Pokusů o sestavení obrněnců bylo více. Pomineme-li kolejové typy, především obrněné vlaky, byl prvním pozemním obrněným vozidlem moderního typu Motor War Car inženýra Simmse z roku 1902. Slučoval nezávislý pohyb pomocí spalovacího motoru, pancéřovou ochranu a účinnou výzbroj. Je třeba dodat, že ve Francii se ve stejném roce objevil automobil Peugeot, který měl v prostoru zadních sedadel kruhovou, shora otevřenou pancéřovou nástavbu pro střelce s kulometem. Avšak velitel, řidič i motor postrádali jakoukoli pancéřovou ochranu. Francouzi se však díky tomuto hybridu vehementně hlásí o prvenství z hlediska obrněných aut.
Slavný konstruktér Frederic Richard Simms (1863-1944) se narodil v Hamburku a spřátelil se s německým vynálezcem Gottliebem Daimlerem. Koupil od něj licenci na (tehdy) rychloběžný benzínový motor a po přestěhování do Anglie založil firmu Simms Motors. Dále založil Britský královský autoklub (Royal Automobil Club of Great Britain). Ve spolupráci se slavnou zbrojovkou Vickers, Sons and Maxim z Coventry, výrobcem kulometů, se stal jedním z prvních konstruktérů bojových vozidel. Vedení společnosti naštěstí podporovalo nekonvenční nápady, mezi které patřilo i uvedené obrněné vozidlo patentované roku 1898.
Je zajímavé, že podobně řešené, poněkud menší obrněné auto si nechal roku 1896 patentovat v Anglii Američan Edward Pennington pod názvem Fighting Autocar. Toto vozidlo ovšem zůstalo na papíře a britští historici v oboru obrněné techniky označují Penningtona za šarlatána. Motor War Car nebyl prvním vojenským vozidlem, které inženýr Simms předvedl veřejnosti. Již v roce 1899 zkoušel takzvaný Motor Scout. Základ tvořil francouzský quadricykl (čtyřkolka) De Dion Bouton. V podstatě se jednalo o jakési čtyřkolové jízdní kolo s motorkem nad zadní nápravou. Pro vojenské účely byl nad přední osou s řídítky lafetován kulomet Vickers-Maxim s malým pancéřovým štírem. Osádku tvořil jeden muž, což pravděpodobně vedlo k nepřijetí vozidla do armády.
Je vyloučeno, aby jedna osoba zvládla řízení vozidla, nabíjení a mířenou střelbu. Výška nad terénem z něj navíc dělala skvělý terč. Nicméně, můžeme mluvit o pravzoru současných vojenských čtyřkolek. V roce 1900 zkonstruoval Simms u firmy Vickers obrněnou drezínu se zážehovým motorem, vyzbrojenou kulometem. Byla určena pro britské jednotky v búrské válce na jihu Afriky (1899-1902).
Jednalo se o malou drezínu vybavenou po obvodu pancéřovou, shora otevřenou nástavbou, vybavenou kulometem Maxim. Je třeba dodat, že se opět jednalo o historické prvenství, realizované díky možnosti použít malý a ve srovnání s parními stroji obrněných vlaků výkonný motor. Vozidlo dorazilo koncem roku 1900 do Nairobi, ale do bojových akcí již z nejasných důvodů nezasáhlo. Do této války mělo směřovat rovněž další vozidlo Simmse, a to obrněný automobil.
Je třeba dodat, že britská armáda využila v búrské válce řadu technických novinek, například masivní nasazení kulometů a využití periskopických zaměřovačů pro nepřímou střelbu dělostřelectva. Mnohonárodní britský sbor, který převyšoval obránce více než desetkrát, realizoval po řadě porážek v podstatě efektivní taktiku proti lidovému hnutí odporu formou teroru.
Motor War Car byl předveden veřejnosti a především tisku 4. dubna 1902 před výstavním centrem Crystal Palace v Londýně. Základ konstrukce tvořil rám, na němž spočívala pohonná soustava, přičemž na jeho bocích byly upevněny pancéřové plechy o tloušťce 6 mm ve tvaru trupu lodi. Už jen tento tvar byl revolučním řešením z hlediska odolnosti proti nastřelení pěchotními zbraněmi.
Pancéřová korba byla na rámu zavěšena pomocí listových per umístěných v prostoru čtyřčlenné osádky, což eliminovalo vibrace. Řidič a střelci se dostávali na svá stanoviště pomocí provazového žebříku spouštěného přes bok pancéřové korby. Čtyřválcový, čtyřtaktní, zážehový, vodou chlazený motor Canstatt- Daimler o objemu tří litrů poháněl přes frikční spojku a čtyřrychlostní převodovku Cannstatt zadní kola, odpružená listovými péry, a to pomocí ozubených řetězů. Vozidlo dosahovalo oficiálně na rovině rychlosti 9 mil/h (14,5 km/h), ovšem údajně mohlo uhánět v té době fantastickou rychlostí až 25 mil/h (40,2 km/h).
Přední kola odpérovaná vinutými pružinami byla řízena ze stanoviště na levém boku vozidla, vybaveného sklápěcím sedátkem, a to pomocí vodorovně umístěného volantu. Kvalitu jízdy měly zlepšovat pneumatiky. Speciální výstroj tvořil světlomet umístěný na pravém boku. Energií ho zásoboval generátor připojený k motoru. Rozdílné prameny, fotografie a obrázky uvádějí různou výzbroj.
