Obojživelná vozidla: historie, ikonické modely a technické zajímavosti se zaměřením na Schwimmwagen

Sen o autě, které se bude pohodlně pohybovat po silnici, ale kdykoliv bude moci vyjet i do vody, tu byl prakticky od začátku motorismu. O rozvoji obojživelných vozidel tak lze s jistotou mluvit až po vynálezu automobilu a jeho postupném rozvoji počátkem 20. století. Skutečné obojživelné automobily ovšem začaly vznikat až na počátku dvacátého století, ale širšího rozšíření se dočkaly až během druhé světové války a po ní.

Minulost nabízí pestrou paletu konstrukcí obojživelných osobních vozidel. Prohlédněte si nejslavnější z nich, k nimž se řadí typy navržené pro armádní nasazení i přímo pro civilní trh připravené modely. Obojživelná konstrukce však často narážela na své limity a dodnes se musí potýkat s vysokou cenou a stále omezenou použitelností.

Historické počátky a rané experimenty

Historie obojživelných vozidel se podle většiny historiků začala psát již v roce 1805, když americký vynálezce stvořil Oructor Amphibolos, což měl být bagr pro úpravy říčního dna, který byl vybaven parním strojem a měl být díky němu schopen samostatného pohybu na souši i ve vodě. Konstruktéři začali pomalu hledat hranice, kam až se dá zajít. Testování pro změnu jiného obojživelného vozidla v první polovině 20. století.

Povšimněte si, že posádka sedí za sebou jako v lodi, tvar stroje auto úplně nepřipomíná, je to spíše jakási motorizovaná kánoe. Samozřejmě, nevypadala tak všechny obojživelná vozidla v 10. a 20. století.

Válečný boom: největší rozmach během druhé světové války

Vrcholu tak tato auta dosáhla paradoxně zřejmě za druhé světové války. Obojživelná vozidla byly žádaná jak pro průzkum, tak pro přepravu přes řeky a mokřady. První prototypy obojživelných KdF vznikly v roce 1940. Schwimmwagen je pravděpodobně technologicky nejzajímavější Volkswagen vůbec. Vznikl pro potřeby II. světové války a kromě pohonu 4x4, či dvou uzavíratelných diferenciálů, mohl tento vůz bez zastavení přejet ze silnice rovnou do vody!

Volkswagen Schwimmwagen (Type 166 / KdF 166)

Obojživelník Volkswagen Type 166 byl vyvinut pro Wehrmacht na základě automobilu KdF a Type 82. Volkswagen Schwimmwagen (také známý jako Type 166, nebo KdF 166) je obojživelné vojenské vozidlo s pohonem 4x4, využívané německými vojsky počas II. Světové války. VW Typ 166 Schwimmwagen bude nejspíš již navždy představovat nejpopulárnější armádní obojživelný vozidlo dvacátého století, za což vděčí svému původu, konstrukci, vzhledu a rovněž i schopnostem.

Vznikl pro potřeby II. Světové války a kromě pohonu 4x4, či dvou uzavíratelných diferenciálů, mohl tento vůz bez zastavení přejet ze silnice rovnou do vody! Ve výbavě vozidla nechyběly ani pádla, či třímetrová tyč na měření hloubky. V zadní části vozu byl umístěn lodní šroub. Schwimmwagen bylo ve vodě možné ovládat jednoduše volantem.

Za vývojem tohoto obojživelníka stojí Ferdinand Porsche, který při jeho konstrukci využíval mechanických skupin osobních a terénních vozidel KDF-Wagen, vycházejících z automobilů, který dnes celý svět zná jako Volkswagen Typ 1, resp. Brouk. Ferdinand Porsche nejprve vyvinul typ 128. Ten převzal redukce v zadních kolech, pohon 4×4 a se vzduchem chlazený plochý čtyřválec o objemu 1,1 l a výkonu 18 kW z typu 87. Od zadního konce klikového hřídele motoru vycházel pohon ručně sklopného lodního šroubu.

Zkušenosti získané při provozu typu 128 byly plně využity pro jeho rekonstrukci v typ 166. Ten sice využíval shodného pohonného ústrojí, ale měl rozvor zkrácen o 400 mm na 2000 mm a celkovou délku 3825 mm. Samonosná karoserie ve tvaru vany byla nejen při jízdě v terénu výrazně odolnější než u předchozího modelu. Typ 166 byl na souši schopen vyvinout maximální rychlost kolem 80 km/h a na vodě kolem 10 km/h.

