Jak je dobře známo, člověk patří spíše k živočichům stavěným pro chůzi a běh na delší vzdálenosti, než na sprint. Ačkoliv totiž vrcholoví maratonci dokážou na této distanci dlouhé 42 195 metrů porazit údajně i koně, ve sprintu dalece zaostáváme nejen za gepardy, ale také za většinou kopytníků a dalších šelem. Dokonce i někteří jedinci kočky domácí to s až 48 km/h snadno nandají nejrychlejším lidským sprinterům. Přesto je nejvyšší rychlost dosažená člověkem úctyhodná, dnes dosahuje téměř k hodnotě 45 km/h.
Historie rychlostního rekordu sprinterů ukazuje postupné zvyšování rychlosti v průběhu 20. století a počátku 21. století. Rekordy byly měřeny různými metodami - od ručního času a galvanometru po moderní elektronické časomíry. Důvodem nejistot v historických údajích bývá především nepřesnost ručního měření času, kdy skutečný čas bývá o 0,2-0,3 sekundy delší než zapsaný.
První zmínky o možnosti dosažení vysokých rychlostí sahají do 70. a 80. let 19. století. Étienne-Jules Marey v roce 1886 uvedl, že maximální rychlost člověka je asi 10 metrů za sekundu (36 km/h). V dalších létech se objevovaly různě interpretované údaje o rychlostech sprinterů, včetně časů 8,4-8,7 sekund na 100 yardů (92 m) z období 20. a 30. let 20. století.
V Los Angeles 1932 měl Eddie Tolan údajně běžet stovku rychlostí odpovídající přibližně 36 stop za sekundu; tyto odhady bývají spíše odvozené z biomechanických úvah než přímého záznamu. Historicky prvním - a dodnes často zmiňovaným - milníkem je rychlost kolem 40 km/h, ke kterému měl dospět Harold Davis; později ji oficiálně překonal Vladimir Sucharev v roce 1951 s formálním rekordem v rychlosti 0,44 s na pětimetrovém úseku.
V 60. a 70. letech se objevují další hodnoty až kolem 41-43 km/h, které se staly součástí rostoucího trendu nárůstu maximální rychlosti u špičkových sprinterů. Na Olympijských hrách v Římě 1960 se hovoří o rychlosti až 41,04 km/h v určitých úsecích závodu. Další významný milník nastal v letech 1982 a 1996, kdy Calvin Smith a Donovan Bailey zaznamenali velmi vysoké mezičasy na krátkých úsecích stovky a následně světové rekordy.
Vrchol rychlosti dosáhl Usain Bolt, který na MS v Berlíně 2009 zapsal světové rekordy na 100 m (9,58 s) a 200 m (19,19 s) a zároveň protnul hranici absolutní rychlosti nad 44 km/h. Během letové fáze dokázal dosáhnout i okamžiků nad 47 km/h, čímž se stal jasným ukazatelem současné špičkové rychlosti člověka na tratích 100 a 200 metrů. Podobně výjimečné výkony zaznamenali i další šampionští sprinteři z USA a Jamajky, ale Boltovo jméno zůstává se svým dlouhodobým vlivem nejvýraznější.
Co znamená síla a rychlost pro 100 m a 200 m dnes?
Na 100 m a 200 m rozhoduje o vítězství kombinace začátku, akcelerace, dosažení max. rychlosti a vytrvalosti v krátkém úseku. Maximální rychlost bývá často dosažena při 60-70 metrech, následně se drží vysokým tempem do cíle. Drift mezi jednotlivými sprintéry zachovává důraz na techniku: držení těla, frekvence kroků a délka kroku, práce rukou a efektivní došlap.
V rámci techniky se ukazují rozdíly pro krátké a delší sprinty. Sprinteři kladou důraz na krátký a výbušný krok, vysokou frekvenci a agresivní start, zatímco pro 200 m platí ještě důraz na ekonomii pohybu po kratším úseku, aby se zachovala vysoká rychlost i v závěrečných metrech. U 100 m se krok pohybuje kolem 240-260 kroků za minutu, u 200 m je frekvence poněkud nižší, ale stále vysoká, a délka kroku bývá delší, aby se maximalizovala efektivita na větší vzdálenosti.
Dalšími faktory ovlivňujícími rychlost jsou únava, terén a povrch. Únava zhoršuje držení těla a snižuje frekvenci kroků, terénní podmínky a povrch ovlivňují ekonomiku pohybu a odraz. Všechny tyto vlivy platí jak pro 100 m, tak pro 200 m, a jejich vliv je třeba zohlednit při tréninku i závodění na mezinárodní úrovni.
Tabulka s klíčovými údaji
| Disciplína | Nepřímé ukazatele rychlosti (přibližné) | Známý rekord/mezník |
|---|---|---|
| 100 m (muži) | 9,58 s (Bolt, Berlín 2009); max. rychlost nad 44 km/h | Usain Bolt, 9,58 s; 44,72 km/h (maksimální dosažená rychlost) |
| 200 m (muži) | 19,19 s (Bolt, Berlín 2009) | Usain Bolt, 19,19 s |
| 100 m (ženy) | 10,49 s (Florence Griffith-Joynerová) | Florence Griffith-Joynerová, 10,49 s |
V souvislosti srovnání s živočišnými rychlostmi je užitečné připomenout, že rychlosti sprinterů se často uvádějí jako průměrné či mírně odhadované na starších záznamech. Například srovnání s gepardem v technickém kontextu ukazuje, že pro humanoidního sportovce je dosažení rychlosti kolem 40-45 km/h v krátkém úseku výjimečným výkonem, kterému odpovídá současná špička světa a historicky znatelné milníky.
Vidíme tedy, že špičkoví sprinteři dosahují ve 100 m a 200 m skutečných rychlostí, které v historii překračovaly hranice, na nichž se dříve pohybovali jen ti nejrychlejší zvířata?
Odpověď zní: ano, ale pouze na krátkou dobu. Nejrychlejší běžci světa mohou na zlomky sekundy překonat rychlosti okolo 44-47 km/h v kritických fázích závodu, přičemž celkové časy zůstávají na úrovni 9,58 s pro 100 m a 19,19 s pro 200 m u nejlepších. Tato čísla ilustrují, jak extrémně vysoce je lidská rychlost limitována biomechanikou, silou, technikou a energetickým výdejem.
Slow motion running - side view
Na závěr lze konstatovat, že současný světový rekord 9,58 s Usaina Bolta a rychlosti v rychlostních fázích nad 44 km/h představují špičku lidského sprintu na 100 m a 200 m. Srovnání s živočišnými rychlostmi ukazuje, že lidská rychlost má své pevné meze, zvláště na krátké distanci, kde dominují speciální technika, reakční doba a rychlá akcelerace.
tags: #jakou #rychlosti #bezi #profesionalni #sprinteri