Možná vás to překvapí, ale Renault, jemuž se v Evropě poměrně daří, je za kanálem La Manche „na zavření“ a v rámci konsolidace tamního trhu dokonce ořezal portfolio aut na Twingo, Clio, Mégane a jejich (některé) deriváty. Statečně ale drží kompletní řadu Renault Sport, ba co víc, dokonce se ji chystá rozšířit! A to o auto, které má (nejen) ve Spojeném království hodně dobrý zvuk - Clio Williams! Zatím se sice jedná o nepotvrzenou informaci, Renault se ale prý chystá pochlubit se s tímto záměrem v dohledné době i oficiálně.
Stejně jako marketingově využívá toho, že je dodavatelem motorů pro vítězný Red Bull i imidžový Lotus, s Caterhamem bude vyrábět supersport a měl by /opět) benefitovat i se spojením se stájí Williams. Clio Williams bude vycházet z nedávno představeného Clia R.S., vybaveného přeplňovanou šestnáctistovkou, která disponuje výkonem 200 koní. Není ale zatím zřejmé, zda se na vývoji bude nějak podílet i samotná závodní stáj. Spíš ne (stejně jako posledně), zákazníci tak budou benefitovat zejména z vyššího výkonu, jenž se odhaduje na 220 koní a patrně sériově dodávaného podvozku Cup.
Původ a historie Clio Williams
Připomeňme si jen, že původní Clio Williams přišlo v roce 1993 na počest vítězné Mansellově efjedničkové sezoně s vozem Williams-Renault. Nebylo první ani poslední, ale zůstává nejlepší. Některá auta mají na svědomí lidé, do nichž byste to ani náhodou neřekli. A některá, třeba Renault Clio Williams, jsou na tom přesně opačně. Kouzelné slovo se za jménem francouzského hatchbacku neobjevilo proto, že by měl Williams s autem cokoli společného. Svým jménem bylo nejrychlejší Clio úlisně marketingovým počinem a barevné provedení se svezlo na stejné vlně.
Ve Francii nezapomněli ani na další vizuální kvality, přifoukli blatníky, nasadili hezčí kola a ozvláštnili kabinu. Tah fungoval, auto se dobře prodávalo a dokonale nápadné zůstává dodnes. Stejně jako dnes, i v devadesátých letech musela automobilka něco předvést, aby si získala náklonnost znalců. A francouzská automobilka věděla jak na to. Už Renault 5 Turbo byl šílený víc než jen trochu a samotné Clio mělo ve vlastní stáji potentní verzi 16V s osmnáctistovkou a téměř 140 koni. Při hmotnosti pod tunu to vůbec nebylo pomalé auto a jeho závodní verze s Jeanem Ragnottim za volantem pevně vězela v obecném povědomí.
Technika a recept na zábavu
Právě soutěžním ambicím vděčí Williams za existenci, navzdory svému jménu. Vedení Renaultu totiž tušilo úspěch ve skupině A, který však byl nedosažitelný bez plného využití prostoru daného pravidly. Motor F7P pod kapotou Clia 16V byl jistě dobrým výchozím bodem. U RenaultSportu se nespokojili s prostým převrtáním a vyměnili celou řadu dílů včetně ventilů nebo klikové hřídele, byť výsledných 150 koní na žádné velké změny neukazuje. Ani 175 newtonmetrů nevypadá rekordně, ale nezapomeňte, že táhnou jen 980 kilogramů.
Clio nejelo optimistických 215 km/h, jak sliboval Renault, ale dokázalo akcelerovat dost rychle, aby roztáhlo úsmv i největšímu skeptikovi. Podobně prosté byly také další ingredience receptu na zábavu. Speciálně vyvinutý podvozek si nehrál na žádnou formuli a povolil kolům překvapivě mnoho ústupnosti, když došlo na nerovný povrch. Největší službu ale autu udělal jeho nízký moment setrvačnosti. Silný motor dovolil řidiči vystřelit rychle ze zatáčky, ale výhodné rozložení hmotnosti mu umožnilo jet rychle také do ní. Lehoučké Clio sebou nechalo bezstarostně pohazovat ze strany na stranu. Přesně to udělalo z Clio Williams trhák.
