Berlínská zeď byla ve skutečnosti pásem území, se zdmi (v některých místech nahrazených kovovým mřížovým plotem) po obou stranách. V typické podobě stála podél západoberlínské hranice přední zeď (Vorderlandmauer či vorderes Sperrelement) z betonových desek a s betonovou trubkou nahoře, ona „zeď“ v užším smyslu vysoká 3,5-4 m a široká 10 cm. Z východoberlínské strany ale následoval 15-150 m široký „pás smrti“ s obranným příkopem proti průjezdu motorových vozidel, kontrolním pásem neustále zbavovaným vegetace a uhrabávaným, aby v něm byly vidět jakékoli stopy, dvoupruhou vyasfaltovanou cestou pro pohyb pohraničníků, pásem lamp osvětlujících v noci celý prostor, strážními věžemi, protitankovými zátarasy a signálním plotem, při jehož doteku se spouštěly zvukové a světelné signály. Součástí byly strážní věže rozmístěné podél masivních betonových zdí, doplněné širokým pásmem (později známým jako „pás smrti“), které obsahovalo protivozidlové příkopy, pásy hřebů a další obranné prvky.
Berlínská zeď (německy Berliner Mauer) byla střežená betonová bariéra, která v letech 1961-1989 obklopovala Západní Berlín a oddělovala jej od Východního Berlína a Německé demokratické republiky (NDR; východní Německo). Vlastní zeď, jak ji znala západní veřejnost, stála pár metrů od hranice Západního Berlína. Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů ve tvaru nepravidelného a převráceného písmene T. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů.
Proč a jak zeď systematicky znemožňovala průjezd aut
Před vybudováním zdi obešlo 3,5 milionu východních Němců (20 % obyvatelstva) omezení emigrace z východního bloku a emigrovalo z NDR, přičemž mnozí překročili hranici z Východního Berlína do Západního Berlína; odtud mohli dále cestovat do západního Německa a dalších západoevropských zemí. Státní a stranické orgány NDR se pod tímto dojmem rozhodly provést opatření, která měla nekontrolovaným útěkům občanů zabránit. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy východního bloku a okolními státy.
Pásy hřebů a protivozidlové příkopy byly navrženy tak, aby okamžitě zastavily nebo zneschopnily každé vozidlo. Přední zeď a následné pásmo nesloužily jen k oddělení, ale k aktivní neutralizaci pokusů o průjezd. Kontrolní pás byl uhrabávaný, aby byly vidět jakékoli stopy, což umožňovalo rychlou reakci hlídek. Drátěná signální stěna vytvářela okamžitý akustický a světelný alarm při doteku, a protitankové zátarasy i pásy hřebů mechanicky ničily pneumatiky a podvozky civilních i upravených aut.
Konkrétní pokusy přes zeď a rizika pro vozidla
„Tady v tom autě uteklo 55 lidí,“ ukazuje mi průvodkyně Esmei malý automobil u vstupu, „neseděli na sedačkách, ukrývali se v malém prostoru u motoru pod kapotou. Muselo to být velmi nepohodlné. Takhle schování zůstali až do doby, než auto přejelo hranici. Lidé se ukrývali třeba i v nádrži auta, v kufrech, utíkali tunely, v horkovzdušných balónech, v podomácky vyrobených kajacích.
Původní ostnatý drát brzy vystřídaly betonové bloky vysoké až 3,6 metru. Později se rozrostly na opevněný systém o délce 165 kilometrů lemovaný 302 strážními věžemi. Pokusů o překonání betonového monstra bylo přitom zaznamenáno několik desítek tisíc. Během příštích dnů došlo k dramatickým pokusům o útěk z NDR. Povel k použití střelné zbraně proti uprchlíkům ze strany východoněmecké pohraniční stráže sice existoval již od prvního dne, k jejich nasazení však došlo až o několik dnů později.
Historie vzniku bariér, které „píchaly“ a zastavovaly auta
Neprostupná hranice mezi sovětským sektorem Berlína na straně jedné a sektory americkým, britským a francouzským na straně druhé se začala fyzicky budovat v prvních hodinách neděle 13. srpna 1961. V prvních hodinách byla uzavřena většina přechodů mezi východní a západní částí, vytvářely se provizorní zátarasy z ostnatého drátu a nízké barikády z vytrhané dlažby a kusů asfaltu. Už o dva dny později se ale začalo se stavbou skutečné zdi - a nejen to. Postupně (podle jejího technického provedení se rozlišují čtyři „generace“ zdi) bylo vybudováno komplexní blokovací zařízení o celkové délce skoro 160 km, z čehož téměř 44 km procházelo Berlínem a zbytek odděloval Západní Berlín od tehdejší NDR.
Dne 11. srpna 1961 schválila Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavřela ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice se Západním Berlínem a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu.
Zeď sestávala z více částí. Přilehlý pozemek, ještě patřící k východnímu Berlínu, udržovaly hlídky v čistotě po průchodu kovovými dveřmi, které se v některých panelech nacházely. Uvnitř zakázaného pásma mezi zdmi stály v nepravidelných rozestupech strážní věže (později rovněž z betonových prefabrikátů) a domky pro pohotovostní jednotky.
