Diagnostická zásuvka a diagnostika starších vozidel: Roomster a další případy

Existují případy, kdy se opravené auto v autoservisu porouchá, aniž by to mělo jakoukoli příčinnou souvislost s tím, co automechanik udělal. Jednoho dne přijela do menšího autoservisu, kde majitel byl také jediným zaměstnancem, Škoda Roomster 1.6D, jejíž majitel si chtěl nechat vyměnit brzdové destičky. Oprava to byla triviální, takže proběhla celkem rychle. Po několika pokusech o nastartování se Škodovce vybila baterie. Dobití baterie však nepomohlo, Škoda nenastartovala. Automechanik tedy připojil diagnostiku, protože vůz měl nahodilou závadu, která evidentně s původní opravou neměla nic společného.

Mechanik v zoufalství vyměnil snímače polohy klikové i vačkové hřídele, což se zdálo jako nejvíce podezřelé. Pak přišlo to, co muselo přijít. Majitel vozu začal obviňovat automechanika, že mu auto rozbil. Nemělo smysl vysvětlovat, že výměna brzdových destiček nemá se zapalováním nic společného a že vše je pouze zlomyslná náhoda. Automechanik se rozhodl zajet pro pomoc do spřáteleného, nezávislého, ale dobře vybaveného autoservisu. Škoda byla odtažena na místo, kde se rovnou pustili do práce.

Vůz opět připojili k počítači, přestože od kolegy věděli, že ten nenašel žádnou chybu. V této situaci bylo rozhodnuto odečíst skutečné hodnoty při otáčení startérem. Technik připojil baterii k nabíječce, aby se při dalších pokusech zcela nevybila, a v mezidobí ještě jednou pečlivě zkontroloval kabeláž. Po důkladné kontrole požádal kolegu, aby mu pomohl provést ještě jeden test. Zkušenosti mu napovídaly, aby připojil proudové svorky ke kabelům baterie a zkontroloval proud odebíraný startérem při startu motoru. Závada byla nalezena. Na samotném startéru byla ještě provedena diagnostika a brzy bylo jasné, kde je příčina všech problémů. Viníkem byla spínací cívka. Dále vyšlo najevo, že zákazník nedávno vyměnil startér za repasovaný, který byl velmi levný.

Úspěch to byl dokonalý, protože závada byla nejen odstraněna, ale i majitel vozu uznal, že mechanik, který brzdové destičky vyměnil, s komplikacemi nemá nic společného. Diagnostická zásuvka v automobilu je jakousi branou pro vstup do nitra počítačových systémů implementovaných ve voze. Pro běžného uživatele je k nepotřebě, ostatně i její umístění je mnohdy velmi dobře skryto, ovšem pro servisního technika v autoservisu nebo technika stanice měření emisí je nepostradatelnou záležitostí.

Diagnostická zásuvka umožňuje připojení diagnostických přístrojů a následnou komunikaci s jednotlivými řídícími jednotkami (tzv. počítači) umístěnými v autě. Po připojení na diagnostickou zásuvku je rázem oblast získaných informací o vozidle a jednotlivých komponentách mnohem širší. Diagnostická zásuvka je zpravidla přítomna ve vozech od devadesátých let 20. století. Z počátku nebyla forma, tvar zásuvky ani datové protokoly nijak standardizovány, takže každý výrobce vozu si zvolil vlastní typ zásuvky, vlastní protokol.

15L-line inicializační linka nebo 2. 15L-line inicializační linka nebo 2. AL-line inicializační linka nebo 2. Opel cca. do r. Peugeot, Citroen cca. do r. 1L-line inicializační linka nebo 2. Peugeot, Citroen cca. r. 1L-line inicializační linka nebo 2. 4L-line inicializační linka nebo 2.

V tomto článku bychom Vás chtěli seznámit s problematikou diagnostikování starších vozidel, zejména těch, které ještě nepodporují diagnostickou normu OBD2. Mnoho zákazníků, ale i mechaniků osobních nebo nákladních motorových vozidel se ještě stále poměrně často setkává s problémem, kdy je třeba „napíchnout“ a vyčíst paměť závad u staršího vozidla. V tomto okamžiku zjistí, že dané vozidlo nemá standardní 16 pinovou diagnostickou zásuvku OBD2, ale zcela specifickou, se kterou se zatím nesetkali...

Tyto diagnostické zásuvky, které obecně nazýváme OBD1 se většinou vyskytují ve vozidlech vyrobených před rokem 2000. V této době nebyl ustanoven žádný globální standard pro diagnostiku vozidel, a tak si to každá automobilka dělala po svém. Jak tedy postupovat v případě, že potřebujeme diagnostikovat starší vozidlo? Kde začít? V prvé řadě tedy musíme zjistit, zda vozidlo podporuje novou normu OBD2, podle toho můžeme usoudit jakou diagnostickou zásuvku máme hledat…

Obecně lze říci, že pokud je vozidlo vyrobeno cca před rokem 2000, nebude pravděpodobně ještě podporovat OBD2 (ale, neplatí to vždy, některá vozidla již mohou podporovat tuto normu, nebo používají diagnostickou zásuvku OBD2). Vozidla vyrobená cca po roce 2000 by měla podporovat OBD2, ovšem opět některá podporují tuto normu až od r.v. 2003. Pokud takovýto štítek nenajdeme, nemusíme ještě zoufat. Druhá varianta je ověřit si Vaše vozidlo na internetu, např. Jestliže ani na výše uvedených stránkách v tabulce podporovaných vozidel není vůz uveden, ale má OBD2 zásuvku a je vyrobeno po roce 2004, skoro určitě bude kompatibilní s normou OBD2.

