Nad hladinu se náhle vynoří obluda, zaútočí na loď a stáhne námořníky do vodního hrobu. Podobné scény jsou už po celé věky námětem mnoha legend. V ROCE 2007 se náhodnou kořistí rybářů v Rossově moři u Antarktidy stal kalmar Hamiltonův. Včetně chapadel měřil asi 10 metrů a vážil skoro 500 kilogramů. Podobnou mořskou obludou je krakatice. Její tělo má torpédovitý tvar a oči mohou být tak velké jako lidská hlava. Má osm ramen s řadami přísavek a dvě dlouhá chapadla, kterými si podává potravu. Svým silným zobákem dokáže přeštípnout ocelový kabel. Na kalmarech a krakaticích si však pochutnává ještě větší mořský tvor - vorvaň. Dorůstá délky asi 20 metrů a může vážit i 50 tun. Vorvaní zub váží téměř jeden kilogram! V žaludku mrtvých vorvaňů byly nalezeny kusy krakatic. Vorvani mívají na obrovské hlavě kruhovité jizvy od přísavek krakatic, což svědčí o tom, že tito hlavonožci se jen tak nevzdávají. V roce 1965 námořníci z jedné sovětské velrybářské lodě tvrdili, že viděli boj mezi krakaticí a 40tunovým vorvaněm. Oba soupeři v boji zahynuli. Krakatice a vorvani jsou skutečnými obry, ale plejtvák obrovský, největší savec na světě, je ještě předčí. Nejdelším známým exemplářem tohoto kytovce byla 33 metrů dlouhá samice ulovená v Antarktidě. Plejtvák obrovský může vážit až 150 tun. Jen jeho jazyk váží tolik jako dospělý slon! A představte si, že čerstvě narozené mládě je dlouhé sedm až osm metrů a těžké tři tuny. Žralok lidožravý má 3 000 hrozivých zubů a je asi nejobávanější dravou rybou. Největší známý exemplář měřil sedm metrů a vážil 3 200 kilogramů. Největší rybou je žralok obrovský. Průměrně dorůstá délky 7,5 metru, ale může být i dvakrát větší. Tlamu má širokou až 1,4 metru, takže by snadno dokázal spolknout člověka. Není to však zuřivý dravec, který by lovil jiné velké tvory. Časopis National Geographic se zmínil o biblické zprávě o proroku Jonášovi, kterého spolkla velká ryba, a uvedl: „Neobvyklé zažívací ústrojí žraloka obrovského se hodí k Jonášovu příběhu.“ Tito žraloci používají „nenásilný způsob, jak se zbavit velkých, těžko stravitelných předmětů, které náhodou spolknou“. Dalším obrovským mořským živočichem je chobotnice velká, která může vážit až 250 kilogramů. Kdysi se jí říkalo ďábelská ryba a lidé věřili, že dokáže potopit loď. Ve skutečnosti je plachá a skrývá se v jeskyních a skalních štěrbinách na mořském dně. Má osm chapadel, která v rozpětí mohou měřit 10 metrů. Ze všech bezobratlých živočichů má největší mozek. Podobně jako krakatice je chobotnice schopná měnit barvu a tak splynout s okolím, používá proudový pohon a dokáže uniknout nebezpečí tím, že vypustí hustý oblak inkoustové tekutiny. Všichni tito mořští tvorové přinášejí chválu Jehovovi, svému Stvořiteli.
Biologická diverzita a taxonomie: jak poznat skutečnou „obrskou“ diverzitu
3. 12. Tradiční jednotkou biologické diverzity je druh. Komplikací ovšem je, že jeho chápání se mezi odborníky velmi různí. V současnosti probíhají v systematice a taxonomii poměrně líté disputace mezi zastánci různých druhových konceptů - biologického, fylogenetického či genetického (existují jich desítky). Atmosféra se dá velmi dobře ilustrovat na systematice savců (např. Objevování diverzity pomocí molekulárně-genetických postupů obvykle přináší nárůst počtu taxonů, neboť „předgenetické“ metody často nedokázaly odhalit skrytou diverzitu, kterou evoluce překryla konvergentními adaptacemi. Rušení taxonů je podstatně vzácnější. Z pohledu publikačního procesu je druhá činnost navíc i o dost náročnější. Rušení taxonů se také nemusí setkat s velkým nadšením v komunitě odborníků, zejména pokud autoři originálního popisu stále žijí. Zjištění, že k sobě patří formy dosud považované za jiné druhy nebo i vyšší taxony, je přitom vlastně mnohem zajímavějším fenoménem než popis mnoha nových kryptických druhů.
