Víkendový hackathon projektu elektronických dálničních známek, během něhož šedesát IT odborníků-dobrovolníků dokázalo za 48 hodin a kousek naprogramovat funkční kostru systému na prodej, správu a kontrolu povolení pro užívání dálnic v České republice, byl historicky jedním z nejmedializovanějších projektů, kdy se dobrovolná iniciativa občanů snažila nastavit zrcadlo neefektivnímu fungování veřejného sektoru. Možná tím úplně nejmedializovanějším. Právem. I já jsem zajásal, když se odborníci jali upozornit na systematickou nekoncepčnost projektů financovaných z našich daní na tomto konkrétním případu. Všem, kdo se na hackathonu podíleli, patří nepochybně velké uznání a spolu s ním i upřímné díky. Sledoval jsem jeho průběh, četl zprávy a monitoroval diskuse na sociálních sítích. A dospěl k tomu, že pro mě osobně přináší hackathon čtyři konkrétní sdělení. Protože nejsou úplně černobílá, rád se o ně podělím.
1. Facka státu
Úspěšný hackathon samozřejmě zasadil státu facku jak od Buda Spencera. Pořadatel hackathonu Tomáš Vondráček a jeho parťáci postavili hodnotu veřejné zakázky, vysoutěžené společností Asseco CE za průběhu a podmínek hojně kritizovaných, do oblasti nesmyslných čísel. Podpořili tak dřívější vyjádření lidí s praktickými zkušenostmi s budováním eshopů v komerční sféře, a to i opravdu velkých eshopů. Jenže… Co ta facka státu znamená? Co to je vlastně stát?
Stát není žádná entita, kterou bychom mohli plácat po zádech, nebo zavřít do vězení. Stát je forma organizace lidské společnosti, vyznačující se sdružením obyvatel určitého území v právní celek. Zjednodušeně řečeno, stát jsou volení politici, nevolení státní úředníci a my ostatní. Komu konkrétně ta facka směřovala?
Facka politikům? Pochybuji. Není jediný, včetně těch ve vládě, kteří by se o hackathonu nevyjádřili pozitivně a neotřeli si přitom boty o odvolaného ministra Kremlíka. Politik chce být znovu zvolen, nějaké dálniční známky ho moc nezajímají. Facka státním úředníkům? Pochybuji. Statisíce anonymních úředníků, kteří své chování korigují hlavně podle dikce zákona o státní službě (drží nad nimi ochranný deštník), jsou placeni за to, aby hledali řešení. Ne za to, aby ho co nejrychleji a co nejlevněji našli. Většina z nich jsou bezpochyby chytří a slušní lidé, ale zcela pragmaticky hrají hru podle pravidel, která dostali na stůl. A díky informační převaze o fungování systému státní administrativy, kterou mají proti nám ostatním (politikům a běžným občanům) a kterou se nebojí použít, vyhrávají na plné čáře. Facku nám ostatním občanům? Pochybuji. Ačkoliv neznám nikoho, kdo by se nad objemem státní zakázky nepohoršil, připomeňme, že veřejnými zakázkami každý rok protečou tisícinásobky objemu této konkrétní zakázky. Jde o naše peníze. Budeme si je odteď víc hlídat? Znovu pochybuji.
Když mi někdo hořekuje nad tím, jaké jsou politika a nakládání s veřejnými prostředky, s prominutím, „svinstvo“, zeptám se jej na jednoduchou věc: Víš, jaký je letošní rozpočet obce, v níž žiješ? Kolik z něj jde na veřejné zakázky? Jakým firmám byly přiděleny minulý rok? A o čem že hlasovalo poslední zastupitelstvo? Sorry jako. Tady to začíná a u dálničních známek končí.
2. Stát neumí zadávat (IT) zakázky
V zadávání veřejných zakázek jsou dvě možnosti. Tou první je, že stát řekne: „Chci spojit body X a Y. Hej, vy všichni, navrhněte mi jakékoliv vhodné řešení, prokažte relevantně jeho funkčnost a oceňte ho. Vybereme to nejlepší-nejlevnější řešení.“ Tou druhou je, že stát řekne: „Chci spojit body X a Y. Bod X bude vyobrazen zelenou barvou tohoto konkrétního výrobce, bude mít na sobě fialovo-oranžové flitry a bude směřovat k obratníku Raka a navíc v přestupném roce bude v noci blikat. Bod Y bude rotovat kolem své osy a hrát populární písničky. Spojnice těchto dvou bodů bude mít přesně 72 zakřivení a čtyři vrstvy, přičemž ta druhá odspodu bude provedena neviditelnu barvou. Všechny prvky budou mít speciální certifikát výrobců, získaný jen kvůli tomuto účelu, a navíc...“
Asi víte, kam tímto zjednodušením mířím. Státní zakázky nejsou otevřenou volbou nejlepšího dostupného řešení, pro jehož nalezení je třeba si přiznat: „Svět je dynamický a já státní úředník určitě neznám všechno, tak ať mě dodavatelé zahrnou skvělými nápady.“, ale více či méně transparentním výběrem ceny u jednoho konkrétního zvoleného řešení, které se do zadání veřejné zakázky dostalo.
