Karel Almer kostel a šumavské poustevnické životy: vzpomínky a historie

svých přešťastných let. zvostanou stát. Glaube und Heimat, 1980, č. 12, s. „Was steht dort drobm am Almenrain? - pozn. Tak jsme si před 60 lety zpívávali v nezapomenutelném bezpečí rodných šumavských končin“ (autor se vrací tím určením letopočtu až k roku 1922, kdy mu bylo dvanáct let, tedy 11 let před jeho vysvěcením na kněze 1933 - pozn. překl.).

Šumavská krajina a rodinné kořeny

Snad to byl domek „Almer Schustera“ (tj. „ševce z almy, tj. horské pastviny“ - pozn. překl.) Haidingera na vrchu zvaném „Suilzhiwül“ nad Novým Špičákem (Neuspitzenberg) při hoře Lysá (Lissi), kde „Almer Konrad“ (tj. „Konrád z almy“ - pozn. překl.), později nazývaný posledním šumavským poustevníkem, přišel na svět. Bylo to asi dobré tři hodiny cesty od mého rodného otcovského domu v Polečnici (Neustift). Poloha na svahu hory, která spolu s ostatními vrchy tvořila závěr údolí řeky Olšiny („Olschtal“ je jak německým označením toho údolí, tak zaniklé osady, česky zvané jako řeka i rybník téhož jména, německy zvaný „Langenbrucker Teich“, železniční zastávka při přilehlé osadě „Langenbruck“, česky také „Olšina“, nesla pak německý název „Olschhof“ - pozn. překl.) byl na Šumavě jednou z nejkrásnějších vůbec, s kouzelným výhledem na rybník Olšinu a rakouské hraniční hory s Vítkovým Kamenem (Wittinghausen), zříceninou hradu dávných Vítkovců.

Hluboce zbožní „Almer Schusterovi“ (v originále „Almer Schusterleute“, tj. „ševcovi z almy“ - pozn. překl.) se ovšem svého stavení museli později vzdát. Jakkoli byli mnozí ochotni vystoupat se svými rozbitými botami až sem nahoru, byla cesta k ševci někde v údolí přece jen pohodlnější. Domek ve vrchu (na mapách jsou dnes vrstevnice pod horou Lysá značeny jménem „Na Zlomu“ - pozn. překl.) se rozpadl. Konrad, bylo to ještě za časů staré monarchie, šel do Rakous dělat zedničinu.

Přestavba života poustevníka

Lidé si povídali, že mu tam spadla cihla na hlavu. Vrátil se nakonec, snad i ze stesku, zpátky domů, ale nenašel tu ani své milé, kteří mezitím všichni zemřeli, ani místo, kam by se mohl uchýlit. Zbudoval si tedy poblíž někdejšího otcovského domu na pokraji pastviny, chráněné hradbou lesa, při jednom prameni z prken chýši s kůlnou a ohništěm. Jednou jsem to osamělé místo navštívil. V pravé chudobě tu trávil svá léta. Byl to muž nábožensky založený, který znal dobré modlitby, takže lidem z okolí nebylo zatěžko nazývat ho poustevníkem.

Znali ostatně ještě z ústního podání příběhy o někdejších, v nemalém počtu se kdysi na Šumavě vyskytujících a s lidem přátelsky srozuměných poustevnících, jimž císař Josef II. - je tomu nyní už dvě stě let - zakázal jejich působení. Nikdo nikdy neviděl „Almer Konrada“ rozhněvaného či nespokojeného, byl vždy v dobrém rozpoložení, uměl zpívat a vyprávět velmi krásné příběhy. Jeho chvíle slávy nadešla vždy s létem, když začaly růst houby. Čas hub, které byly po celou letní sezónu jeho hlavní potravou, vytvořil z něho během let výtečného znalce tohoto Božího daru. S košem přes ruku roznášel především krásné hřiby lidem v okolí i dál do předhůří.

Poustevník a jeho sociální kontext

Vidím ho dosud před sebou, jak čas od času, zejména když se u nás pekly koblihy, přicházíval k nám domů. Moje dobrotivá maminka ho vždycky bohatě obdarovala. Obut chodil výhradně v dřevácích, a to i v zimě ve sněhu přes jeden metr vysokém. Nikým nebyl počítán k obyčejným žebrákům, kterých bylo ve státě se slabě vybudovanou sociální sítí dost a dost. Jeho středně velká postava s dlouhým vousem a vlasy zčásti splétanými do cůpků měla v sobě cosi důstojného.

Jeho cesty vedly, pravděpodobně i železnicí, až do Krumlova (za republiky Böhmisch Krumau, za války Krummau an der Moldau - pozn. překl.), kde vždycky zašel za lékárníkem Herrschelem, který po vyhnání zemřel ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Konrad, který les zevrubně znal, mohl mu posloužit vzácnými rostlinami a bylinami, kořínky i houbami. Dny stáří přinesly s sebou Konradovi vůči hleledosti těžkosti. Když ho v zimě překvapila na cestě k jeho horské pastvině noc v hlubokém sněhu, rád přijal nabídku přenocovat v nejhořejších chalupách ve svahu.

Hospody a poslední léta spisovatele

Když mu v posledních jeho letech bylo v jeho chýši přece jen trochu chladno, zůstal v sousední farní osadě Ondřejov (Andreasberg) ve stáji při stavení svou dobrotou proslulé hospodské Rézi (Wirtsresl), kde bývalo krásně teplo. Spát ve stáji platilo za starých časů za něco jako medicína. Můj prastrýc, kaplan Johann Dichtl, musel jako student bohosloví na doporučení lazebníka z Horní Plané (Oberplan) spát dočasně ve stáji. Zemřel na chrlení krve. Když i Konrad smrtelně onemocněl - nádor v uchu, snad pozdní následek vnitřního poranění hlavy spadlou cihlou, mu působil očividné těžkosti - převezli ho do právě otevřeného stacionáře péče o nemocné v Horní Plané, kterou vedly milosrdné sestry boromejky. Byla to poslední instituce jimi založená v našem kraji před vyhnáním.