V období od podzimu 1942 do léta 1944 bylo v továrně Volkswagen poblíž Fallerslebenu vyrobeno přes 14 000 kusů. Do podzimu roku 1944 se vyrobilo celkem 14 276 KdF 166. V letech 1941 až 1944 bylo údajně vyrobeno přes 15.500 exemplářů tohoto vozidla (údaje se v různých pramenech liší). Základ "vanovité" konstrukce byl vyráběn v Berlíně pod záštitou americké společnosti Ambi-Budd Company a exportován do Wolfsburgu pro další úpravy.

V dnešních offroadových soutěžích VW Schwimmwagen kvůli nízké hmotnosti opakovaně překonává i moderní konkurenty. Vzniklo jich asi tisíc, dochovalo se ale naprosté minimum. Volkswagen Schwimmwagen (typ 166) je považován za dokonalejší obojživelný vůz a se svými schopnostmi na souši i na vodě rovněž nejúspěšnější vůz všech dob, který za války uznali dokonce i nepřátelé.

Hanns Trippel a německé obojživelné projekty

Ve 30. letech začala politická situace houstnout a přesně v roce 1934 ukázal Hans Trippel své první obojživelné auto. To jméno se v historii obojživelných aut ještě objeví. Trippel byl už od začátku 30. let člen NSDAP a také SA, lze tedy asi tušit, že grant 10 tisíc říšských marek na vývoj obojživelného terénního vozu pro Wehrmacht přijal spíše s povděkem. Amphicar 770 představuje nejslavnější z obojživelných vozidel, která od třicátých let dvacátého století navrhoval německý designér a konstruktér Hanns Trippel.

Přímým předchůdcem tohoto vozu byl necelé čtyři metry dlouhý kabriolet Alligator z roku 1957. Výsledkem se stal čtyřmístný Amphicar 770, jehož jméno je složeninou ze slov amphibious (obojživelný) a car (automobil), zatímco číselné označení odhaluje, že na vodě zvládne rychlost 7 uzlů (13 km/h) a na souši 70 mil v hodině (112,6 km/h). Dosažení těchto rychlostí umožňoval kapalinou chlazený čtyřválec značky Triumph o objemu 1,1 l a výkonu 28 kW.

Motor byl uložen až za zadní nápravou, kterou roztáčel prostřednictvím čtyřstupňové manuální převodovky. K ovládání směru plavby sloužil klasický volant a funkci kormidel zastávala přední kola. V roce 1962 překonal Amphicar 770 kanál La Manche a o tři roky později při až čtyřmetrových vlnách úspěšně přeplula dvojice vozidel z Doveru do Calais.

Auto dlouhé 4,34 metru a schopné uvézt na silnici i na souši čtyři cestující mělo ale řadu problémů. Jedním z nich byla údržba. Po úspěšné plavbě bylo například nutné namazat 13 míst, ke kterým se ne vždy lehce dostávalo. Přesto se auta nakonec vyrobilo na 3878 kusů.

Další významné obojživelné vozy 20. století

Ford GPA má své kořeny v jednom z nejslavnějších terénních automobilů, jímž je bezpochyby Willys MB. Právě technika tohoto modelu se stala základem pro obojživelný automobil, který využívala americká i ruská armáda. Ford GPA dosahoval na souši nejvyšší rychlosti 96 km/h a na vodní hladině kolem 8 km/h. V letech 1942 až 1943 bylo vyrobeno přes 12.700 těchto obojživelných vozidel, z nichž bylo 10.000 exemplářů v rámci vojenské pomoci dodáno do Sovětského svazu.

GAZ-46 dává již svým vzhledem jasně najevo, že byl více než inspirován obojživelnými vozidly Ford GPA, ale nejedná se přitom o pouhou kopii. Vývoj byl zahájen v roce 1948 a nejprve na něm pracoval výzkumný automobilový institut NAMI. Sériová výroba nového obojživelného vozidla se rozběhla v září roku 1953 a byla ukončena v roce 1958. GAZ-46 byl na souši schopen vyvinout maximální rychlost kolem 90 km/h a na vodě kolem 10 km/h.

