Informace z těchto stránek mají pouze informativní charakter. V Česku platí zákaz skládkování využitelného komunálního odpadu od roku 2024. Teprve zvýšení poplatků za skládkování ale vytvoří prostředí, v němž se vyplatí budovat nové technologie na recyklaci a zpracování odpadu. Vláda má projednat věcný záměr nového zákona o odpadech. Vychází z plánu odpadového hospodářství do roku 2024, který mimo jiné počítá s ukončením skládkování směsných komunálních odpadů. Ano, ale se zpožděním.
Na začátku devadesátých let jsme šli stejnou cestou jako vyspělá Evropa. V roce 1992 jsme napsali vynikající zákon o odpadech a do něj jsme dali i finanční nástroje. Zřídili jsme Státní fond životního prostředí, který podporoval likvidaci starých skládek a pomáhal budovat novou infrastrukturu. Zároveň jsme začali zvyšovat poplatky za skládkování, abychom si vytvořili prostor pro nové technologie. Jenže pak jsme se zastavili. Protože poplatky za skládkování u nás zůstaly na 17,50 eura za tunu. Průměr vyspělých zemí Evropské unie je nyní okolo 60 eur na tunu. Poplatek je nástroj k tomu, aby se suroviny, které se bez užitku ukládají na skládku, začaly využívat jinak. To je vynikající signál. Máme osm let na to, abychom našli ke skládkám alternativu.
Na skládkách končí 9,6 milionu tun odpadu ročně. Budou se muset vybudovat nové technologie, dovézt know-how na zpracování vytříděného odpadu, aby se vůbec rozběhl obchod s druhotnými surovinami na vyšší úrovni, než je nyní. Jenom v plastech leží na skládkách nebo se vyvážejí suroviny pro plastikářský průmysl za pět miliard korun. Ty se nezhodnocují jen proto, že nemáme dostatečné zpracovatelské kapacity, třídicí linky. Ti, kdo svědomitě třídí plasty a vymývají jogurtové kelímky, to dělají zbytečně. Systém, který máme dnes na separaci plastů, není optimální. Ti, kdo svědomitě třídí plasty a vymývají jogurtové kelímky, to dělají zbytečně.
V popelnici na plast je podle našich odhadů až šestnáct druhů plastů. Z nich jsme schopni využít pět. Zbytek skončí na skládkách, nebo se levně vyveze. Je pořád levnější vyvézt zbytek na skládky nebo prodat bez dalšího zpracování. Kdybychom to tak nedělali, nebyli bychom dnes konkurenceschopní. Jiná situace je v průmyslu. Zde především velké firmy samy tlačí na co nejvyšší podíl recyklace odpadu. To má dvě roviny. Zvýší se náklady na zpracování, ale zároveň díky tomu vznikne prodejná surovina, která má přímého odběratele ochotného za ni zaplatit. Protože mu ji dodáváme v kvalitě, která se mu hodí do výroby.
V Česku dnes odpad jen vytřídíme, mnohdy ani ne na komodity, které jsou úplně prodejné, a pak hledáme někoho, komu ten plastový odpad předáme. U směsného odpadu, který dnes končí na skládkách, ministerstvo životního prostředí počítá s tím, že se bude dál třídit a využívat. Tady jsem trochu skeptický. Kázeň lidí v separaci hlavních komodit je vysoká. Takže zbývající komunální odpad už na suroviny roztřídit nejde. Bohužel je v něm také velké množství nebezpečných odpadů. Na rozdíl od plastů či papíru chybí hustší síť pro nebezpečný odpad. Proto ho lidé raději naházejí do popelnice, čímž její obsah znehodnotí.
Přebudovali jsme jednu třídicí linku v Benešově na simulátor mechanicko-biologického třídění. Výsledkem bylo, že frakce využitelné na spálení bylo velmi málo. Byla tam poměrně velká část, která by se dala kompostovat, avšak byla kontaminována nebezpečnými odpady. Z pěti milionů tun tuhého komunálního odpadu jsou dva miliony tun biologického odpadu. Ten je třeba využít. Přitom pořád končí v popelnicích. Pak je tady 1,5 milionu tun surovin, které lze vytřídit. Od letoška musí obce vyčlenit místo pro sběr biologického odpadu. Jde o to, jaký standard chce město poskytnout svým obyvatelům a jak si váží životního prostředí. V Nizozemsku máme města, která chtějí, abychom jim zajistili i sběr odpadů z kuchyní. Neodvážíme obsah popelnice, ale celou nádobu a vracíme ji novou, čistou. Samozřejmě takový systém je drahý. Česko na něco takového asi není připraveno. V Brně jsme převzali v roce 2010 centrální kompostárnu. V té době se tam likvidovalo méně než čtyři tisíce tun biologického odpadu. Dnes se kapacita blíží 30 tisícům tun a neproděláváme na tom. Nižší cenou, než za kterou by odpad uložili na skládce. Můžeme si to dovolit, protože získáme peníze z prodeje kompostu. Máme certifikovány čtyři výrobky od nejkvalitnějšího kompostu po rekultivační substrát. Zase ale jde o to, že musíte mít ve firmě specialisty na biologický odpad. My máme dva. Ti pomáhají městům, obcím i živnostníkům najít optimální systém nakládání s biologickým odpadem.
