vozidlo o rozměrech HMMWV je pro některé role příliš velké.

Zařadila proto do služby i menší a jednodušší terénní vůz Beijing BJ2022 v otevřené a uzavřené podobě a navíc vozidlo BJ80, což je nelicenční klon vozu Mercedes-Benz G.

Japonsko: Ačkoliv nepochybně nejúspěšnějším vojenským vozem japonské výroby je Toyota Land Cruiser, určité paradoxem zůstává, že samotné Japonské sebeobranné síly toto vozidlo do výzbroje nikdy nezařadily.

Vznikl jako jeho ekvivalent a vlastně také konkurence, ale na civilním trhu kvůli poměrně vysoké ceně neuspěl.

Nejvíce se dnes uplatňuje vojenská podoba, jež představuje protějšek amerického HMMWV Troop/Cargo Carrier, tedy zcela otevřený vůz bez střechy a dveří.

Austrálie: Australská armáda dlouho patřila mezi významné odběratele britských automobilů Land Rover Defender, kterých zavedla přes 5000 kusů.

Australskou specialitou se stala verze, která se vyznačovala šesti koly a výrazně větší dopravní kapacitou.

Defendery se v Austrálii i licenčně vyráběly a staly se známými pod polooficiálním jménem Perentie, které se někdy (ne ovšem zcela přesně) používá zejména pro onu šestikolovou modifikaci.

Australské Defendery se každopádně provozují především v otevřené verzi, kterou lze doplnit plachtou, popř. v plně uzavřené konfiguraci.

Zakončení sériové výroby automobilů Defender ve Velké Británii však postavilo Australany před nutnost tento typ nahradit a jejich volba následně padla na německý Mercedes-Benz řady G.

Izrael: Jestliže v rámci NATO se americké automobily HMMWV uplatnily vesměs omezeně, dobře si naopak vedou v regionu Blízkého a Středního východu, protože je zařadila do služby řada prozápadních arabských zemí a okolo 2000 kusů zakoupil také Izrael.

Ale také ten zjistil, že pro jeho požadavky není veliký HMMWV úplně ideální, takže zakoupil i automobily Land Rover Defender a začal hledat menší lehké taktické vozidlo.

Tím se stal automobil Storm, jak se jmenuje izraelská licenční verze platformy Jeep Wrangler.

Následně vznikla verze Storm II a v současnosti se dodává Storm III, který vychází z amerického typu Jeep J8, což je v zásadě vojenská verze třetí generace Wrangleru.

Provozuje se i v několika zemích Latinské Ameriky a je i standardním vozem armády Tchaj-wanu.

Pomineme-li specifickou kategorii „velkých“ vozů, kam patří především americký HMMWV (a také některé jeho obdoby jako URO VAMTAC), pak je zcela zřejmé, že ve výzbroji armád vyspělých zemí jednoznačně dominují „tvrdé“ terénní automobily jako Land Rover Defender či Mercedes-Benz řady G, pozice postupně získává i Toyota Land Cruiser a některé další typy (jako Ford Everest nebo Jeep J8).

Pokud jde o konfigurace, resp. karosérie, pak naprosto jasně převažují automobily buď úplně otevřené (zpravidla s možností doplnit plachtu), nebo naopak zcela uzavřené.

Ppickupy sice samozřejmě existují, jenže početně představují pouze marginální záležitost.

V některých zemích se projevuje také trend nakupovat militarizované verze civilních pickupů, a to buď jako doplněk oněch „tvrdých“ terénních vozů, nebo dokonce jako jejich náhradu.

To se týká např. Kanady, Francie, Polska či Norska, ale prakticky ani jedna z nich se nedá použít jako argument pro podobný krok v Armádě ČR.

Kanada totiž zakoupila obří americký pickup, jehož parametry dramaticky převyšují české požadavky.

Francouzská armáda zavedla pickupy Ford Ranger jako urgentní „nouzovou“ náhradu a pouze pro týlové služby, kdežto v bojových podmínkách budou sloužit uzavřené vozy Acmat VT4, resp. Ford Everest.

Také polský nákup pickupů Nissan Navara směřuje k týlovému zabezpečení.

V případě Norska, které se rozhodlo pro typ Volkswagen Amarok v konfiguraci „double cab hard top“ (tzn. přesně v takové, jakou obsahují specifikace AOT), pak zní silná kritika s podobnými argumenty jako v Česku.

V dnešní době se na trhu dá sehnat téměř neomezené množství různých vozidel.

