Balistické rakety série Temp představují významný mezník ve vojensko-raketové historii Sovětského svazu a dnes Ruska, v jejíž vývojové posloupnosti na vrcholu stojí ruské nejmodernější mezikontinentální raketové nosiče typu Topol-M (SS-27). Ačkoli uplynuly již dvě desítky let od stažení a následné likvidace této zbraně, zůstává systém Temp-S do dnešních dní v detailech neznámý a „veřejné raketové písemnictví“ disponuje jen základními technicko-taktickými údaji. Přes tyto nesnáze a vědomí si možných nepřesností, vyplývajících částečně z útržkovitých či neověřitelných svědectví, přinášíme základní přehled o tomto zajímavém a ve své době sofistikovaném raketovém systému země-země.
Vývoj raket na tuhé pohonné hmoty a vznik Temp-S
Vývoj byl pod vlivem amerických úspěchů s Polaris-A1 na TPH a Minuteman-1A naopak posunem sovětského i ruského vývoje. Teprve vlivem událostí za oceánem rozhodla sovětská vláda v létě 1959 o vývoji domácího raketového komplexu středního doletu na TPH. Hlavním konstruktérem a dlouhodobým ředitelem MIT byl A. D. Nadiradze, který stál u zrodu úspěšné řady sovětských raketových systémů na TPH. Temp byl rozpracováván jako svazek 4 motorů na bázi prachové TPH; systém obdržel index 9K71, raketa 9M71 a hlavice 9M72. Letové zkoušky probíhaly v letech 1961-1963, avšak parametry doletu nesplnily požadavky, a proto byly v létě 1963 práce na Temp ukončeny.
Vznik Temp-S se zrodil během letových zkoušek Tempu, kdy MIT na základě rozhodnutí vlády ze dne 5. září 1962 zahájil vývoj nové frontové rakety na TPH, nazvané Temp-S (9K76). Hlavním architektem byla spolupráce MIT a dalších ústavů; koncept dvoustupňové rakety na TPH byl realizován s pomocí NII-125 a dalších. Po zkouškách 1964-1965 dosáhla Temp-S první úspěšný start, a 29. 12. 1965 byla 9K76 přijata do výzbroje; sériová výroba probíhala ve Votkinsku. Temp-S byl prvním sovětským mobilním systémem s balistickou řízenou raketou na TPH.
Podvozek mobilního odpalovacího zařízení vznikal na MAZ-543 a 9P120 (Br-225) ve Volgogradu; exploatace byla typicky spojena s modulárním rozmístěním v frontových vojskách. První pluky Temp-S byly do bojové pohotovosti zařazeny v roce 1967 a veřejnosti se systém poprvé představoval na Rudém náměstí v roce 1967. V únoru 1968 byly Temp-S podřízeny Veliteli Pozemního vojska a systém vstoupil do role frontové, tj. operačně-taktické rakety v rámci sovětských sil.
Technické parametry a konstrukce Temp-S
Temp-S (9K76) obsahoval nosič 9M76 a bojovou hlavici; původní plány zahrnovaly hlavici 906B, chemickou hlavici Tuman-2 a tříštivotrhavé hlavice. Později došlo k nahrazení chemické hlavice aglomerující hlavicí typu 910 s účinností 1 Mt. Nosič je autonomně řízená dvoustupňová raketa s TPH náplní ve formě lisovaných kapslí. Oba stupně jsou téměř identické a využívají trubkový vysoce stabilizovaný motor s ogiválními tryskami a ablativním chlazením; koncová sekce obsahuje inerciální navigační systém a palubní počítač.
Tělo rakety z tenkostěného sklolaminátu, konstrukce se vyznačuje krížovou výztuhou a four-stabilizačními křídly v mřížovém provedení na konci druhého stupně. Plynné rozvody, kabelové kryty a odtrhové konektory zajišťují propojení s odpalovacím zařízením. První start 9M76 proběhl 14. 3. 1964 s dosažením 580 km; po úpravách dosahovala přesnosti ± 2 km. Systém byl vyřazen z výzbroje a poté znovu uveden do provozu s modernizacemi počínaje 80. léty; v 70. letech byla chemická hlavice Tuman-2 stažena a ukázala se potřeba vylepšení navigace a řízení.
Raketa 9M76B představovala modernizaci navigačního systému; přesnost se zlepšila díky radarovému/navigačnímu vylepšení v poslední fázi letu na cca 50-150 m. Výroba a rozmístění probíhala v 80. letech a Celkový počet nosičů v armádě se měnil s rozvojem frontových struktur a obranné doktríny.
