Mezi předměty denní potřeby se toho dočkal např. lux či žiletka, mezi automobily je to nepochybně džíp. Dnes toto slovo označuje terénní vůz s pohonem čtyř kol a je to i značka významného výrobce. Původně se ale jednalo o neoficiální název vozu, jenž se zapsal do historie vojenství tak jako snad žádný jiný. Americká armáda používala lehké terénní automobily již od závěru první světové války primárně pro průzkumné a spojovací účely, ale také pro přepravu zbraní pro podporu pěchoty. Žádný z nich se neuchytil, ale v roce 1940 armádu zaujala lehká terénní vozidla značky American Bantam Car Company, která se následně začala zkoušet.
Na jejich bázi vznikly požadavky na budoucí lehký terénní armádní vůz, které zahrnovaly mj. Střediskem vývoje se stal armádní sklad Holabird, který podléhal US Army QMC (Quartermaster Corps - zásobovací služba). V červnu 1940 bylo vypsáno výběrové řízení, do něhož se přihlásilo mnoho firem, ale prototypy dodaly jen firmy Bantam a Willys-Overland. O tu se kromě výše zmíněných firem ucházel i gigant Ford Motor Company a zdálo se, že armáda ho upřednostní. Začínalo být totiž jasné, že omezené kapacity obou zbylých podniků nebudou stačit na očekávanou hromadnou produkci. Spory se protahovaly a mezitím firmy Willys a Ford dodaly další prototypy, jež sice vycházely z typu značky Bantam, ale byly značně upravené. Jako lepší v řízení zhodnotili v červnu 1941 vůz Willys MA. Nakonec upřednostnila Willys MA, jenž byl překonstruován do definitivní podoby Willys MB. Sama automobilka ale dobře věděla, že její kapacity nestačí na očekávané počty vozidel, a tak poskytla vládě celou konstrukci jako nevýhradní licenci. Firma Willys měla sériově vyrábět dle svých možností a o zbytek se postaral Ford, který pak vozidlo dodával pod jménem Ford GPW. V době zahájení sériové produkce se pro vozidlo stále častěji užívalo označení Jeep, ačkoliv o jeho původu dodnes není zcela jasno.
Projektanti auto každopádně s ohledem na masovou produkci vyřešili výjimečně jednoduše. Základ konstrukce tvořil ocelový žebřinový rám, k němuž byly připojeny odpružené nápravy, motor, převodovka a otevřená ocelová karosérie. Kola s bubnovými brzdami byla zavěšena na jednoduchých listových pružinách s kapalinovými tlumiči. Jednoduchost vozu podtrhovala i palubní deska, která obsahovala pouze rychloměr s počítadlem vzdálenosti, palivoměr, ampérmetr, ukazatel teploty chladicí kapaliny a ukazatel tlaku oleje. Jednodílnou svařovanou karosérii konstruktéři koncipovali tak, aby vpředu seděl řidič a spolujezdec a vzadu čtyři další muži. Max. Vůz měl sklopné čelní sklo a dal se snadno vybavit natahovací plátěnou plachtou, jež tvořila střechu a záď. Na karosérii bývalo uchyceno rozmanité příslušenství, např. Na přední nárazník se někdy připevňoval řezač (svislý ocelový profil), který měl vyříznuté sbroušené místo pro případy, že by bylo přes cestu nataženo telefonní vedení či nástražný drát, což jinak mívalo fatální následky v podobě zranění či úmrtí vojáků. Na lafetě v zadní části vozu se často vozil kulomet, zpravidla Browning M2 ráže 12,7 mm či Browning M1919 ráže 7,62 mm. Džíp také běžně mohl tahat malý nákladní přívěs, tzv.
Přechod obrovského průmyslového potenciálu USA na válečný režim se projevil i v produkci džípů. Přesné číslo vyrobených vozů asi nebude nikdy zcela spolehlivě známo, neboť prameny armády i automobilek se zde rozcházejí. Nejčastěji se uvádí hodnota kolem 640 000 kusů zhotovených do konce války, z nichž zhruba 361 000 vzniklo jako Willys MB a necelých 278 000 jako Ford GPW. Uvedená čísla ale nejsou konečná, jelikož velké počty džípů sestavovali i útvaroví mechanici z náhradních dílů, které se rovněž dodávaly v gigantických objemech. Proto dnes řada znalců soudí, že celkový počet džípů vzniklých za války přesahuje million. V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) směřovaly tisícové série rovněž do spojeneckých zemí. Zdaleka nejvíce jich dostala Velká Británie, kam dorazilo bezmála 105 000 džípů, a druhé místo obsadil SSSR se zhruba 49 250 exempláři. V džípu jezdil mimo jiné i velitel 1. československého armádního sboru v SSSR, generál Ludvík Svoboda. Značné počty džípů mířily i do Kanady, Francie a Číny. Všude tento automobil sloužil jako osobní či nákladní vozidlo, pro průzkumné, hlídkové, spojovací či velitelské úkoly.