LuAZ 967 se začal rodit v polovině padesátých let dvacátého století a na vývoji se podíleli i odborníci automobilky ZAZ. První série modelu 967 vznikala v letech 1962 až 1965, následována dalšími. LuAZ 967 na rozdíl od řady větších a těžších obojživelných vozidel ke svému pohonu nevyužívá lodní šroub, ale pouze otáčení kol, které působí podobně jako kolesa u parníku. LuAZ 967M, který zamířil do sériové výroby v roce 1972 a udržel se v ní, podle dostupných údajů, až do roku 1991 přinesl především novou elektroinstalaci, dvouokruhový brzdový systém a motor, který při zachování objemu 1197 kubických centimetrů disponoval výkonem 37 kW.

Moderní renesance a experimenty 21. století

Gibbs Aquada oživil na počátku jednadvacátého století zájem o obojživelná osobní auta a stal se prvním z řady vozidel společnosti Gibbs Technologies. Tento třímístný vůz byl vyroben v omezeném počtu exemplářů a nejvíce se proslavil, když 14. června roku 2004 přeplul kanál La Manche a časem jedna hodina čtyřicet minut vytvořil nový rekord pro obojživelné vozy. Gibbs Aquada s rozvorem náprav 2490 mm a celkovou délkou 4810 mm využíval ke svému pohonu zážehový vidlicový šestiválec Rover o objemu 2,5 l a nejvyšším výkonu kolem 129 kW.

Rinspeed Splash měl výstavní premiéru během autosalonu v Ženevě v roce 2004 a vedle svého vzhledu zaujal i svými schopnostmi. Na souši se tento dvoumístný roadster může pohybovat rychlostí až 200 km/h. Ve vodě pak může plout jako klasický člun nebo se vznášet nad hladinou podobně jako okřídlené lodě a přitom dosahovat rychlosti až 80 km/h. Rinspeed sQuba se představil během autosalonu v Ženevě v roce 2008 a byl inspirován bondovkou - Špión, který mě miloval.

Vjet s autem do vody připadalo vždy vybrané skupině motoristů zajímavé a fascinující. Ten by se mohl strhnout i o jeden aktuálně prodávaný kus. Modifikovaný model z posledního roku produkce není v úplně nejlepším stavu. Má škrábance, viditelné opravy na karoserii a podle prodávajícího není jisté, zda by výlet do vody přežil. Za vyzkoušení by to ale možná stálo.

Technické zajímavosti a konstrukční principy

• Samonosná karoserie ve tvaru vany pro vodotěsnost a pevnost proti tlaku a nárazům při jízdě v terénu.
• Využití lodního šroubu nebo zasouvacích kol (systém HSA u Gibbs Aquada), případně plovoucího trupu.
• Přítomnost připojitelných pohonů přední nápravy a dvoustupňových redukcí pro terénní schopnosti.
• Speciální výbava: pádla, měřicí tyče pro hloubku, uzavíratelné diferenciály, prostředky pro odvodnění a mazání.
• Komplikovaná údržba a často vyšší nároky na servisní přístup po plavbě.

Tabulka: vybrané parametry ikonických obojživelných vozidel

Praktické využití, omezení a současnost

Obojživelná konstrukce však často narážela na své limity a dodnes se musí potýkat s vysokou cenou a stále omezenou použitelností. Vojenské požadavky v druhé světové válce urychlily vývoj a přinesly řadu technických řešení, které později ovlivnily i civilní konstrukce. V dnešní době jsou obojživelná vozidla spíše specialitou, atrakcí či technologickou ukázkou.

Gibbs Aquada i moderní koncepty ukazují, že technicky je dnes možné dosáhnout vysokých výkonů na souši i ve vodě, ovšem za cenu složitosti, nákladů a často omezené praktičnosti pro běžné použití. V mnoha případech zůstávají obojživelná vozidla zajímavými projekty pro nadšence, sběratele a speciální nasazení, kde výhody překonají jejich nevýhody.

Prohlédněte si nejslavnější z nich, k nimž se řadí typy navržené pro armádní nasazení i přímo pro civilní trh připravené modely. Ideový nástupce vojenského Volkswagenu Schwimmwagen se prezentoval v roce 1961 na autosalonu v New Yorku a obrovský zájem spustil sériovou produkci Amphicaru, přestože servisní nároky a další problémy značně omezily širší rozšíření.

tags: #obojzivelne #vozidlo #swinvagen