Odpalovací zařízení a podpůrné technické prostředky
Odpalovací zařízení 9P120 bylo vyvinuto na podvozku MAZ-543A; v průběhu let vznikly varianty 9P120 pro kolový podvozek s vysokou průchodností terénem. Výstroj obsahovala i výklopný kontejner pro výsuv rakety, dále náhradní nádrže, trenažéry a technické prostředky pro výcvik. Letové zkoušky a statistiky ukazují, že Temp-S dosahoval změn v taktických parametrech a v počtu rozmístěných brigád v různých okruzích a vojenských formacích.
Nasazení a změny struktury ozbrojení
Na začátku 80. let byl Temp-S rozmístěn v několika vojenských okruzích a rozmístění východně od německé hranice posloužilo jako odvetné opatření proti rozmisťování amerických střel MGM-31C Pershing II a BGM-109G Gryphon. Do střední Evropy byly přemístěny tři raketové brigády Temp-S (2 do NDR a 1 do Československa), které držely nepřetržitou bojovou pohotovost. Později se Temp-S stal i nástrojem protiopatření v rámci obrany sovětských sil.
V průběhu roku 1987 byla podepsána dohoda o likvidaci raket středního a kratšího dosahu INF (USA-SSSR). Na začátku roku 1988 byl Temp-S stažen z výzbroje za účelem demontáže a likvidace; demontáž odpalovacích zařízení probíhala na Staňkovo (Bělorusko) a nasazené i skladované nosiče na Saryozek (Kazachstán). Likvidace probíhala formou svislého řezu a demontáže, čímž se zachovaly využitelné podvozky pro civilní sektor. Závěrem je nutné dodat, že některé z vojenských objektů zůstaly dodnes v připomínce sovětské přítomnosti a existují spekulace o jaderných hlavicích; oficiální potvrzení však chybí.
Souvislosti mezinárodních vztahů a souvislosti se současností
V rámci mezinárodních záměrů a strategií se zmiňuje projekt Iskander (Ochranný Iskander), který je spojován s modernizací a integrací modulárního systému pro ruské pozemní síly. Iskander kombinuje různé typy hlavic, včetně konvenčních, kazetových, termobarických a jaderných, a je navržen tak, aby dosahoval vysoké přesnosti, rychlosti a mobilnosti. Systém nabízí kvazibalistickou trajektorii, která ztěžuje předvídatelnost střetu a umožňuje koordinované starty v rámci baterie či roje střel, a to díky vnitřní komunikaci, sdílení navigačních dat a autonomnímu rozhodování o manévrech. Z hlediska taktiky a doktríny představuje Iskander systém moderní odpovědi na asymetrické hrozby a na modernizaci evropských obranných struktur.
V oblasti československé historie vojenské raketové techniky se zrodil vývoj a demonstrace mobilních zařízení a odpalovacích systémů již v období studené války. V ČSSR vznikly v šedesátých letech zdroje jaderného potenciálu v rámci Střední skupiny sovětských vojsk a vnitřního plánování byla zohledněna i možná mobilní nosnost a jaderné údery. První mobilní komplety a foto dokumentace cvičných střelby dokumentují vývoj a aktivní zapojení československého vojenského velení do tehdejšího systému zajištění obrany státu. Z historického hlediska byly taktickými a operačně-taktickými střelami vyzbrojeny jednotlivé brigády a pluky po staletích změn, s postupnou integrací do struktur sovětské i československé armády.
Současné a budoucí souvislosti
Ačkoli historické komplety Temp-S již nepatří k aktivní výzbroji, jejich role v historickém vývoji zůstává důležitá pro pochopení moderního vývoje ruských a mezinárodních mobilních raketových systémů. Iskander a moderní systémy 3M14/3M54 Club představují pokračování trendu modularity, integrace a vysoké technické vyspělosti, které definují současné a budoucí vojensko-průmyslové projekty. V mezinárodním kontextu zůstává důležité sledovat mezinárodní dohody o odzbrojení a opatření k omezení šíření jaderných zbraní, stejně jako technické inovace v navádění, autonomii a odolnosti proti protiraketovým systémům.
Ruský Iskander — zbraň, kterou nedokáže zastavit žádná protivzdušná obrana
tags: #mobilni #odpalovaci #vozidla