Etiopie a horská endemika
Etiopie, dříve Habeš, je země geologicky, biologicky i kulturně velmi pestrá. Zahrnuje dvě celosvětově významná centra biodiverzity - východní afromontánní a Africký roh. Zjednodušeně můžeme říci, že z nízko položených savan, pouští a polopouští vystupuje monumentální masiv Etiopské vysočiny. Nad hranicí lesa se vyskytuje rozsáhlá plocha jalovcových a vřesovcových porostů a zejména afroalpínské pásmo s nízkou vegetací. Na rozdíl od izolovaných tanzanských, keňských nebo kamerunských hor si zřejmě málokdo vybaví nejvyšší vrcholy těch etiopských. Etiopské hory nejsou významné pouze výškou, ale především tím, že opravdu vysoko leží velká část jejich rozlohy (15 % Etiopie je nad 2000 m). Často používané označení „střecha Afriky“ vůbec nepřehání. Z tropické části kontinentu, která se nachází nad 2000 a 3000 metry, je v Etiopii neuvěřitelných 50 resp. 80 %, přestože rozloha Etiopie činí pouhých 3,5 % kontinentu. To spolu s geografickou izolovaností vysočiny od dalších hor, přítomností Velké příkopové propadliny a dalších hlubokých údolí s velkými řekami (Není divu, že je Etiopie známa velkou diverzitou své fauny a zejména jejím endemismem. U savců dosahuje 11 % (z 280 druhů je 31 endemických) a vysoký je i u velmi pohyblivých ptáků (3 %). Z velkých savců jsou erbovními endemity například pavián dželada, nyala horská nebo vlček etiopský. Prvním zvláštním hlodavcem je myš hřbetopruhá (Muriculus imberbis), která obývá otevřené biotopy ve výškách nad 2000 m. I ve vhodném prostředí je pravděpodobně dosti vzácná, neboť dosud bylo známo pouze několik málo jedinců. Má prodontní dentici. To znamená, že řezáky nejsou tolik zahnuty dovnitř jako u ostatních myší, ale jsou namířeny víc dopředu. To by mohlo napovídat, že je myš hřbetopruhá částečně hmyzožravá anebo také že ráda hrabe. Zástupcem rovněž monotypického rodu je myš Nikolausova (Megadendromus nikolausi). Tato relativně nedávno popsaná myš žije ve vřesovcových porostech v jihovýchodní části vysočiny ve výšce nad 3000 metrů a donedávna byli známi pouze čtyři jedinci. Jak napovídají první čtyři písmena latinského rodového jména, je oproti svým blízkým příbuzným opravdovým obrem. Všichni zástupci rodu Dendromus jsou totiž velmi drobní (do 10 g), velmi dobře šplhají po trávě a mívají pro tento účel i chápavý ocas. Na rozdíl od nich ovšem M. nikolausi dosahuje hmotnosti až 70 gramů. Dále se liší i znaky na zubech (hrbolky navíc) a kratším a asi i nechápavým ocasem. Posledním aktérem je hlodoun velkohlavý, který je v místech svého výskytu snadno pozorovatelný. Tím se liší od ostatních zástupců rodu, kteří jsou aktivní primárně pod zemí a na povrchu je lze spatřit jen výjimečně. Obývá jediné místo na světě - afroalpinskou tundru v pohoří Bale v jihovýchodní části vysočiny, kde žije v nadmořských výškách nad 3000 m. Je to opravdu zvláštní tvor. Je několikanásobně větší než většina ostatních hlodounů - váží až jeden kilogram. Jeho oči vypadají kvůli zúžené infraorbitální přepážce, jako by vystupovaly na vrch hlavy, jejíž profil tím připomíná hrocha nebo skupinu obojživelných ryb. Tato zajímavá morfologická adaptace má prozaický důvod. Svému nositeli umožnuje prozkoumat okolí, ještě než opustí bezpečí podzemní nory a vydá se sehnat něco k snědku. Hlodoun velkohlavý je výrazně aktivní nad zemí, i když opouští chodby obvykle jen na vzdálenost délky těla, což postačuje k nashromáždění vegetace. A co je na nich zajímavého? Bystrý čtenář si zajisté všiml, že všechny tři druhy jsou výrazně větší a žijí ve vysokých nadmořských výškách. To jsou často propojené fenomény, známé jako Bergmannovo pravidlo. Savčí druhy nebo populace z vyšších nadmořských výšek (ale i severnějších šířek na severní polokouli) mívají nápadně větší velikost těla. Když jsme se v roce 2012 poprvé vydali prozkoumat drobné etiopské savce, nad podobnými věcmi jsme moc nepřemýšleli. Nutno přiznat, že o místní fauně jsme měli spíš povšechnou představu. Pak jsme ale v poslední pasti na konci jedné z odchytových linií v pohoří Arsi