Flexibilita džípu se projevila nejen v rozsahu úkolů základní verze, ale i v množství zvláštních účelových variant. Patrně žádný vůz v dějinách se nedočkal tolika modifikací jako právě džíp, takže zde stručně zmíníme jen ty nejdůležitější a nejzajímavější. Džíp ale mohl také hrát roli platformy pro těžší zbraně; zkoušelo se např. několik úprav s 37mm protitankovým kanónem, ty se však do služby nedostaly. Naopak značně se rozšířily džípy nesoucí lehké dělostřelecké raketomety, jež se užívaly hlavně na tichomořském válčišti. Za pozornost stojí obrněné úpravy, s nimiž se také často experimentovalo. Sériově se nakonec nevyráběla žádná, uspěla ovšem řada polních modifikací džípu s přídavným pancéřováním. Mezi rozšířené polní úpravy se řadí i prodloužené džípy, na které pak navázal oficiální tovární program Super Jeep, jehož výsledkem mělo být šestikolové vozidlo. Takový automobil měl sloužit mj. Na opačném konci spektra se nacházely zmenšené a odlehčené vozy, stavěné především pro výsadkáře. Džíp však nezůstal jen na zemi, neboť dokázal i plavat a létat! „Plovoucím džípem“ byl Ford GPA, přezdívaný „Seep“ (Sea Jeep); tento malý obojživelník však nebyl příliš povedený ani oblíbený. Létající podobu džípu představoval britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy, který měl být tažen dopravním letounem.
Historie značky Jeep se s koncem druhé světové války samozřejmě neuzavřela, produkce běžela i po jejím skončení. Navíc se rozběhla také výroba u francouzské firmy Hotchkiss, která prodávala jen nepatrně pozměněnou kopii pod jménem Hotchkiss M201. Automobilka Willys-Overland logicky využívala obrovské popularity vozu pro účely reklamy a postavila celé své působení na trhu právě na válečném úspěchu džípu. Koncepce vozu se ale již v té době široce kopírovala a firmě Willys se přestávalo dařit. Po řadě komplikací se stala součástí korporace AMC, kterou poté převzal Renault a nakonec Chrysler. Původní válečný džíp se také dočkal spousty civilních modifikací a po světě dosud jezdí řada upravených kusů. Džíp ale nadále zůstává legendou především pro své nasazení ve druhé světové válce. Podle tabulkových výkonů byl spíše průměrný, jeho síla ale tkvěla v jednoduchosti, odolnosti a spolehlivosti. Automobilky tak mohly chrlit tisícové série, džípy se lehce obsluhovaly, snášely i nejhorší prostředí, vydržely tropická vedra i arktické mrazy, prach pouští i bláto džunglí. Daly se opravit i v těch nejprimitivnějších podmínkách a plnily neuvěřitelně široké spektrum poslání.
Odkud vůbec pochází slovo, jež se pak stalo i názvem výrobce terénních vozů? Dlouho převládal názor, že pojem „džíp“ vznikl z výslovnosti zkratky GP, tzn. General Purpose, víceúčelový, popř. Government Purpose, pro vládní použití. Pro toto tvrzení ovšem neexistuje žádný důkaz, protože vozu se v americké armádě takto nikdy neříkalo a název GPW byl jen interním označením ve firmě Ford. Zdá se, že mechanici v US Army nazývali „jeep“ každý automobil převzatý k vojskovým testům, a je potvrzeno, že v roce 1941 při prezentaci prototypu prohlásil zkušební řidič firmy Willys-Overland, že vůz je nazýván „Jeep“. V armádě se vozu kvůli jeho průzkumnému účelu nejprve říkalo „peep“ (což znamená nakouknutí či krátký pohled), ovšem asi od roku 1942 se rozšířilo slovo „jeep“.
Firma Willys-Overland po válce těžila z úspěchu vozu v reklamách, čemuž se značka Bantam pokoušela bránit soudní cestou s tím, že automobil původně vytvořila ona. Americká armáda pokračuje v programu velmi lehkého bojového vozidla ULCV (Ultra Light Combat Vehicle). Při aeromobilních a výsadkových operacích je třeba mít se na pozoru před protivzdušnou obranou protivníka. Američtí vojáci lehké pěchoty jsou proto při aeromobilních nebo výsadkových operacích vysazováni v dostatečné vzdálenosti od cíle. Nejznámějšími a nejnasazovanějšími jednotkami americké lehké pěchoty schopné aeromobilních a výsadkových operací je například 82. výsadková divize nebo 101. Americká armáda již několik let pracuje na způsobu jak vysazeným vojákům poskytnout větší mobilitu i palebnou sílu. Větší mobilitu a palebnou sílu lehké pěchotě poskytne velmi lehké terénní vozidlo ULCV.