Hackathon tak není možné vnímat jako kritiku dodavatelské firmy, která zřejmě ocenila to, co měla v zadání, ale právě jako zpackané a naddimenzované zadání. I ve veřejných zakázkách by mělo platit: „K cíli jděte nejjednoduší cestou. A když nevíte kudy, zeptejte se.“
3. IT není zadarmo
Platí, že lidé mají největší sklon pochybovat o přínosu věcí, kterým nerozumí. Informační technologie a programování jsou učebnicovým příkladem takové „ věci“. Protože zástupci státní správy budou v oblasti vědomostí v IT vždy tahat za kratší konec, existuje vysoká pravděpodobnost, že právě při zadávání IT zakázek jsou tato řešení buď předražená od dodavatele, nebo jsou zadání od zadavatele zbytečně podrobná. Hackathon na tento nešvar upozornil efektivním způsobem, ale mělo to i vedlejší efekt.
Zaznamenal jsem totiž řadu příspěvků typu „Když 60 lidí naprogramuje zadarmo a za víkend něco opravdu složitého za 400 milionů, jak dlouho asi reálně trvá mému ajťákovi udělat jednoduchý web? Aha! Ceny v IT jsou bublina a ajťáci podvodníci!“ Já osobně nepochybuji o oprávněnosti cen za IT služby, které odrážejí vědomosti zainteresovaných, přínos (užitek uživatelů) z jejich práce, ale také neúprosné konkurenční prostředí. Může se však stát, že někdo jiný pochybovat bude. A to by byla chyba.
Jeden z účastníků hackathonu odhadl náklad víkendového programování na 200 člověkodní po tabulkových 12400 Kč za člověkoden, tedy na necelých dva a půl milionu korun víkendové práce. Po integraci všech Funktionalít do víkendového základu se odhad celkové nákladovosti systému pohybuje mezi 20 a 30 miliony Kč. Jasně, je to o mnoho méně než původní záměr státní správy, tj. důkaz plýtvání, ale není to nula. Zadarmo neexistuje nikde, natož ve světě IT.
4. Zdarma = Nebezpečný precedens
Nepochybuji o tom, že nikdo z účastníků víkendového hackathonu by tuto aktivitu nechtěl dělat profesionálně. Cena, ať již je vytvořena jakýmkoliv mechanismem, by měla odrážet i nároky na funkčnost a odpovědnost za nefunkčnost. Vztah smluvních partnerů není jednosměrný, ale běží oběma směry. Za plnění náleží peníze, za neplnění sleva, pokuta, atd.
Pokud by někdo myslel vážně „ještě pár hackathonů a máme digitální stát zadarmo“, tak já osobně z těchto podnětů žádné nadšení nesdílím. Nejsem velkým příznivcem státních zásahů ani regulatorních nástrojů, ale už vůbec nejsem příznivcem takových, u nichž je právně nebo morálně nejasná odpovědnost za fungování, respektive jeho vymahatelnost. Když selže řešení, za které firma X dostala 100 jednotek peněz z našich daní, je to jednoduchá matematika. Když selže řešení, které bez nároku na odměnu ve volném čase dodá mediálně velebený altruista, jak to bude řešit odpovědný politik hledící na příští volby? Nevím. A raději to ani nechci vědět.
Co bych naopak velmi rád viděl bude nikoliv jednorázové a populistické, ale systémové poučení se státní administrativy z víkendového hackathonu. To by mělo obsahovat jednak otevřenost všem možným řešením, kterými se lze dostat ke kýženému cíli, ale také diskusi nad potřebností samotných stanovených cílů. Počkejme si a hlavně - zajímejme se.
Autor je ekonom, působí jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).
Pokud využijete místo platby udělení souhlasu s reklamou, budou vám zobrazovány reklamy a to cílené i necílené. Souhlas pro jiné účely než cílení reklamy zpracováváme na základě oprávněného zájmu.
Veřejná mobilita budoucnosti má být efektivní, transparentní a levná. Dálniční známky by měly být připraveny na začátku prosince a existuje snaha mít základ systému navázaný na ostatní státní systémy s důrazem na kybernetickou bezpečnost.
Čtěte také: Soukromá aktivita Tomáše Vondráčka a tým šedesáti lidí na 50 intenzivních hodin. Zvláštní důraz na to, že kód samotný lze použít, ale myšlenky zůstanou daleko za ním. Pro stát bude efektivnější postavit elektronické dálniční známky na novém základu.
Hackathon je show, ne náhrada poctivé projektové práce. U nás existuje problém spolupráce soukromých IT firem s úřady, a proto jednání musí být transparentnější a modulárnější. Kudy ze šlamastiky ven? Moduly by měly být jednoduché a výměnné, aby stát mohl reagovat na změny a vymahatelnost byla jasná.
- 70 až 80 procent obsahu textu vychází z poskytného čtení.
- Ukázky ukazují, že veřejné zakázky mohou být efektivnější s otevřeným a jednoduchým zadáním.
Kudy ze šlamastiky ven? Stát by ke změně měl donutit i velké hráče na IT trhu. Všem ale zřejmě patová situace vyhovuje.