Někteří preferují moderní a sportovní auta, jiní zas silná americká vozidla.

Najdou se ovšem i lidé, kteří se zabývají sbíráním neobvyklých vojenských vozidel.

Jedním z netradičních vojenských kousků historie, kterou lze pořídit je obojživelné vozidlo DUKW (slangově zvaný Duck - kačer).

Tento obojživelník absolvoval snad všechny významná vylodění během druhé světové války.

Foto: DUKW na břehu řeky Waal u nizozemského města Nijmegen, 30.

Obojživelný užitkový vůz se poprvé objevil v roce 1942.

Jednalo se v podstatě o verzi nákladního automobilu GMC 6x6 se člunovitou korbou, která vozidlu propůjčila plovací vlastnosti.

Jméno vozidla má původ v systému označování výrobků firmy GMC.

D, znamená, že vznikl v roce 1942, U - označuje obojživelnost, K - prozrazuje, že se jednalo o typ s pohonem všech kol, W - označuje dvě zadní nápravy.

DUKW sloužil od druhé světové války až po válku v Koreji.

Velmi populární vojenské terénní vozidlo (podobně jako Humvee v USA) byl Land Rover oblíbený zejména u SAS.

A přesně takový byl vydražen za 48,4 tisíce liber (asi 1,5 miliónu korun), opět v Anglii.

Toto vozidlo vzniklo za jediným účelem - dovést svou posádku na místo určení v jakémkoliv terénu.

Land Rover je osobní terénní automobil s pohonem všech kol, s otevřenou nebo uzavřenou karosérií.

Předmět vydraže byl pro svou autentičnost vybaven replikou kulometu ráže .50 vzadu a v předu kulometem ráže 7,62.

Pokud jste vyznavači spíše dvou kol nežli čtyř, nyní byste měli zpozornět.

V další aukci totiž byla vydražena motorka, kterou používali opět příslušníci britské elitní jednotky SAS.

Jedná se o Enduro s motorem o obsahu 350ccm.

Tato motorka se proháněla s příslušníky SAS po pouštích a horách.

Nyní byla jedinečná možnost ji vydražit a rozšířit si tak svou sbírky.

Výherce dal za exponát 1500 liber, tedy asi 45 tisíc korun.

Americkým pozemním jednotkám je lepší uhýbat z cesty.

Základny rozmístěné po celém světě zvyšují šanci na blízké setkání s některým z drsných vozidel poctěných americkou vlaječkou.

Složky akceschopné armádní skupiny využívají k plnění pozemních operací nejmodernější techniku, někteří pozorovatelé americké vojsko hodnotí jako nejpokročilejší bojovou sílu na Zemi.

Scénáře všech myslitelných situací se neobejdou bez adekvátní výbavy, vždy a všude je součást taktiky způsob dopravy na místo určení.

Většinu pozemních zásahů doprovází určitá role jakéhokoliv modelu vozidla coby transportéru, útočné techniky, úkrytu, velitelství, hlídkující základny, předvoje nebo asistence v nouzi.

Druhá válka v Zálivu přinesla řadu poznatků o potřebách vylepšení, proto se objevila aktualizovaná provedení osmikolového ICV doplněná o plášť odolný proti RPG, nehořlavé pneumatiky, dálkově ovládaná palebná věž a novější typ má rovněž kabinou odolnou proti minám.

Stryker ICV | Zdroj: Hans-Hermann Bühling/Prime Portal

M1 Abrams Byla by škoda ignorovat hlavní bitevník americké armády jen proto, že nemá kola.

Osvědčená válečná platforma zásadně ovlivnila mnoho konfliktů přímo na bojišti.

M1 Abrams slouží zájmům USA od roku 1980, neustálé modernizace dosáhly momentální verze M1A2C, která se brání inteligentním systémem aktivní ochrany a protivníka deklasuje kanón ráže 120 milimetrů, vypouštějící programovatelné střely.

M1 Abrams | Zdroj: oruzhie.info

Bojové vozidlo Bradley je pravou rukou nezastavitelného Abramse.

Méně radikální asistent funguje jako transportní zařízení pěchoty, která v nouzi může zahájit protiútok dostatečným portfoliem palebné síly na palubě.

Kanón M242 Bushmaster dokáže vypustit až 300 ran za minutu.

Bradley se osvědčil například v Perském zálivu, kde si připsal více skalpů obrněných vozidel než výše popsaný bitevník M1.M2/M3 Bradley Fighting Vehicle | Zdroj: Military.com

Obranář původně určený Vojenské policii Spojených států může být prostředkem rychlého nasazení vojsk přímo v bojové zóně.