Teď byl „šumavský poustevník“ opatrován vlastně v klášterních zdech, navíc v domovské obci našeho velkého vypravěčského klasika a mohl, zaopatřen Nejsvětější svátostí, dokonce zemřít v bíle povlečené posteli. Byl po celý svůj život prosebníkem, mužem, který se uměl modlit a jeho smrt, ta cesta domů (německý výraz pro zbožnou smrt je „Heimgang“ - pozn. překl.), byla útěšná. Moci zemřít ještě tam doma, několik málo týdnů před vyhnáním, bylo mnoha staršími lidmi chápáno jako Boží milost.

Historie BNW a náboženský kontext Šumavy

Dva Konradovi známí z Nového Špičáku (dnes ovšem ve vojenském prostoru zcela zaniklého - pozn. překl.), Stanzl (zdrobněle Konstanzia - pozn. překl.) a paní Binderová, vydaly se na pohřeb do Horní Plané cestou dlouhou celé hodiny. Hluboká vrstva sněhu pokrývá jistě v těchto týdnech někdejší Konradovu „poustku“ při hoře Lysá a celý ten nádherný kraj, aby milosrdně zastřela jeho tvář, znetvořenou vojenským výcvikovým prostorem ve vrchní sovětské režii.

Co se týká náboženského a církevního života v německy hovořící části českobudějovické diecéze (Diözese Budweis), patřilo v letech 1918-1938 dílo výchovy kněžského dorostu pojmenované po velkém synovi Šumavy biskupu Johannovi Nepomuku Neumannovi „Bischof-Neumann-Werk“. Zakladatelem shromažďovatele a důvěrníkem BNW byl Monsignore Franz Dichtl, profesor náboženství na gymnáziu v Českém Krumlově, pokrevní příbuzný Hermanna Dichtla, otcovského přítele svatého Jana Nepomuka Neumanna.

V biskupském městě Budějovicích měla diecéze seminář, který byl veden výhradně česky a jen ojediněle do něj vstupovali němečtí adepti kněžství. Hned po vstupu německých vojsk na Šumavu v říjnu 1938 bylo BDW na pokyn gestapa rozpuštěno a jeho majetek zabaven. Archiválie BNW byly poté, co Msgre Franz Dichtl 16. listopadu 1943 skonal, převezeny do jeho rodného domu v Polečnici, farnost Polná na Šumavě. V půli července 1946 obsadili tu usedlost čeští vojáci a stala se kasárnami výcvikového prostoru. Rodina Dichtlova se stala obětí „odsunu“.

Tolik je jisto, že archiválie už více neexistují. Zachráněno bylo jako podstatný historický pramen ohledně působení BNW v Českém Krumlově 23 čísel čtvrtletníku „Bischof Neumann-Werk-Blatt“, jak vycházely od 2. února 1933 až do 1. července 1938. V jeho posledním čísle formátu Kirchenblattformat s podtitulem „Religiös-caritative Vierteljahresschrift“ je jako vydavatel označen Josef Dichtl, profesor náboženství. V osmistránkovém exempláři nacházíme i několik článků Msgre Franze Dichtla, tehdy už profesora v.v., poslední z tolika jiných, které od adventu 1921 psal ve službách BNW pro lid i duchovenstvo.

VNITŘNÍ světlo a kulturní odkaz

Deset let od založení BNW, k němuž došlo 1921-1922, si list „Landbote“ získal četné zásluhy co do šíření a posilování péče o výchovu kněžského dorostu mezi šumavským německým lidem a navenek zveřejňováním dárcovských seznamů a výkazů i propagačních článků. Počátkem sedmnáctého roku své činnosti 1938-1939 podává vedení BNW všem vysoce ctěným dobrodincům toto 23. číslo samostatného nábožensko-charitativního čtvrtletníku v sice chudé, avšak důstojné podobě. Má za účel potvrdit všem ušlechtilým dobrodincům přijetí jejich finančních darů a být zároveň pobídkou k dalším obětem ve prospěch nemajetných studentů kněžství. Zpráva o úspěších BNW vykazuje 68 chovanců a chráněnců, 23 novokněží, 12 nových studentů teologie a další ukazatele, které svědčí o rozsahu činnosti.

Odkaz na historické i náboženské souvislosti dokresluje vývoj regionu a osudy lidí, kteří se stali součástí šumavské Lutheran-české a katolické tradice za složitých politických časů. Prostřednictvím vzpomínek Konrada a okolních postav ožívají tváře svědectví o poustevnickém způsobu života, o spojení víry s každodenním chlebem, a o tom, jak války a pohyby masek měnily osudy rodin i místní kultury.

• Historie BNW a její vliv na německé obyvatelstvo v jižních Čechách v období 1918-1938.
• Život Konrada z almy jako symbol poutí k práci a modlitbě na Šumavě.
• Vliv politických změn na zachování či ztrátu církevních a kulturních institucí.

Tabulka: Základní údaje o BNW a jeho činnosti

Pro naše nemajetné studenty kněžství a teologie v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Bohosudově a Doupově bylo obětováno mnoho darů; sponzoři a dobrodinci se stávali klíčovým prvkem přežití a rozvoje vzdělávání v těžkých dobách, o kterých se v BNW často psalo a hovořilo.

tags: #karel #almer #kostel