Japonští inženýři přišli s prvním létajícím autem, které prošlo bezpečnostním testem. Další z vizí vědecko-fantastických filmů a knih se začíná pomalu naplňovat. Po nástupu malých dronů, které si v uplynulých letech oblíbili amatéřští fotografové, filmaři nebo armáda, začínají tyto stroje nacházet své uplatnění také coby transportní prostředky. Není přitom velkým překvapením, že jedním z největších průkopníků je technologicky velmi vyspělé Japonsko, kde vzniká hned několik transportních konceptů létajících dronů, z nichž první už obdržel oficiální certifikát bezpečnosti od tamějšího Ministerstva země, infrastruktury, dopravy a turismu (MITL).
Za dronem značky SD-03 stojí japonská společnost SkyDrive, která tento konkrétní model představila v roce 2020. Jde o jednomístný stroj poháněný elektřinou, který je současně díky uspořádání osmi protiběžných rotorů schopný kolmého vzletu i přistání. Letové možnosti demonstrovala společnost SkyDrive v den odhalení SD-03, kdy technik úspěšně obletěl plochu před výrobní halou a bezpečně přistál. Co se týče zmiňovaného certifikátu, je vydáván dopravním prostředkům po splnění přísných testů, kterými SD-03 dokázal v Japonsku projít jako první létající dron určený pro transport lidí. Výsledkem je stroj, který je momentálně schopný letět po dobu 10 minut a vyvinout maximální rychlost 48 kilometrů za hodinu, což není mnoho, ale vše závisí na kapacitě baterie, resp. její hmotnosti. SkyDrive přitom nechce příliš otálet a hodlá SD-03 uvést do prodeje už v roce 2025, kdy by mohl dron začít plnit funkci vzdušného taxi společnostmi, které se do něj rozhodnou investovat. Tento dvoumístný dron má mít odlišnou konstrukci (především, co se usazení rotorů týče) a měl by být schopný vyvinout rychlost až 60 kilometrů za hodinu s efektivním doletem až 30 kilometrů.
Historie létajících automobilů: průkopníci a klíčové milníky
1917 | Poskočit do nebe Autoplane | značka: Curtiss Autoplane
1949 | Rozlož si sám Aerocar | značka: Molt Taylor Aerocar
1957 | Zůstáváme na zemi VZ-8 Airgeep | značka: Piasecki
1958 | Budoucnost je jasná Volante | značka: The Ford Motor Company
1973 | Smrt pro pokrok Mizar | značka: Advanced Vehicle Engineers
1917 představuje Curtiss Autoplane, která bývá označována jako první „relativně funkční“ spojení automobilu a létajícího zařízení; ovšem do vzduchu se nevyšla. 1949 přišla Aerocar od Molt Taylor, která měla zadní část s křídly, jejichž skládání trvalo okolo pěti minut a zvládl jej jeden člověk. VZ-8 Airgeep od Piasecki vznikl jako americká armádní zakázka na vzdušný džíp s vertikálním startem, ale nadmořská výška nebyla vysoká. Ford Volante měl veřejnost přesvědčit, že létající vozy mohou být součástí budoucnosti, ale zůstalo jen u vizí. Mizar od Advanced Vehicle Engineers kombinoval motor z Cessny a podvozek z Fordu, avšak ani tento koncept nebyl masově realizován a skončil tragedií u testů.
Ve druhé polovině 20. století přibyly další konstrukce. Curtis Autoplane a další návrhy ukazují dva hlavní směry: uzpůsobení běžného automobilu k letu a naopak vývoj letadla, které po přistání a složení křídel zvládne provoz na silnici. Po druhé světové válce se objevují i verze s vrtulníky či vírníky, které lze provozovat jako automobil; některé projekty vynikají netradičními řešeními, a některé končí z různých důvodů neúspěchem, haváriemi či finančními problémy.
Poválečné inženýrské experimenty a evropská stopa
Italský Luigi Pellарrini (PL 1, PL 2C Aerauto, PL 3C Aerauto, Aeronova) rozvíjel létající vozy s jedním křídlem a sedadly pro pilota a spolujezdce; provoz na silnici nebyl vždy prioritou. V roce 1946 představil Convair Model 116 a později Model 118, inspirované myšlenkami skloubit auta a letadla; první let v roce 1947 ukázal ambice, avšak masová produkce nebyla realizována. Americký podnikatel Henry Smolinski vyvinul AVE Mizar, který spojil letecký motor s Fordem, ale neúspěchy v testech a havárie zkrátily další vývoj; letové testy probíhaly na námořní základně Point Mugu.
Ve stejné době vznikl světově unikátní koncept Antonov A-40 Krylya Tanka, létající tank, který byl spojován s myšlenkou posílení vzdušných výsadků; projekt byl nakonec zrušen pro nízký výkon tažných letadel. Britský Hafner Rotabuggy a americký Curtiss-Wright VZ-7 se ukázaly jako pokusy o létající Jeepy, které však nesplnily požadavky moderního bojiště. I přes úspěšné zkoušky se žádný z těchto strojů nestal masovou realitou.
Současné a blízké budoucí trendy
Do práce nebo na nákup po silnici, nebo taky vzduchem. Slovenská firma AeroMobil představí na světové výstavě Top Marques v Monaku nový model létajícího auta, který by měl jít již letos do prodeje. Auto i letadlo v jednom má hybridní motor, lze jezdit po silnicích, čerpat pohonné hmoty a parkovat. Z auta do leteckého módu a naopak se dopracuje za cca 80 sekund. Cena se odhaduje kolem 1,2-1,5 milionu eur a maximizing limit je 500 kusů. AeroMobil tedy představuje ambici posunout létající auta do mainstreamu.
Historie však ukazuje, že první pokusy o létající auta sahají do počátku 20. století. Ford Sky Flivver z roku 1928 skončil smrtelnou tragédií; Ford v padesátých letech vyvíjel „létající džípy“; Piasecki VZ-8 Airgeep z roku 1958 se stal jedním z nejúspěšnějších konceptů, a přesto nebyl nasazen do široké praxe. Od 2009 vybíhají ambiciózní projekty jako Skycar s vlastním motorem a padákem, Transition s rozvíjejícími se křídly a autopilotem; a Airbus či Google se v rámci Urban Air Mobility či projektů Larry Page zabývají testy a koncepty pro jedinečnou mobilitu budoucnosti.
Život bohužel nekopíruje sci-fi; avšak svět létajících automobilů zůstává inspirující, a současné projekty ukazují, že cesty k masové výrobě a vysoce bezpečnému provozu nejsou uzavřeny.
Historie našeho úsilí o létající auto
Auto jako z Fantomase se stal inspirací pro AeroMobil; v Monaku ukazuje, že létající auto může být nejen technologickou kuriozitou, ale reálnou transporční možností pro budoucnost. Aeromobil klade důraz na bezpečnost, autopilota, GPS a noční let; vyžaduje řidičský průkaz i pilotní licenci, a je navrženo pro provoz na travnatých plochách s padáky pro nouzová přistání.
V závěru lze konstatovat, že vznik a vývoj létajících automobilů je bohatý na experimenty, úspěchy i neúspěchy, a že současné iniciativy hledají rovnováhu mezi automobilovým a leteckým výkonem, s důrazem na bezpečnost a praktičnost pro populární využití.