Čelní pancíř poskytuje ochranu proti průbojným střelám průměru 12,7 milimetrů a existují další varianty M1117, které obsahují dostatek ochrany, aby odolaly výbuchům min.

Střet s Guardianem znamená problém s automatickým granátometem podporovaným kulometnou palbou.

M1117 Guardian | Zdroj: Jeff DeRosa/Prime Portal

Assault Breacher Vehicle Futuistický gigant postavený na podvozku M1 Abrams působí postapokalypticky, jelikož si veze vzhledově děsivou, ale funkční výbavu exteriéru odolnou výbušninám.

M1150 jezdí v předvoji, protože čistí cestu od výbušnin.

Mastodont o hmotnosti 72 tun měří 15 metrů včetně čelního pluhu, který z minového pole vytvoří sjízdnou trasu šířky 4,5 metru.

I když je obr hlídán vyzbrojenou asistencí, umí se sám bránit sériovým kulometem.

Tálibánci z Afghánistánu by mohli vyprávět.

Cougar MRAP: Cougara využívá americká armáda k problematickým přepadem operacím, pěchotní mobilní vůz je příhodně zkonstruovaný, aby odolal protiútoku minami a improvizovanými systémy.

Výrobce nabízí široké spektrum modulového vybavení včetně upgradu pohonu z 4x4 na 6x6.

Bitva s tímto modelem znamená problém.

M104 Wolverine: Wolverine na podvozku M1A2 Abrams vozí rozložitelný most.

Hlavní věž děla byla vyměněna za techniku skládané mostní konstrukce.

Mobilní kovová plošina unese přejezd 70tunového tanku rychlostí 10 km/h.

Rozložení trvá jen pár minut a menší potok, jáma, příkop, schod se rázem změní na armádní silnici.

M104 Wolverine | Zdroj: Timothy Fukuyama

M109A7 Paladin: Samohybná houfnice Paladin dosáhne do vzdálenosti 24 kilometrů a má ještě větší dosah u naváděných granátů.

Hlavní zbraň zastupuje houfnice ráže 155 milimetrů podpořena automatickým nabíjením.

Pásové vozidlo ze zálohy vypálí čtyřikrát do jedné minuty.

M109A7 Paladin | Zdroj: GREYWOLF Brigade

Caiman MTV: Poznatky získané z rozsáhlých bojových operací na území Iráku a Afghánistánu donutily armádu Spojených států zaměřit se na vozidla odolná proti minám.

Typickým rysem je konstrukce podvozku do tvaru písmene V, aby byla rozptýlena energie výbuchu pod autem rozprostřena mimo posádku uvnitř kabiny.

Do hlídky nebo k transportu může být najednou nasazeno až 10 mužů v plné polní, z toho vůz připomíná přerostlou dodávku na steroidech.

Caima MTV | Zdroj: TrucksPlanet.com

M142 High Mobility Artillery Rocket System (HIMARS): Lehký raketomet je připevněný na standardním rámu nákladního automobilu s rozložením náprav 6x6.

V případě rozkazu už nic nestojí v cestě odpalu z jakéhokoliv místa, vysoce mobilní možnosti dvanáctikolového systému zvyšují efektivní akceschopnost.

Je samozřejmě důležité sledovat hlavní bitevní prostředky, které formovaly moderní bojiště a definovaly obranné i útočné možnosti USA.

Mezi klíčové vozidlové systémy patří M1 Abrams, Bradley Fighting Vehicle, M1117 Guardian, M1150 Assault Breacher Vehicle, Cougar MRAP, M104 Wolverine, M109A7 Paladin a Caiman MTV.

Obsahuje i prostředky pro mobilní nasazení, průzkum, logistiku a minimalizaci ztrát v konfliktech všeho druhu.

V poválečném kontextu se dá sledovat postupný nástup modulárních, silných a vysoce odolných vozidel s pokročilými prostory pro pěchotu a vybavení.

Všechna tato vozidla potvrzují dlouhodobou skutečnost, že americké ozbrojené síly spoléhají na kombinaci zbraní a vysoce specializovaných transportních a podpůrných strojů.

Na závěr je třeba dodat, že historie amerických vojenských vozidel je bohatá na inovace a adaptace podle zkušeností z konfliktů a geografických podmínek.

tags: #americky #vojensky #vozidlo