Konstrukce a série
Renault vyráběl Clia Williams ve třech sériích. Téměř čtyři tisíce aut byly tak rychle pryč, že ještě v roce 1993 postavil Renault 1 600 dalších, aby pokryl poptávku. Pro rok 1994 představil druhou sérii, která už měla ABS a klimatizaci v příplatkové výbavě, naopak elektrická zrcátka byla ve standardu. Třetí série, vyráběná jen v roce 1995, dostala o něco světlejší lak Monaco Blue 432 a ABS do základní výbavy, stejně jako střešní okno, které bylo standardem na všech ostatních verzích Clia. A stejně jako v případě druhé série, ani zde už nebyla plaketa s pořadovým číslem.
A stejně jako v případě druhé série, ani zde už nebyla plaketa s pořadovým číslem. Celkem tedy vzniklo 12 100 exemplářů, dnes jich však existuje výrazně méně. Řada vozů byla hned upravena na soutěžní stroje a dost z nich skončilo neslavně, stejně jako spousta těch prodaných soukromě.
Výkon, jízdní charakter a popularita
Oproti osmnáctistovce měl dvoulitr F7R kromě objemu také 15 koní navíc, nabízel celkem 147 koní a 176 Nm. To stačilo k maximálce 215 km/h a ke zrychlení na stovku za 7,8 vteřiny. Zesílená pětistupňová převodovka JC5 měla první tři kvalty poskládané velmi nakrátko, až čtvrtý a pátý stupeň byly o něco delší. Ve všech rozích byly kotoučové brzdy, v první sérii ještě bez ABS, a spolupracovaly s pneumatikami o rozměru 185/55 VR15, obutými na zlatých kolech. Clio Williams bylo v nabídce pouze s těmito koly a pouze s jediným lakem, modrou barvou Sports Blue 449.
Modré byly také všechny ciferníky přístrojů na palubní desce; kromě těch běžných tu byly tři budíky navíc na středové konzoli a všechny hovořily o oleji - vlevo je vidět množství, uprostřed teplota a vpravo tlak oleje. Clio Williams první generace také mělo na palubní desce kovový štítek s pořadovým číslem; 0001 je úplně první vyrobený vůz, darovaný Franku Williamsovi ze závodního týmu, který jej později prodal zpět Renaultu.
Clio Williams si nekladlo za cíl být nejrychlejším v přímce, v zatáčkách ale excelovalo. Richard Hammond z britské televizní show Top Gear o něm napsal, že „jezdí s kuráží a odhodláním a radost z toho, jak se záď odlehčí a snaží se dohonit přední kola vnějším obloukem stejně rychle, jak uvolníte plyn, je děsivě, ale nádherně návyková. Clio Williams je všechno, co by hot hatch měl být - dost rychlý na to, abyste s ním měli plné ruce práce, ale vyžadující trochu snahy, abyste se na pořádnou rychlost dostali”.
Renault vyráběl Clia Williams ve třech sériích. Téměř čtyři tisíce aut byly tak rychle pryč, že ještě v roce 1993 postavil Renault 1 600 dalších, aby pokryl poptávku. Pro rok 1994 představil druhou sérii, která už měla ABS a klimatizaci v příplatkové výbavě, naopak elektrická zrcátka byla ve standardu. Třetí série, vyráběná jen v roce 1995, dostala o něco světlejší lak Monaco Blue 432 a ABS do základní výbavy, stejně jako střešní okno, které bylo standardem na všech ostatních verzích Clia. A stejně jako v případě druhé série, ani zde už nebyla plaketa s pořadovým číslem.
Celkem tedy vzniklo 12 100 exemplářů, dnes jich však existuje výrazně méně. Řada vozů byla hned upravena na soutěžní stroje a dost z nich skončilo neslavně, stejně jako spousta těch prodaných soukromě.
tags: #renault #dvoukridlo #williams