Utratilo se tady mnohdy zbytečně přes 1,5 miliardy korun na stavbu 190 malých komunitních kompostáren. První problém je, že se sbírá všechno a dává se to na jednu hromadu. Z takové suroviny ale nic pořádného nevyrobíte. Nějakému dělení odpadů nenahrává ani velikost provozovny.
Zdeněk Horsák, generální ředitel společnosti SITA CZ, k tématu dodává: „V Plzni se staví spalovna odpadů, Cheb chce malou spalovnu, Veolia oznámila záměr postavit velkou spalovnu. Provozujeme jich v Evropě pětapadesát. Do mixu nakládání s odpadem spalovna patří. Mohly by se tady postavit dvě, maximálně tři spalovny. Pro spalovnu totiž potřebujete nejen velkou nasávací oblast, z níž bude brát odpad, ale také odbyt tepla. Aby spalovna byla dlouhodobě ekonomická, musí mít ideálně dva kotle, každý na 150 tisíc tun odpadu ročně. Bez investiční podpory by se dala v roce 2020 postavit spalovna s kapacitou až 250 tisíc tun. Byl by to ale ekonomicky velmi rizikový projekt, do něhož by nikdo nešel. Pokud by dotace kryly 50 procent investic, vyplatilo by se velké spalovny budovat.“
Podmínkou je, že prodáte veškeré vyrobené teplo. To se povede jen ve městě velikosti Olomouce. Tak to není. V západní Evropě vedle sebe existuje energetické i materiálové využití odpadů. A oba systémy jsou naprosto rovnocenné. Jestli my z popelnic na plasty využijeme 15 procent, ve Francii se dostávají na 40 procent a v Německu to bude ještě více. Spalovny pak spálí jen ten zbytek. Je třeba u nás vytvořit prostředí, aby různé systémy pro nakládání s odpadem vůbec mohly začít fungovat. To znamená omezit a zdražit skládkování.
Aby se efektivněji začaly odpady využívat materiálově a energeticky, musíme se dostat v roce 2024 s poplatkem na 1350 korun za tunu. Ale pořád se bavíme jen o komunálním odpadu, kterého je zhruba pět milionů tun. Pak tady ale máme dalších 20 milionů tun z průmyslu, z těžby a ze staveb a demolic a od živnostníků. Ty musíme motivovat, aby se začali zabývat alternativními možnostmi pro likvidaci odpadu.
Nynější generální ředitel působí ve společnosti SITA CZ od roku 2002. Kromě řízení firmy v Česku a na Slovensku se podílel také na projektech v dalších zemích, například v Rumunsku, Libanonu, Maďarsku nebo Srbsku. Předtím pracoval ve zlínských společnostech Dekont a Barumprojekt. Vystudoval VUT v Brně a ve Zlíně a Mendelovu univerzitu v Brně. Je členem Evropské komise EUPA pro oběhové hospodářství.
Věda o spalovnách | CBC
Klíčové body pro budoucnost odpadů v ČR
- Navýšení poplatků za skládkování jako stimul pro recyklaci a nové technologie
- Potřeba rozšiřovat kapacity třídění a zpracování biologického odpadu
- Rozlišovat materiálové a energetické využití odpadů a budovat kompatibilní systémy
- Optimální počet a velikost spaloven s odpovídajícím odbytem tepla
- Podpora investic do moderních technologií a know-how pro recyklaci
- Jasný legislativní rámec a tempo implementace nového zákona o odpadech.
- Rozšíření třídicích linek a vznik simulátorů pro efektivní recyklaci.
- Podpora měst a obcí při sběru biologických odpadů a jejich využití.
- Vytvoření infrastruktury pro sekundární suroviny s důrazem na kvalitu a trh.
Pro doplnění přehledu se uvádí stručný kontext spolupráce s průmyslovými a vodárenskými subjekty, které se zapojují do celkové strategie nakládání s odpady a využití odpadních zdrojů v rámci regionů.
tags: #zdenek #horsak #barum #otrokovice