Flyer 72. Americká armáda požaduje 300 vozidel, především pro 82. Zásadní podmínkou je možnost dopravy pomocí vrtulníků. Díky maximální hmotnosti 2000 kg lze ULCV přepravit v podvěsu vrtulníku UH-60 Black Hawk. Vozidlo ULCV se však nevejde do nákladového prostoru konvertoplánu V-22 Osprey - lze ho ale samozřejmě přepravit v podvěsu. V případě SOCOM se jedná o vozidlo Flyer vzniknuvší na základně programu GMV 1.1 (Ground Mobility Vehicle 1.1) a u námořní pěchoty lehké terénní vozidlo Phantom Badger. Mezi favority soutěže patří vozidlo Dagor od firmy Polaris Defense. Vozidlo již využívají speciální síly ze Spojených států, Austrálie nebo ze Spojených arabských emirátů. Předností vozidla Dagor je vynikající průchodnost terénem. Dalším favoritem je vozidlo Flyer 72 od společnosti General Dynamics. V neprospěch General Dynamics však hraje vytíženost výrobní linky. Až do konce roku 2020 všechna vozidla Flyer 60/72 poputují k SOCOM.
Lehké průzkumné vozidlo automobilek Willys a Ford značně podpořilo spojenecké úsilí v druhé světové válce. Automobilka Jeep nyní oslavuje 75 let od začátku sériové produkce legendárního kompaktního otevřeného speciálu pro armádu. Vojenský „džíp“ je jedno z nejsnáze rozpoznatelných aut v historii. Vzniklo jako reakce na armádní požadavek na výrobu lehkého průzkumného vozidla s pohonem 4x4. Americká armáda plánovala rozsáhlou modernizaci vozového parku zhruba od poloviny 30. let 20. století. Oficiálně ale sesumírovala konkrétní požadavky na „lehké průzkumné vozidlo“ až 11. července 1940, kdy už byla válka v Evropě v plném proudu, nicméně Spojené státy chtěly za každou cenu zůstat neutrální.
Armáda tak poslala v červenci 1940 všem fungujícím americkým automobilkám poměrně stručný popis toho, jak má nové lehké průzkumné vozidlo vypadat. Základní požadavky patřil pohon všech kol, rozvor náprav dlouhý maximálně 75 palců (1905 mm), rozchod kol maximálně 47 palců (1194 mm), sklápěcí čelní sklo, užitečná hmotnost 660 liber (299 kg), točivý moment alespoň 115 Nm a suchá hmotnost maximálně 1300 liber (589 kg).
Jméno Jeep se objevilo už v polovině března roku 1936 v kresleném komiksu s Pepkem Námořníkem. Jeep byl zvířátko s nadpřirozenými schopnostmi, které se mohlo pohybovat mezi dimenzemi a řešilo zdánlivě neřešitelné problémy. Rovněž se říká, že právě zázračné schopnosti vozu Willys MB dostat vojáky z problémů stály za tím, že mu dali přezdívku Jeep. Avšak záznamy uvádějí, že slovo „jeep“ bylo vůbec poprvé používáno americkou armádou už od roku 1914. Objevte dobrodružství s novým Mini Jeepem Willys 150ccm model 2026!
Historie značky Jeep pokračuje i po WWII. Ford GPW a Willys MB byly nakonec unifikovány a výroba se rozšířila do dalších zemí; britská a sovětská strana si vyžádaly značnou část již vyrobených vozidel. Původ slova jeep je v tomto podrobně rozebrán a existují tři hlavní verze, proč vzniklo: z komiksu Pepka Námořníka, jako fonetická zkratka GP a jako všeobecné označení pro vládní a všeobecné účely. Ford GPW získal označení Military Model s písmenem W pro Willys a s rozvorem 2034 mm. Willys MB byl modernizován a měl např. výkonnější filtr, větší palivovou nádrž a další technické vylepšení. Všechny tyto kroky vedly k masové produkci, která utvářela obraz moderního terénního vozidla pro ozbrojené síly i civilní trh.
| Model | Výrobce | Rok zahájení produkce | Klíčové vlastnosti |
|---|---|---|---|
| MB | Willys | 1941 | lepší motor, rám, chladič |
| GPW | Ford | 1941 | spojení s Willys, licence |
| Bantam Mk II/40 | Bantam | 1940 | první ověřovací série |
Z historie modernějších vozidel: Americká armáda pokračuje v programu velmi lehkého bojového vozidla ULCV a vyvíjí moderní lehká terénní vozidla pro aeromobilní a výsadkové operace. Z řady kandidátů se prosadí Dagor, Flyer 72 a další, které slouží v různých specializovaných útvarech po celém světě. Džíp tedy zůstává legendou pro svou jednoduchost, odolnost a široké spektrum použití, a dodnes připomíná období masové mobilizace a inovací ve 20. století.