V případě, že je nalezen informační štítek nebo je vozidlo uvedeno v seznamu podporujících normou OBD2, může nastat ještě jeden menší problém, a to uvedenou OBD2 zásuvku ve vozidle najít… Většinou bývá umístěna v dosahu řidiče, tj. např. pod volantem, v pojistkové skříňce, mezi sedadly, ve středovém tunelu pod plasty atp.

Abychom nemuseli zdlouhavě řešit tuto hádanku, můžeme si výpomoci velmi užitečnou aplikaci pro telefony a tablety nazývající se v českém překladu „Konektor OBD“ (Find it!). Poté už „jen“ stačí mít autodiagnostiku, která podporuje diagnostický protokol dané značky a typu vozidla, popř. No zas tak jednoduché to bohužel není. Někdy je docela velký problém mít po ruce diagnostiku, která umí daný starý komunikační protokol, jež se používal v daném období na velmi krátkou, přechodnou dobu…

U mnohých moderních diagnostik se sice uvádí podpora vozidel cca od roku 1996, ale faktem je, že ne vždy obsahují staré specifické komunikační protokoly dané automobilky. Pak nezbývá než hledat a zkoušet, která diagnostika umí navázat komunikaci s takovýmto vozidlem. Druhou alternativou je, použití tzv. multidiagnostiky, kterých je dnes již na trhu celá řada. Dle seznamu podporovaných vozidel vydaný výrobcem zjistíme, zda je naše vozidlo podporováno.

Často se můžeme setkat s tím, že sice máme diagnostiku, která i podporuje diagnostický protokol vozidla, ale diagnostika neobsahuje potřebné OBD2 / OBD1 adaptéry. V tomto případě jsou dvě možnosti: za prvé můžeme potřebný adaptér zakoupit samostatně přímo u výrobce diagnostiky. Musíme však počítat s vyšší cenou (cca od 1000 Kč nahoru) nebo koupit neoriginální, zato však podstatně levnější adaptér na internetu.

Na internetu lze nalézt adaptér různých prodejců, různě zapojený; úplně nejhorší varianta je domácí „na koleně“ dle schématu staženého někde na internetu. Pokud by už někdo přistoupil k tomuto kroku, doporučujeme vyhledat technické informace v profesionálních příručkách nebo programech. U některých vozidel jako BMW a Mercedes se používají speciální adaptéry s aktivní elektronikou kvůli přepínání komunikace na jednotlivých pinech.

Ukázka jednoduchého zapojení OBD2/OBD1 adaptéru. U starších vozidel většinou před rokem 1996 se používala diagnostika blikacím kódem. Ta se prováděla u každé značky trochu jinak.

Přístroje a postupy pro blikání kódu: třemi možnostmi jsou LED diody signalizující chybu, vyblikání chybového kódu na řídící jednotce či aktivace MIL kontrolky na přístrojové desce. Dnes je tato metoda historická, avšak názorně ilustruje, jak se kdysi diagnostikovalo.

V některých případech nelze vozidlo diagnostikovat, a to proto, že vozidlo či systém nepodporuje určitý komunikační protokol, nebo kvůli poškozené řídící jednotce či svazku kabelů. Pokud se podezření na nefunkčnost některé řídicí jednotky potvrdí, lze ji testovat samostatně na stole, případně propojit více řídících jednotek, nebo použít CAN Gateway či BSI.

Jednotná diagnostická zásuvka OBD znamená velké plus pro servisování vozidel. Od roku 2000 platí normy ISO 9141, které vyžadují, aby každé vyrobené vozidlo bylo vybaveno zásuvkou OBD. Zabezpečení zásuvky OBD je jednoduché na montáž, nezasahuje do konstrukce vozidla a chrání konektor.

Jako praktický poznatek: umístění zásuvky bývá obvykle vlevo dole pod volantem, často za plastovou krytkou. Příkladem komunikace mezi dílčími částmi je popis ohledně různých typů kabelů a adaptérů, včetně poznámek o HEX-CAN kabelu a možnostech jeho použití s různým softwarem.

V poslední části textu se často objevují diskuse mezi techniky o tom, co všechno lze pomocí OBD kabelu a softwaru nastavit či vypnout, například vypnutí airbagu spolujezdce, reset servisního intervalu apod. Tyto úpravy bývají citlivé na konkrétní model a verzi palubní elektroniky.

Praktické shrnutí pro diagnostiku starších vozidel a Roomster

• Ověřte si, zda vozidlo má OBD2 zásuvku, nebo zda používá starší OBD1; zvažte internetové zdroje a seznamy kompatibility podle roku výroby.
• Pokud nemáte správný adaptér, zvažte multidiagnostiku či profesionální adaptér s kompatibilním protokolem pro konkrétní značku.
• U starších vozidel může být nutné identifikovat specifické komunikační protokoly automobilky a vyzkoušet kompatibilní diagnostické nástroje.
• V případě poruchy startéru či jiných složitějších částí je vhodné ověřit i konkrétní komponenty propojené s palubním systémem (např. CAN svazky, gateway).
• Historické metody blikacího kódu ilustrují vývoj diagnostiky a důraz na přesné postupy pro staré vozy.

Vhodné nástroje a doporučené postupy

1. Použijte aplikaci pro mobilní zařízení na vyhledání OBD portu a ověření kompatibility vozu s OBD2 standardem.
2. Zjistěte, zda je nutné pořídit adaptér od výrobce diagnostiky nebo zda stačí levnější neoriginální adaptér s ověřenou kompatibilitou.
3. Ověřte, zda vaše diagnostika obsahuje potřebné OBD1/OBD2 adaptéry pro daný model vozu.
4. Pokud nejde navázat komunikaci, zvažte testy na stole a/nebo zapojení více řídících jednotek pro ověření systému.

tags: #roomster #zasuvka #diagnostiky