V původním projektu mělo vozidlo dvě mechanicky otočné, shora kryté pancéřové kulometné věžičky. Na dochovaných nekvalitních fotografiích jsou většinou vidět dva kulomety Maxim se štíty na zádi vozidla. Na přídi byl buď další kulomet, nebo malorážový automatický kanón Vickers QF 1-pounder ráže 37 mm, známý jako pom-pom. Britská armáda a námořnictvo ho s úspěchem používaly v první a druhé světové válce.
Místy jsou v textech uváděny pouze dva kulomety, jeden na přídi a jeden na zádi vozidla na lafetách umožňujících střelbu s odměrem 3 600. Některé prameny uvádějí stejný (Simmsův patent v USA), jiné různý průměr předních a zadních kol. Nicméně na fotografiích je průměr rozdílný.
Na patentovém spisu lze vidět ještě jedno poměrně atypické řešení. Přední a zadní kolo bylo upevněno v podélné ose pancéřové korby, zatímco druhá dvě ve středu vozidla po stranách. Při realizaci naštěstí tento nápad dodržen nebyl. Délka pancéřové korby dosahovala 8,53 m, šířka 2,43 m a výška 3,05 m (v původním projektu s otočnými věžičkami). Světlost 0,59 m teoreticky umožňovala jízdu v terénu. Celková hmotnost vozidla je udávána 5,5 tuny, takže nebyla vysoká.
Nicméně ve spojení s úzkými koly a nízkou kvalitou cest, o terénu v poli ani nemluvě, se stala pro ministerstvo obrany dostatečným důvodem k odmítnutí vozidla. Oficiálním důvodem se stal pohon zážehovým motorem, přičemž armáda požadovala vznětový. Vozidlo navíc evidentně nevynikalo velkou příčnou stabilitou a chyběla možnost couvání. Efektivní zabrzdění, obzvláště při údajné maximální rychlosti 40,2 km/h, mělo jistě daleko k ideálu.
A history of this armored car would require a great many pages, devoted to its lengthy and varied service in the British armed services; and it is connected, oddly enough, with aviation. At the beginning of WWI the British military directed their thoughts to the need to protect newly built airfields against their being suddenly overwhelmed by enemy troops. The Royal Naval Air Service (RNAS) suggested to the Admiralty that a special armored car be developed, which could not only execute defensive functions but also as necessary support army units in combat, and fulfill communication and transport duties. In 1906 this firm introduced the highly successful Silver Ghost, which continued to be built by the factory while the War was already under way.
Admiralty engineers developed an original simple armored superstructure for the Silver Ghost chassis, which appeared to be successful in all respects. In December 1914 the first three cars were issued to the army. A rotating turret fitted with a Vickers machine gun was installed on top of the armored body. With the onset of physical fighting at the Western Front soldiers became interested in the armored car. However the idea of sending the car into the battle area, which featured impassable mud for kilometer after kilometer, was intimidating from the very beginning. The fragile suspension of this passenger car with an armored shell would never be able to survive in these conditions.
However the War quickly spread from Europe to other regions of the world. Instead of guarding airfields in the territory of Misty Albion, six newly formed squadrons of the Royal Naval Air Service were sent to the hot and dusty deserts of North Africa and to the Turkish province of Gallipoli, where the fighting had already been going on for some time. These cars were found to be highly useful weapons, and even the end of the Great War did not put a full stop to their career. In 1920 they underwent their first modernization. And four years later, another one.
Elegant on a passenger car, but worse than useless for a military armored car, the spoke wheels were exchanged for ones with full metal disks. The form of the turret was changed for an open topped one, and instead of a Vickers gun, a Boys anti-tank rifle and a Bren light machine gun were fitted. In the 1920s these cars continued to take part in armed service: in the colonies of Great Britain they co-operated with aviation, repressing local revolts by unarmed colonial tribes; and even in Europe employment was found for them, during the period of civil war in Ireland, when the British government delivered several armored cars to the Irish government to counter the attacks of the Irish Republican Army.
One of the cars passed into the hands of one of the best-known eccentric historical figures of the 20th Century, Lawrence of Arabia: his armored car was used by him during his guerrilla actions and other adventures in the Middle East. In due course the Thirties came to their end and there was again a smell of war in the air. There was extensive modernization in Europe, and also in the armor of the British Army. At the time about one hundred Armoured Cars remained in service in the colonies. The majority (about 70) of them were in North Africa, where they soon faced Italian troops. Today, some original armored cars of this type have been preserved in different countries of the world.
1940-1943. at Hominstone Museum, UK. Blarney, 1941.
Zrození tanku - obrněná válka v první světové válce
- Motor War Car (1902) - první moderní obrněný automobil, konstrukce Simms
- Peugeot (1902) - francouzský hybrid bez pancéřové ochrany velitele a motoru
- Motor Scout (1899) - předchůdce s kulometem na quadricyklu
- Obrněná drezína (1900) - pro búrskou válku, 6 mm pancéřování
- Silver Ghost (1906) - obrněná superstruktura pro RNAS
V 1900-1902 se britská armáda zabývala řadou technických novinek, například masivní nasazení kulometů a periskopických zaměřovačů pro nepřímou střelbu dělostřelectva. Mnohonárodní britský sbor realizoval po řadě porážek efektivní taktiku proti lidovému hnutí odporu formou teroru.
Další vývoj a modernizace obrněných vozidel v britském kontextu
V průběhu první světové války byly obrněné vozy adaptovány pro nové úkoly a terény; ve francouzských a britských koloniích pokračovaly služby i po konfliktu.