Tato práce se zabývá vývojem ruského dramatu v období od roku 1985 do roku 2010. Cílem není zmapovat díla všech autorů tvořících v tomto období, ale soustředit se především na tvorbu autorů narozených v 60. a 70. letech 20. století. S ohledem na specifika ruského divadelního prostředí a jeho historický vývoj je však nutné zmínit i některé starší autory a tendence, které ovlivnily pozdější tvorbu.
Historický kontext a klíčové milníky
Významným obdobím pro ruské drama byl konec 20. a počátek 21. století. Toto období charakterizoval přechod od pozdní sovětské éry k postsovětské realitě, což se odrazilo i v umělecké tvorbě. V důsledku tzv. druhé divadelní reformy (50. - 60. léta 20. století) se začal postupně rozvolňovat vztah mezi dramatickým textem a jeho scénickou realizací. Drama mohlo být označováno jako text, projekt či kompozice textů a dostalo se do tzv. postdramatické fáze, označované také jako post-brechtovské divadlo.
V období tzv. brežněvovské stagnace (60. - 80. léta 20. století) byl kladen důraz na psychologické drama. Tyto snahy byly patrné především v dílech autorů jako A. N. Arbuzov, V. S. Rozov, A. M. Volodin a A. V. Sofronov. V polovině 80. let, pod vlivem literárního undergroundu, se začala profilovat varianta extrapolovaného naturalismu, která se plně projevila v tvorbě dramatiků označovaných jako "coolness playwrights" v 90. letech. Jejich tvorba navazovala na naturalismus přelomu 19. a 20. století (např. Na dně M. Gorkého, Ostrov Sachalin A. Čechova) a byla inspirována jinými společenskými a kulturními podmínkami.
V důsledku tzv. perestrojky v 80. letech 20. století se sice rozšířily možnosti scénického uvedení textů, ale zároveň se zúžily možnosti financování. Mnoho divadel se snažilo získat finanční prostředky prostřednictvím zahraničních turné nebo účastí na festivalech. Tato snaha o ekonomickou nezávislost a provozní efektivitu se projevila i na konci 90. let, kdy se objevila řada nových dramatických textů, ale pole možností jejich scénického uvedení nebylo vždy široké.
Nové tendence a žánrová polymorfie
Ruské drama na přelomu tisíciletí se vyznačuje bohatou polymorfií žánru. Vliv brechtovského epického divadla, které má v Rusku bohatou inscenační tradici již od 60. let 20. století, je patrný v kontrapunktu mezi místem děje a tématem hry. Mnohé texty končí novodobou podobou katarze, která divákům umožňuje spoluprožívat dění na scéně.
V reakci na politické změny se objevila i díla s politickou, dříve tabuizovanou, tematikou, která se akcentovaně věnovala událostem Říjnové revoluce či občanské války. Tyto texty nemohly být v předchozím období uvedeny. Mnoho nadějných projektů však zmařily ekonomické problémy, které divadlům neumožňovaly realizaci ambicióznějších děl.
V polovině 90. let vzniklo v Moskvě Debut centrum při Domě herce, které se později transformovalo ve Festival mladého dramatu. Toto centrum se stalo platformou pro mladé dramatiky, jako jsou J. Greminová, M. Ugarov, O. Michajlova, M. Durněnkovová a další. V Jekatěrinburgu vznikla tzv. Koljadova škola pod vedením dramatika N. Koljady, která sdružila několik talentovaných autorů. V květnu 1999 byl v Toljatti založen Centr dramatu a režie A. Kazanceva a M. Roščina, který se stal významným centrem pro rozvoj nového ruského dramatu.
Postdramatické divadlo a jeho charakteristiky
Postdramatické divadlo, které se v Rusku začalo rozvíjet na konci 20. století, se vyznačuje odklonem od tradiční dramatické struktury. Místo klasického dramatu se často setkáváme s tzv. nebentextem, kde je nutné rozlišovat autorské a scénické poznámky. Dialog může být narušen digresemi, které komentují dějiště a uvozují děj. Vyskytují se různé typy dialogu: tématický, situační a konverzace. Vztahy mezi postavami mohou být symetrické, komplementární nebo metakomplementární.
V období tzv. perestrojky a po něm se objevuje tzv. coolness playwrights, který se plně projevil v 90. letech na evropských scénách (např. v tvorbě S. Kane, M. Ravenhill, D. Loher). Tato tvorba se často vyznačuje:
- Idealizovaným obrazem reality, který byl v přímém rozporu se skutečností (v kontrastu s naturalismem přelomu 19. a 20. století).
- Využitím hovorového jazyka a jeho záznamů.
- Minimalizací dějové linie a důrazem na atmosféru a fragmentaci.
- Prvky absurdního humoru a grotesky.