Podívejte se na BRUTÁLNÍ SMRT Josifa Stalina – konec sovětského diktátora
Statistiky: pokusy, průjezdy a oběti
Během let existence zdi přeběhlo do Západního Berlína přibližně 5 000 lidí. Počet osob, které zahynuly při pokusu o překročení zdi nebo v důsledku její existence, je předmětem sporů. Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených; v této době předpokládá Pracovní skupina 13. srpen (podle data zřízení zdi) nejméně 238 obětí, a jiná kritéria používá Ústřední úřad pro vyšetřování zločinů spáchaných režimem bývalé NDR, který v té době uvedl 262 obětí - jedná se očividně o zcela různá kritéria pro výpočet.
| Prvek překážek | Účel | Dopad na vozy/pneumatiky |
|---|---|---|
| Protivozidlové příkopy | Zastavení průjezdu | Podvozky uvíznou, poškození kol |
| Pásy hřebů | Okamžité zneschopnění | Defekt, destrukce pneumatik |
| Protitankové zátarasy | Fyzická bariéra | Znemožnění objízdného manévru |
| Signální stěna | Alarm při dotyku | Vynucený stop, následný zásah hlídek |
Když auto nestačilo: tunely jako alternativa k „píchajícím“ překážkám
Úzký a spoře osvětlený tunel pod berlínskou zdí se každým okamžikem plnil vodou, přesto se jím téměř tři desítky východních Němců v polovině září 1962 stihly dostat na svobodu. Studenti začali hloubit tunel. Idea prokopat tunel ze západu na východ vzešla od několika západních studentů, k nimž se připojil i tehdy dvaadvacetiletý Východoberlíňan Joachim, jenž měl to štěstí, že uprchl ještě předtím, než se cesta úplně uzavřela. V poškozené továrně na západní straně Berlínské zdi se podařilo najít vhodné místo, které nebylo sledováno a kde bylo možno začít s kopáním tunelu.
Skupina „tunelářů“ se rekrutovala ze známých a spolehlivých studentů a postupně během dvou až tří týdnů se jejich počet dostal až na třicítku. Pracovali ve třech směnách, v polosedě se rýčem probíjeli zeminou a délka denního přírůstku tunelu kolísala od desítek centimetrů až po dva metry. Nakonec byl tunel o celkové délce 135 metrů, nacházející se asi 6 metrů pod povrchem, po více než půl roce příprav a kopání dokončen. Útěk 29 mužů a žen z východního do Západního Berlína se uskutečnil ve dnech 14. a 15.
Proč bariéry mířily zejména proti vozidlům
Zatímco Německo se po válce podařilo rozdělit klasickou železnou oponou, Berlín dlouho fungoval jako otevřené město. Nejenže tak skýtal poměrně snadnou cestu emigrantům na Západ, ale především fatálně usvědčoval východní blok ze zaostalosti a nesvobody. Existence Západního Berlína jako otevřeného, svobodného, demokratického města byla nebezpečná nejen Německé demokratické republice, ale i ostatním komunistickým státům. Státní a stranické orgány se rozhodly těmto útěkům zabránit a smrtící zeď měla být prostředkem, jenž dokáže tento cíl splnit.
Když se lidé 13. srpna 1961 probudili, zjistili náhle v mnoha případech, že někdo rozřízl i jejich životy. Okamžitě vypukla panika spojená se spontánními útěky, často provázenými obrovským osobním rizikem. Mnozí se snažili využít vozidla a improvizované průjezdy, což vedlo k posilování protivozidlových překážek: pásy hřebů a protitankové zátarasy byly rozšířeny právě v reakci na pokusy o přejezd a úkryty v automobilech.
Pád zdi a konec „píchajících“ bariér
Po několika týdnech občanských nepokojů východoněmecká vláda 9. listopadu 1989 oznámila, že všichni občané NDR mohou navštěvovat SRN a Západní Berlín. Davy východních Němců zeď překračovaly a vylézaly na ni, zatímco se k nim na druhé straně připojovali západní Němci; v následujících týdnech lovci suvenýrů odsekávali části zdi. Úplná demolice zdi začala 13. června 1990 a byla dokončena v roce 1994.
Jedenmi většími souvislými zbytky jsou tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva malé úseky - první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße. Nový pomník, věnovaný 128 ověřeným obětem berlínské zdi byl odhalen v květnu 2010 v rámci památníku Berlínské zdi na Bernauer Straße. Pomník s názvem Fenster des Gedenkens (Okna památky) je tvořen železnou zdí, do níž jsou vsazeny skleněné tabulky s fotografií oběti.
Paměť a technické poučení
Jako mnoho jiných událostí provázejících existenci komunistického režimu i stavba Berlínské zdi začala lží. Komunistická strana byla ochotná zamezit útěkům i za cenu lidských životů. Touha po svobodě však byla silnější. Během let existence zdi přeběhlo do Západního Berlína přibližně 5 000 lidí. V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním Berlínem na straně jedné a východním Berlínem resp. NDR na straně druhé.
Součástí rozsáhlého systému fyzických překážek se staly prvky zaměřené přímo na vozidla: protivozidlové příkopy, pásy hřebů a protitankové zátarasy. Tyto komponenty ukazují, jak se bariéry vyvíjely z jednoduchých drátěných zátarasů do komplexního, vícevrstevného systému, který nejen odděloval, ale aktivně ničil schopnost automobilů prorazit na svobodu.