nalezli podivnou myš s pruhem. Došlo nám, že máme před sebou nejspíš desítky let nespatřený unikát, myš hřbetopruhou. Ještě větší překvapení nás čekalo po osekvenování části její mitochondriální i jaderné DNA. Předek současné myši hřbetopruhé se od většiny dalších afrických zástupců rodu odštěpil relativně brzy na začátku pliocénu a s několika dalšími druhy zůstal izolován ve východoafrických horách. Ostatní příbuzní se později úspěšně uchytili po celém kontinentu a některé savanové druhy se výrazně zmenšily. V roce 2013 se našemu kolegovi z Ruské akademie věd L. A. Lavrenčenkovi povedlo po více než 20 letech každoročních výprav odchytit v pohoří Bale pátý exemplář myši Nikolausovy. Ani zde molekulární analýza neprokázala sesterský vztah k očekávaným příbuzným z rodu Dendromus. Naopak, tato několikanásobně zvětšená „obluda“ je jednou z vnitřních linií, což zpochybnilo opodstatněnost existence rodu Megadendromus. A jak je to s hlodounem velkohlavým? Podobně. Použití mitochondriálních i jaderných markerů ukázalo, že hlodoun velkohlavý není sesterskou linií k ostatním druhům rodu, které jsou dnes známy jako druhový komplex T. splendens. Tvoří opět vnitřní, jen morfologicky výrazně modifikovanou linii uvnitř rodu. Použití genetických metod postavilo na hlavu i dosavadní představy o druhové diverzitě a místě vzniku hlodounů. Do té doby se předpokládalo, že v Africe žije 13-14 druhů. Naše analýza ovšem ukázala, že druhů je s největší pravděpodobností šest a kolébkou jejich rozmanitosti není Keňa, ale Etiopská vysočina. Výše uvedené příklady ukazují, jak zavádějící může být použití vnějších znaků v taxonomii i u tak dobře známé skupiny, jakou jsou savci. Genetická informace nám kromě možné nápovědy při třídění jednotlivých taxonů naznačuje i to, jakými evolučními mechanismy současná biodiverzita vznikla. V extrémních podmínkách etiopských hor zcela jistě silně zapůsobil přírodní výběr. Vznikly morfologické a fyziologické adaptace a „horské“ linie se velmi rychle odlišily. Odlišnosti jsou natolik výrazné, že klasická taxonomie založená na studiu vnějších znaků pro tyto druhy bez zaváhání vytvořila samostatné rody. Bohužel toto centrum je stejně jako řada jiných tropických oblastí silně ohroženo - možná více, než jsme si dosud mysleli. Horské ekosystémy jsou celosvětově ohroženy klimatickými změnami, které posunují jednotlivé typy prostředí do vyšších nadmořských výšek. S prostředím se pochopitelně stěhují i jeho obyvatelé, přičemž ti vrcholoví už nemají kam jít. Politické události posledních měsíců, plánované ekonomické reformy a navazování spolupráce s okolními zeměmi by mohly být prvním krokem k stabilizaci situace a v dalších letech by mohly vést k rychlejšímu bohatnutí země.
V rovině techniky a dopravy se odvíjejí paralely: hybridní systémy spojují dva světy, ale jejich výsledná efektivita a spolehlivost bývá nejistá. Příběh plug-in hybridů ukazuje, že kombinace spalovacího motoru a baterie nemusí vždy přinášet očekávané výhody; skutečná bilance nákladů, spolehlivosti a využitelnosti se ztrácí ve výrobních a provozních asymetriích. Odborné studie i praktické testy zdůrazňují, že bez jasné infrastruktury a bez dlouhodobé provozní spolehlivosti není „nejlepší ze dvou světů“ vždy výhodou pro uživatele.
Praktické poznatky pro vědu, ochranu přírody a technologie
- Legendy a skutečnost: obry nejsou jen mýty; některé druhy skutečně dosahují neuvěřitelných rozměrů a adaptací, které vyžadují pečlivé vyhodnocení v kontextu evoluce a ekologické historie.
- Etické a praktické dopady taxonomie: genetika umožňuje lépe poznat historii druhů a jejich vzniku, což má bezprostřední dopad na ochranu habitatů a prevenci biotvarových ztrát.
- Horské etiopské ekosystémy jako model evoluce: izolace, vysoká nadmořská výška a klimatické změny tvoří laboratoř pro studium adaptací a limitů biodiverzity.
- Technologické paralely: hybridní systémy v automobilovém průmyslu ilustrují složitost propojení dvou energetických modalit a potřebu důsledného testování v reálných podmínkách.