Příkladem takového textu může být hra Mužská zóna L. S. Petruševské (1994), která se odlišuje od její předchozí dramatické tvorby. Dalším příkladem je hra Malý pogrom v nádražním bufetu O. A. (1984) nebo Dostojevsky - trip V. G. (1997).
Divadelní hra "SBOROVNA" - 2019
Významní autoři a jejich díla
Mezi významné autory ruského dramatu na přelomu 20. a 21. století patří:
Venědikt Vasiljevič Jerofejev (1938 - 1990)
Jerofejev je považován za představitele undergroundu a jeho dílo Moskva - Petuški (nebo také Václavské slavnosti) je považováno za iniciační text ruského postmoderního dramatu. Hra, původně napsaná jako poéma, se vyznačuje kontrapunktem a tragikomickým vyzněním. Děj se odehrává v noci z 30. dubna na 1. května a autor zachovává dramatickou jednotu místa, ačkoliv se děj odehrává v ambulanci psychiatrické léčebny. Hra obsahuje volně vložené epizody a prvky epického divadla.
Ludmila Stefanovna Petruševská (* 1938)
Petruševská je spisovatelka, novinářka a malířka, která se věnuje prozaickým útvarům, novelám a povídkám. Její dramatická tvorba z 70. a 80. let zahrnuje jednoaktové hry jako Narozeniny Smirnovové (1977) a Syrová kýta (1989). V období tzv. perestrojky se objevují její grotesky, které se odlišují od předchozí tvorby. Mezi ně patří Písně 20. století (1988) a monodrama Cinzano. Hra Co dělat! (1990) evokuje stejnojmenný román N. G. Černyševského a je typická pro její dramatickou tvorbu, kde se setkáváme s konverzačním dialogem a absurdním humorem.
V monodramatu Písně 20. století se posluchačům obrací postava zpěvačky, která přes magnetofonový pásek sdílí své postřehy, vzpomínky a přání. V konverzační jednoaktovce Co dělat! je typická úvodní situace, kdy jsou do uměleckého ateliéru pozvány tři ženy. Po odchodu muže pro pohoštění vzniká mezi ženami běžný konverzační dialog, který postupně odhaluje jejich životní situace.
Další významní autoři a centra
V polovině 90. let vzniklo v Moskvě Debut centrum při Domě herce, které se později přejmenovalo na Festival mladého dramatu. Jeho cílem bylo podpořit novou generaci dramatiků. Další významnou iniciativou bylo Centrum dramatu a režie A. Kazanceva a M. Roščina založené v roce 1990 v Moskvě, které se stalo líhní pro mladé divadelní režiséry a herce.
V Jekatěrinburgu se kolem dramatika N. Koljady soustředila tzv. Koljadova škola, která vychovala mladou generaci autorů. V květnu 1999 byl v Toljatti založen Reálné divadlo (Reaľnyj teatr). V roce 2000 se uskutečnil divadelní experiment Teatr.doc, který se zaměřuje na dokumentární divadlo a představuje nové tvůrčí postupy.
Analýza dramatických textů
Při analýze ruských dramatických textů je důležité rozlišovat mezi:
- Textem (the text) - samotný dramatický text.
- Textem představení (the performance text) - výsledná inscenace.
V případě nebentextu je nutné rozlišovat autorské a scénické poznámky. Dialog může být narušen digresemi, které komentují dějiště a uvozují děj. Vyskytují se různé typy dialogu: tématický, situační a konverzace. Vztahy mezi postavami mohou být symetrické, komplementární nebo metakomplementární.
Významnou roli hraje i stylizace dialogu. V případě hry Moskva - Petuški Venědikta Jerofejeva se setkáváme s kontrapunktem a tragikomickým vyzněním. Hra Disidenti aneb Fanny Kaplanova se zabývá tématem psychické choroby a politického disentu. Dialogy zde připomínají spíše policejní výslech a odhalují napětí mezi postavami.
Vliv absurdního divadla a grotesky je patrný v mnoha dílech. Hry jako Ubu králem A. Jarryho, které byly v překladu uvedeny v České republice, ukazují vliv avantgardního divadla na ruskou dramatičnost. Prvky absurdního humoru a karikatury společenských autorit jsou patrné i v dílech dalších autorů.
České inscenace ruských her
Kvalita a originalita současných ruských her zasluhují pozornost českých divadelníků. Po roce 1989 bylo na českých jevištích uvedeno několik ruských her, které obohatily českou divadelní scénu. Tyto inscenace přinesly nové poetické kvality a nabídly divákům duševní zážitek.
Mezi významné kritiky a teoretiky, kteří se zabývali ruským dramatem, patří S. D. Baluchatyj, K. L. Rudnickij, M. I. Gromova, S. Ja. Skoropanova. Dále jsou důležité poznatky ze studií německých (H. Lehmann, J. Fiebach) a anglických divadelních vědců (N. Ridout, E. Hurley, H. Kelleher). Tyto práce obohacují pohled na vývoj ruského dramatu a jeho mezinárodní kontext.